|
|
|
CMTF/VAN 7 MEA CULPA papeže Jana Pavla II. 12. března 2000
1) 7 MEA CULPA ZA ODPUŠTĚNÍ - pronesených papežem Janem Pavlem II. v chrámě sv. Petra na 1. postní neděli, 12. března 2000Pápež Jan PavelI: Milí bratia a sestry, volajme s dôverou k
Bohu nášmu Otcovi, ktorý je 2000-0337 KP/ TK KBS 2. Souhrn chyb vedení církve jak je uvedl např. rakouský deník Der Standard. Článek shrnuje chyby církevního vedení do následujících 8 bodů: Prenasledovanie
heretikov (kacírov): Herézou (z gréčtiny hairesis
- výber) Inkvizícia:
Páchatelia niektorých zločinov a heretici boli nielen v Križiacke výpravy:
Historicky sedem krížových výprav (1096-1291) sa javí ako Pohania:
Doslovný význam slova pohan je hrubý, stojaci nízko. V kresťanstve Dobytie Ameriky:
Stopäťdesiat rokov po jeho objavení zahynulo na americkom Reformácia a
protireformácia: V roku 1415 bol uznesením koncilu
v Kostnici Obchodovanie s
otrokmi: Od objavenia Ameriky do konca 19. storočia
bolo na Prenasledovanie čarodejníc:
Pod čarodejníctvom sa chápe využívanie 3) 7 hříchů církve - komentář Vatikánu - Pietro MariniPapežský ceremonář biskup Pietro Marini, uvádí význam omluvy takto: "Tato liturgie otevírá cestu ke konverzi a ke změně ve vztahu k minulosti" a vyjmenovává chyby, které papež již dříve označil jako hříchy minulosti a které se k 7 Mea Culpa vztahují. Jsou to tyto: 1) hříchy spáchané ve službě pravdě: netolerance a násilí vůči disidentům, náboženské války, násilí, zvláště během křižáckých válek a násilnické způsoby inkvizice, 2) hříchy, které narušily jednotu těla Kristova: exkomunikace, pronásledování a rozdělení křesťanů, 3) hříchy spáchané ve vztahu k lidu Izraele: pohrdání, nepřátelství, mlčení ke křivdám, 4) hříchy proti lásce a pokoji, proti lidským právům, proti úctě vůči jiným kulturám a jiným náboženstvím v souvislosti s hlásáním evangelia, 5) hříchy proti důstojnosti člověka a jednotě lidského pokolení: proti ženám, rasám a etnickým skupinám, 6) hříchy v oblasti základních lidských práv a proti sociální spravedlnosti: proti ubohým, bezmocným, chudým, nenarozeným, odsunutým na okraj společností, proti ekonomické a sociální spravedlnosti. Dokument O chybách církve v minulosti, byl zveřejněn ve zprávách České biskupské konference (ČBK) z 9.3.2000. 4) Historikové varovali papeže před prosbou o odpuštěníSkupina cirkevných historikov mala podľa správy talianskych novín Il Giornale v spise vyjadriť pochybnosti v súvislosti s prosbou pápeža o odpustenie za historické chyby Cirkvi. Ide o prosbu za chyby predovšetkým v druhom tisícročí a plánuje sa na 12. marca. Spis postúpili podľa novín vatikánskej Kongregácii pre náuku viery. Ďalej sa v správe novín hovorí, že historici, medzi nimi aj členovia Pápežskej historickej komisie, v spise vyjadrili obavy, že konanie Cirkvi v minulých epochách by sa mohlo posudzovať podľa dnešných merítok a teda anachronisticky. Podľa novín príprava teologických podkladov pre prosbu o odpustenie napriek pochybnostiam historikov pokročila. O dokumente s názvom Cirkev a jej chyby minulosti – pripomenúť si a zmieriť sa už Medzinárodná komisia teológov viackrát radila. Nenárokuje si autoritu Učiteľského úradu, ale verejne predstaví teologické podklady prosby o odpustenie plánovanej na prvú pôstnu nedeľu. 20000161 KP/ TK KBS5) Vatikán se chce omluvit za minulost, ale…Mladá fronta Dnes, úterý 7. března 2000, str. 12 Ř í m, P r a h a - Na dnešek plánovala katolická církev zveřejnění dlouho očekávaného dokumentu, kterým vyjadřuje lítost nad některými temnými kapitolami minulosti. Rozsáhlý, 92stránkový materiál, nazvaný Paměť a usmíření, si klade za cíl vyrovnat se s chybami Vatikánu, jako byly zločiny inkvizice, necitelnost k obětem holocaustu či neomluvitelné násilnosti při obracení na víru. Je součástí šířeji pojímaného úsilí Jana Pavla II. dát Svatému roku pečeť usmíření i kajícnosti. Někteří francouzští a němečtí teologové však již odhalili podstatnou část omluvy s předstihem, minulý týden. "Katolická církev hledá cesty, jak na prahu nového milénia ulevit svému svědomí, "podotkla agentura Reuters. "Pokud možno tak, aby nepřiznávala ve velké míře vlastní vinu." Ochota církve k omluvám má své limity. Odborníci neshledávají v novém materiálu velký posun proti podobným pokusům v nedávné minulosti, jako byla například lítost nad chováním církve v éře holocaustu, zveřejněná v roce 1998. Nový dokument, vypracovaný v italštině, vyjadřuje lítost nad krutým údělem obětí holocaustu a přesvědčuje věřící, aby všechny podobné křivdy "uchovali v paměti". Svou vlastní roli v událostech druhé světové války však Vatikán nezmiňuje, ačkoli k podobnému gestu vybízely četné židovské organizace. Přímá omluva se v této