ANTROPICKÝ PRINCIP A JEHO TEOLOGICKÉ DŮSLEDKY

Eduard Krumpolc

Katedra systematické teologie, Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc

Klíčová slova: antropický princip, přírodní vědy, filosofie, teologie

1. Historie objevu a různé verze antropického principu

Fyzikální povaha vesmíru, v němž žijeme, je určena několika základními fyzikálními konstantami, totiž:

·        rychlostí světla c

·        Planckovou konstantou h

·        gravitační konstantou G

·        hmotností protonu mp

·        hmotností elektronu me

·        elektrickým nábojem elektronu e

·        Hubbleovou konstantou Ho

·        průměrnou hustotou vesmíru σo

 

Někteří fyzikové (např. Eddington) si všimli, že dáme-li některé z těchto konstant do vzájemného poměru tak, aby vznikla bezrozměrná čísla, tato čísla mají řády přibližně 100 nebo 1040 nebo 1080. Např. poměr elektromagnetické síly k síle gravitační je řádu 1040, poměr poloměru vesmíru k poloměru protonu je rovněž řádu 1040, zatímco poměr hmotnosti vesmíru k hmotnosti protonu je řádu 1080. Fyzikové začali tušit v těchto tzv. "koincidencích velkých čísel" hlubokou souvislost mezi kosmologií a mikrofyzikou a hledali její teoretické vysvětlení. Eddington publikoval první takový pokus ve své knize "Nové cesty vědy" počátkem 30.let. Dirac v r.1937 navrhl teorii, podle níž by tyto koincidence měly platit nejen pro současný vesmír, ale i pro vesmír v minulosti a v budoucnosti. Podle této teorie by se pak musely některé konstanty (např. gravitační konstanta) měnit s časem.

Naproti tomu Dicke v r.1961 přišel s myšlenkou, že fyzikální konstanty se s časem nemění, ale naopak zjištěné koincidence platí jen v určité časové fázi vesmíru, a to v takové, kdy je vesmír schopen vytvořit podmínky pro život, a tím i pro vznik inteligentního pozorovatele.

Ukázalo se totiž, že možnost vzniku života ve vesmíru je vázána na celou řadu podmínek, které podstatně závisejí na velikosti a vzájemném poměru zmíněných fyzikálních konstant. Fyzikální jevy jsou výsledkem působení 4 druhů sil:

1.      gravitace, která je sice nejslabší, ale působí na jakoukoli vzdálenost a jakoukoli částici,

2.      elektromagnetické síly, která působí na částice nesoucí elektrický náboj,

3.      slabé jaderné síly, která působí radioaktivitu některých částic,

4.      silné jaderné síly, která drží pohromadě částice v jádrech atomů.

 

Tyto 4 druhy sil musí být v určité rovnováze, má-li vzniknout vesmír, v němž je možný život.

Kdyby např. gravitační konstanta byla jen o několik řádů větší, hmotnosti hvězd a planet by byly podstatně menší, a tím by byla podstatně menší i jejich životnost. Kdyby tato konstanta byla o několik řádů menší, nemohly by vzniknout supernovy, které jsou nutné pro vznik těžších prvků než železo.

Kdyby elektromagnetická síla byla poněkud větší, svítivost hvězd by značně poklesla. Kdyby byla poněkud menší, hvězdy hlavní sekvence (jako je naše Slunce) by svítily daleko intenzivněji, ale podstatně kratší dobu.

Kdyby slabá jaderná síla byla značně větší, nemohl by existovat vodík, nýbrž by se všecek přeměnil na helium. Kdyby byla tato síla poněkud menší, nemohl by vzniknout ani vodík.

Kdyby silná jaderná síla byla poněkud větší, snadno by vznikaly těžší prvky, ale nemohly by existovat prvky lehčí, např. vodík nebo uhlík. Kdyby byla naopak jen o málo menší, nemohly by vzniknout ani lehčí prvky.

Kdyby poměr hmotnosti protonu a elektronu byl poněkud jiný než je, podstatně by se změnila velikost a délka řetězců v molekule DNA a byla by znemožněna její replikace, která je podmínkou života všech živých organismů.