souvislosti v dokumentu neobjevila. "Pochopitelně jsme zmínili jen některé chyby," uvedl pro agenturu AP Jean-Louis Brugues, jeden z církevních expertů, kteří radili při přípravě materiálu. Pokud by mělo být zmíněno vše, seznam by podle něho nikdy nebyl ukončen. "Dnešní křesťané nejsou odpovědni za chyby, které se staly v rozmezí šestnáctého a devatenáctého století," zdůraznil Brugues. Teologové museli mít podle jeho slov na paměti, jak budou podobná slova vnímána v těch částech světa, kde je katolicismus v menšině. "V takových oblastech by mohla být omluva vnímána jako naše slabost," dodal. Kritici zdůrazňují, že očekáváním nedostála především pasáž týkající se holocaustu. "Nepřátelství a nedůvěra nezanedbatelného počtu křesťanů ve vztahu k Židům je bolestnou historickou skutečností," uvádí se zde. Mnozí zde postrádají jasně definovanou roli, kterou v temné době sehrál "válečný papež" Pius XII. V posledních letech se objevily četné důkazy, že se nepokusil svou morální autoritou zlepšit situaci pronásledovaných uprchlíků. Navíc v diskusi se Spojenci snižoval význam zpráv, které naznačovaly masový rozsah nacistických hrůz. JIŘÍ SLÁDEK The New York Times: 6) Mea Culpa: The Pope Apologizes for His Church March 12, 2000 (The New York times)Mea Culpa: The Pope Apologizes for His Church Related Article Vatican Outline Issued on Apology for Historical Failings (March 2, 2000) By GUSTAV NIEBUHR ith his special Mass at the Vatican on Sunday, Pope John Paul II has set out to do what none of his 262 predecessors felt called to do: apologize for historical transgressions committed by Roman Catholics in the name of the church. In so doing, John Paul -- whose pontificate has been remarkable in many ways, from his globe-circling pastoral travels to his support for democratic change in Eastern Europe -- is acknowledging the grim side of the church's past, in eras distinguished by forced conversions, support for the Crusades (whose violence fell on Jews, Muslims and Eastern Orthodox Christians) and creation of the Inquisition. John Paul II says mistakes were made, not by the church, but by its members. No one can deny that his statement of mea culpa will be a significant event in the life of the church, as it may also be for the descendants of those who fell victim to its persecution. But the pope's apology should also be viewed within its theological context -- it will, after all, take place during a Mass and is fully in keeping with the Christian belief that repentance of misdeeds is necessary to future service to God. "Forgive us our trespasses," asks the prayer that, according to the Gospels, Jesus taught his disciples. In an ecumenical sense, the apology is the dramatic culmination of an unusual period of public penance by major Christian groups. In the mid-1990s, for example, three American Protestant denominations issued statements of repentance -- the Southern Baptists for supporting slavery and segregation, the Evangelical Lutheran Church in America for anti-Jewish writings by the Reformation leader Martin Luther, and the United Methodists for the brutality of a lay preacher who led a Civil War-era Indian massacre in Colorado. Of greater global impact, however, was another, recent statement by the Vatican -- the 1998 "call to penitence" on behalf of Catholics who remained silent in the face of the Holocaust. "We deeply regret the errors and failures of those sons and daughters of the church," the statement said. That document provoked a contentious reaction, some hailing it as a boon to Catholic-Jewish relations, others criticizing its cautious tone and failure to acknowledge Pope Pius XII's refusal to speak out publicly against the Nazi genocide. This apology may evoke a similar response. A preliminary document released by the Vatican two weeks ago made it clear that the apology would have limits, that it will be offered on behalf of the church's "sons and daughters," but not the church itself, which is considered holy, the bride of Christ. It was also most unlikely that the pope would discuss blame for specific events -- no naming names, in other words. "This is not a kind of politically correct exercise in self-abnegation," said George Weigel, a senior fellow at the Ethics and Public Policy Center in Washington and author of a recent biography of John Paul II, "Witness to Hope" (HarperCollins). "This is the pope making plain in a liturgical context that the people of the church have failed to make plain the truth that the church bears." Some may wonder whether the pope will somehow undercut the church's doctrine of papal infallibility by effectively rejecting actions of some of