Pro možnost vzniku života ve vesmíru je důležitý také poměr mezi gravitační silou a rychlostí rozpínání vesmíru. Kdyby gravitace podstatně převládala nad rozpínavostí vesmíru, vesmír by existoval jen krátkou dobu a brzy po svém vzniku by se opět zhroutil sám do sebe. Kdyby rozpínání podstatně pře- vládlo nad gravitací, vesmír by se rozepnul tak rychle, že by nemohly vzniknout galaxie, hvězdy, planety, a tím ani život.

Existuje také těsná vazba mezi velikostí a dobou trvání vesmíru. Na první pohled se nám zdá vesmír příliš veliký a pro naši existenci neekonomický: jenom naše galaxie obsahuje asi sto miliard hvězd a celý vesmír obsahuje stovky miliard galaxií. Je však třeba uvážit, že vesmír je dynamický: buď se rozpíná nebo se smršťuje. Aby v něm mohl vzniknout život, musí se rozpínat dostatečně dlouho, řádově miliardy let. Malý vesmír, např. takové velikosti jako naše galaxie, by mohl existovat pouze krátkou dobu, přibližně jen jeden rok. Vesmír, který umožňuje vznik a udržení života po určitou dobu svého trvání, se nazývá antropický.

Tyto charakteristiky našeho vesmíru vedly některé vědce k formulaci tzv. "antropického principu". V podstatě vyslovil tento princip již Dicke v r.1961, když řekl, že vesmír může být antropický jen po jistou dobu své existence, když totiž v něm platí již zmíněné koincidence velkých čísel. Přesnější formulace, a rovněž i název "antropický princip", pochází od fyzika Brandona Cartera, který přednesl první přednášku o tomto principu na vědeckém symposiu v Krakově v r. 1973 (u příležitosti 500.výročí narození Mikuláše Koperníka).

Carter reagoval ve svém příspěvku na přehnané zdůrazňování tzv. "kosmologického principu", vysloveného v r.1948 fyzikem Milnem, podle kterého ve vesmíru neexistuje žádné privilegované místo pro jeho pozorovatele, neboť vesmír se jeví stejný z kteréhokoli místa v prostoru. Avšak i když netvrdíme, že naše postavení ve vesmíru je privilegované v každém smyslu, neznamená to, že by nemohlo být zvláštní v určitém smyslu. A ono je skutečně zvláštní, neboť jen určité podmínky teploty a životního prostředí umožňují naši existenci, a tím i přítomnost ve vesmíru v roli pozorovatelů. Z toho je zřejmé, že naše postavení ve vesmíru je v jistém smyslu privilegované.

Carter nejen prohloubil Dickovy myšlenky a povýšil je na přírodovědecký princip, nýbrž rozlišil také dvě verze tohoto principu. První verzi, kterou přejal od Dicka, nazval "slabou", druhou verzi, kterou vymyslel sám, nazval "silnou". Toto rozlišení je důležité, a proto většina autorů, kteří se zabývají antropickým principem, je respektuje, i když se ně- kteří pokoušejí vyslovit antropický princip jinak než Carter.

Carterovy definice antropického principu znějí takto:

a)      slabá verze (WAP - Weak Anthropic Principle):

"To, co pozorujeme ve vesmíru, je nutně omezeno podmínkami naší existence ve vesmíru jako pozorovatelů."

b)      silná verze (SAP - Strong Anthropic Principle):

"Vesmír (a tím i základní parametry, na nichž závisí) musí být takový, aby umožnil v sobě vznik pozorovatelů v určitém stadiu své existence." Podobně jako Descartes bychom mohli říci: Cogito, ergo mundus talis est. (Myslím, tedy svět je takový.)

Silným antropickým principem chtěl Carter zdůraznit úzkou souvislost mezi vlastnostmi vesmíru a vznikem života v něm, a dokonce vznikem inteligentního pozorovatele. Tímto pozorovatelem nemusí nutně být člověk (anthropos), ale přírodní vědy zatím žádného jiného inteligentního pozorovatele neznají, proto se tento princip nazývá antropickým.

Je patrné, že v silném antropickém principu je role pozorovatele silně zdůrazněna, je evidentně privilegována. To je ještě výraznější v dalších verzích antropického principu.

V r.1977 profesor Wheeler odvodil z Carterovy verze silného antropického principu novou verzi tohoto principu tím, že do ní zavedl takové pojetí pozorovatele, jaké je běžné v současné kvantové fyzice. Tak vznikla účastnická verze antropického principu (PAP - Participatory Anthropic Principle), která zní: "Existence pozorovatelů je nutná pro vznik vesmíru." Tato verze je chápána jako zvláštní verze silného antropického principu, která je spíše filozofická než fyzikální. Wheeler však zdůrazňuje, že je plně ve shodě s moderním pojetím kvantové fyziky, kde role pozorovatele je rozhodující.

Nakonec v r.1982 astrofyzik Tipler odvodil z Wheelerovy verze antropického principu požadavek trvalé existence inteligentního života, který se jednou vyvinul ve vesmíru, a na- zval takto vytvořenou verzi finální verzí antropického principu (FAP - Final Anthropic Principle). Tato verze zní: "Inteligentní zpracování informací musí ve vesmíru vzniknout, a když jednou vzniklo, nikdy nezanikne." Není náhodné, že v této verzi antropického principu nejde už ani o člověka ani o jinou známou formu života, jako spíše o zpracování informací, které může docela dobře obstarávat i vysoce inteligentní automatický počítač, schopný reprodukovat sám sebe (tzv. von Neumannův stroj). Tím se značně mění i samo pojetí života.

Všechny uvedené formulace antropického principu jsou podrobně popsány a z přírodovědeckého hlediska rozebrány v prestižní obsáhlé monografii nazvané "Antropický kosmologický princip" ("The Anthropic Cosmological Principle"), jejímiž autory jsou matematik John D. Barrow a astrofyzik Frank J.Tipler a která vyšla poprvé v Oxfordu v r.1986.

Existence několika verzí antropického principu napovídá, že názory jednotlivých vědců na tento princip se značně různí a že jeho přijetí není zdaleka všeobecné. Zveřejnění těchto názorů vyvolalo bouřlivé diskuse mezi přírodovědci, filosofy i teology, jimiž se nyní budeme alespoň v jisté míře zabývat.

2. Diskuse kolem antropického principu

Spory o antropický princip nevyplývají jen z jeho samotných formulací, ale i z jeho interpretací, tj. vysvětlení, předpokladů a důsledků, jež jsou s tímto principem spojovány.

Nejméně rozporná je slabá verze antropického principu. Někteří autoři dokonce tvrdí, že tato verze si nezaslouží být nazývána principem, že jde o samozřejmost, o tautologii. Zastánci této verze říkají, že její význam je metodologický a heuristický, že nám totiž připomíná výběrový efekt našich pozorování. Pozorovat můžeme jen to, co je slučitelné s naší přítomností ve vesmíru, a tedy s naší existencí v něm. Jevy, které s ní slučitelné nejsou, nemůžeme pozorovat, přesto však mohou ve vesmíru existovat.

Daleko více je kritizována silná verze antropického principu. Její odpůrci většinou namítají, že tato verze je epistemologicky chybná, neboť je argumentem post factum a nemá žádnou prediktivní hodnotu. Další namítají, že není schopna zdůvodnit přesné hodnoty fyzikálních konstant, ale jenom jejich řády. Jiným vadí, že ji nelze verifikovat ani falzifikovat, a proto prý není vědecká, je spíše filosofická nebo dokonce teologická. Opět jiní tvrdí, že je silně antropocentrická nebo aspoň antropomorfická, protože považuje možné formy života ve vesmíru za podobné formám pozemským.