his predecessors. But his apology can also be understood as affirming that doctrine, which applies to the church's teaching on Christian faith and morals. "It's the acts which contradict the teachings, which make the apology pertinent," said the Rev. Michael J. Baxter, a professor of theology at the University of Notre Dame. The apology acknowledges that the church, through the men and women who make up its ranks, "has strayed from its own mission," Baxter said. "And yet that doesn't undermine the integrity of the mission, which impresses its importance on us all the more." The question is, will believers practice the tolerance that is being preached. One might ask, too, why now? After all, it's been centuries since the Crusades and Inquisition. The answer may lie in timing, personal outlook and recent history: the symbolic significance of the dawn of the third Christian millennium, combined with the readiness of this particular pontiff to face the past, and a watershed event in the church's history (the reformist Second Vatican Council of the 1960s) that provided the institutional basis for making such a reckoning possible. In addition, the pope's apology comes during a Year of Jubilee, a Holy Year, when tens of millions of Catholics are expected to make a pilgrimage to Rome. March 12 is also the first Sunday in Lent, the 40-day fast in the church calendar that precedes Easter. "That's no coincidence, I'm quite sure," said Baxter. "Lent is a time of reconciliation." The idea that in order to follow Christ, "one needs to begin from a disposition of repentance" is a recurring and vital theme in John Paul's encyclicals, Baxter said, adding that it has been an essential tradition of the church that a confessional examination of the past is required if one is to move forward faithfully into the future. In addition, Baxter said, by offering an apology for past transgressions, a gesture that would include the Crusades and the Inquisition, the pope is giving a new endorsement to the most controversial document of the Second Vatican Council, the Declaration on Religious Freedom, promulgated in 1965. That document, heavily influenced by the thinking of the American theologian John Courtney Murray, rejected the idea that religious and political power should be linked. It treated the idea of religious pluralism with respect and declared that people accept faith as a free act and cannot be compelled to do so. "In order to convey the truth," Baxter said, "how one conveys it makes all the difference in the world. And one cannot convey that unless one embodies the peace of God revealed in Christ." But what effect will the pope's apology have in the wider Catholic world? Will it inspire Catholics in Europe (scene of the Crusades and Inquisition) to reflect more positively on religious minorities in their midst? "Now the question is, how much of this will be implemented at the pew level?" said Rabbi Leon Klenicki, interreligious affairs director of the Anti-Defamation League of B'nai B'rith. Copyright 2000 The New York Times Company 7) Scientists jubilee: "Mea Culpa" for abuses of pastChurch Will Also Examine Conscience on Relation with Science, VATICAN CITY, FEB 28 (ZENIT).- The Scientists' Jubilee, which will be held from May 23-25, is a novelty in the history of Jubilees and coincides with the impetus John Paul II gave to the dialogue between faith and science with the publication of his last encyclical "Fides et Ratio." One of the most awaited moments of this celebration will be the penitential act in which scientists will ask for forgiveness for abuses of the past. The Church will also make an examination of conscience for those occasions in which her children violated science's legitimate autonomy. When presenting the program of the Scientists' Jubilee in the Vatican Press Office this morning, Cardinal Paul Poupard, president of the Pontifical Council for Culture, explained that "in the distant year 1300, the first Jubilee in history, the very concept of 'dialogue science-faith' would have been regarded as something strange, both by Albert the Great as well as Maimonides, as would also have been the case with Galileo, Kepler, Tycho Brahe and even Newton. For these eminent scientists and believers in God, Creator of the universe, the harmony between these two forms of knowledge was something natural. "This harmony between science and faith was broken at a time that corresponds more or less with the beginning of the Enlightenment,"Cardinal Poupard said. The French Cardinal stated that at present the scientific world is experiencing "an inversion of tendency as regards religion." "The hostile attitude of positive scientism seems to have been overcome. There is a need to respond to the great ethical problems that the life sciences pose, as well as to find answers to the fundamental questions of metaphysics, that science is unable to give. For its part, religion can purify science of the idolatry of scientism." Cardinal Poupard emphasized that "Science needs to recover its wisdom dimension, as John Paul II frequently states, that is, a science allied with conscience so that the trinomial science-technology-conscience is at the service of the real good of man, of every man and all men." Fr. Bernard Ardura, secretary of the Pontifical Council for Culture,added that "from the first moment there has been a desire to avoid a restrictive interpretation of the concept 'scientific,' frequently identified with those dedicated to experimental sciences. By science is understood every rational and methodical exercise of man's intellectual activity in search of truth. Therefore, the Jubilee is also directed to those working in the field of sociology, economics, etc., without neglecting theology and philosophy, long considered the science par excellence."One of the topics stirring most interest in the preparation of the Scientists' Jubilee is the penitential act that will take place on May 24. On one hand, it will be a kind of "mea culpa" pronounced by leaders of the scientific world who, according to Fr. Ardura, will acknowledge "the lack of professional honesty, illicit copying, anxiety for performance, attribution to self of others' merits, and indifference tothe dignity of the person." On the other hand, and in line with John Paul II's hope for this Jubilee, it will also be an act "of courage and humility in recognition of faults committed by those who have called themselves Christians, who understood sufficiently the legitimate autonomy of science." As regards the celebrations, it is estimated that some 5,000 people will attend the Scientists' Jubilee. May 25 will be the day in which the men and women of science will solemnly cross the threshold of the Holy Door. Among them will be Professor Nicola Cabibbo, who since 1993 has presided over the Pontifical Academy of Sciences, to which some of the major scientists of the world belong. 8) PoznámkaJe na obzoru katolické církve "perestrojka"? Věřím, že ano. Papežovy omluvy by ale byly nemyslitelné bez práhu změny v církvi, který nastartoval 2. Vatikánským koncilem (1962-1965). Byl to koncil, který otevřel církev světu, a místo triumfalismu volal po dialogu se světem. Papežovo gesto je proto správnou reflexí a plodem této koncilní práce, na které se tehdy, jako krakovský arcibiskup, Karol Wojtyla také podílel. Kritika, že 80letý papež nešel v prosbě za odpuštění dost daleko, je jistě možná - nikde totiž nezmíníl vedení církve, které přece bylo za všechny hříchy zodpovědné na prvním místě, ale připisuje je eufemicky "dětem", tedy všem katolíkům. Pokud však víme, že se omlouval při jiných příležitostech už 94krát, a mnozí v kurii byli proti jakékoliv omluvě papeže na veřejnosti, je možné mu tuto neadresnost a všeobecnost omluv prominout. Navíc v církvi dnes narůstají restaurátorské tendence zvrátit výsledky koncilu tak, aby církev na sebe plíživě přebírala svou předkoncilní podobu a navrátila se k odcházejícímu času, k minulému paradigmatu, nebo, jak píše prof. Ewert H. Cousins (Fordham University, Bronx, NY), k první axiální periodě. Tato perioda nastartovala v prvním miléniu před Kristem a v křesťanství byla reprezentována nezdravým eskapismem ze světa v důsledku dualismu, tj. negativního postoje k tělu a hmotě vůbec. Papež tímto slavnostním gestem ke konci svého pontifikátu jistě dává příklad par excelence a je jen možné doufat, že toto liturgické gesto nezanikne, ale postupně bude pronikat do podvědomí všech ordinářů, a ti budou vyžadovat od teologických fakult a učilišť její rozpracování, aby mea culpa pronikalo i do té nejposlednější farnosti, a budilo u věřících pokoru a tudíž předpoklad k rozhovoru s bližními, kteří nás znají spíše z pompézních projevů a gest a pokud jsou jinověrci, pamatují si, jak jsme se k nim chovali. Ztráta paměti o které papež hovoří se musí doplnit konstruktivním studiem chyb minulosti. Pokdu však 7 Mea Culpa zapadne, mám obavu, že se v církvi budou usazovat podobné nedostatky, jen pod jiným pláštěm. Vždyť, pokud se nebudeme učit z minulosti, ta se na nás opět zopakuje. Bůh se totiž pyšným protíví. Pokud budeme muset podobný akt omluvy provádět znovu, třeba někdy v dalším století, kdo nám potom už bude věřit? fm Materiály kurzů VAN, F. Mikeš |
Domů Nahoru FeedbackAktualizace: 2012-09-18 Centrum VAN |