S touto kritikou silného antropického principu úzce souvisí i kritika jeho interpretací, které jsou v podstatě tři:

1) teleologická interpretace, která připisuje antropický charakter vesmíru Vyšší Intelligenci, jež vesmír takto záměrně stvořila, tedy Bohu stvořiteli,

2) interpretace pomocí mnoha vesmírů, která předpokládá, že ve skutečnosti existuje mnoho vesmírů, i když pozorovat můžeme jenom náš vesmír, protože náhodou jsme vznikli právě v něm: to, že je antropický, nás prý nemůže udivovat, protože kdyby takový nebyl, nebyli bychom zde, abychom to zjistili,

3) interpretace pomocí nutného vývoje, která předpokládá, že sám vznik i další vývoj vesmíru nutně vedl ke vzniku života a inteligentních tvorů v něm, protože zákony přírody nemohou být jiné: proč tomu tak je, věda zatím neví, ale předpokládá se, že v budoucnu to objeví. Za první krok v tomto směru se považuje objev inflační fáze ve vývoji raného vesmíru, která odstraňuje některé nesnáze klasické teorie Big Bangu.

Teleologická interpretace je odmítána především těmi, kdo nevěří v Boha Stvořitele, a tudíž ani v žádnou Vyšší Inteligenci, která by vtiskla vesmíru při jeho vzniku antropický charakter.

Někteří kritikové (např. Drees) říkají, že nevýhoda této interpretace spočívá v tom, že zavádí do přírody cosi nadpřirozeného, transcendentního, a tím překračuje rámec přirozeného vysvětlení. Jiní (např. Ellis) namítají, že tato interpretace je v rozporu se vším chaotickým, dramatickým a rozporuplným vývojem probíhajícím ve vesmíru, kde pro vznik nového se často obětuje mnoho nebo i vše, co vzniklo předtím, a kde i člověk prožívá neustále drama své existence v denním zápase se silami přírody i se silami zla v sobě samém.

Interpretace pomocí mnoha vesmírů má několik verzí. Podle té, která je dnes nejběžnější, se předpokládá skutečná existence mnoha nebo dokonce nekonečně mnoha vesmírů, které však nelze pozorovat, protože existují za hranicemi pozorovatelného vesmíru, v němž žijeme. Tyto vesmíry mohou mít nejrůznější vlastnosti, protože fyzikální konstanty v nich mohou být jiné než v našem vesmíru. Patrně velká většina těchto vesmírů bude neantropických, ale nic nebrání tomu, aby aspoň některé, jako třeba náš, byly antropické, čímž je umožněna i naše existence. Máme ji přijmout jako výsledek šťastné náhody a radovat se z ní (Monod).

Kritikové této interpretace namítají, že existenci jiných vesmírů kromě našeho nelze nijak dokázat, ani fyzikálně ani filosoficky, a že není rozumné požadovat existenci takového množství hypotetických vesmírů jen proto, aby se vysvětlila zvláštní povaha vesmíru jediného, totiž našeho: takové usuzování odporuje zásadě úspornosti (Ockhamově břitvě). Kromě toho jde o vysvětlení, které se snaží problém spíše obejít než vysvětlit, zvláštní charakter antropického vesmíru ukázat spíše jako náhodný mezi tolika jinými možnostmi, a proto ně- kteří kritikové nazývají takové vysvětlení antiantropickým (např. Balašov).

Interpretace pomocí nutného vývoje předpokládá, že sám vznik i vývoj vesmíru probíhá od počátku podle nějakého dosud neznámého principu a že ve své podstatě nemohl být jiný. Věda tento princip zatím nezná, ale postupně jej může objevit. Prvním krokem k tomu byl objev inflační fáze ve vývoji raného vesmíru, kterou objevil Alan Guth v r. 1981 a kterou dále probádali Linde a další. Inflace raného vesmíru není sice zatím obecně přijímána, ale vysvětluje jisté vlastnosti vesmíru, které se jinak těžko dají vysvětlit (např. poměrně vysokou homogenitu vesmíru ve velkém měřítku v libovolném směru). Jiným pokusem v tomto směru je Hawkingova teorie vzniku vesmíru, která se pokouší obejít počáteční singularitu klasického modelu Big Bangu a ukázat, že vesmír žádnou počáteční singularitu nemá, a proto prý nepotřebuje žádného Stvořitele. Podle této teorie je vesmír zcela soběstačný a věčný.

Proti této interpretaci jako celku se namítá, že zatím neexistuje žádný vědecký důkaz jediného možného, a tedy nutného scénáře vývoje vesmíru. Jeho chaotický a dramatický charakter je spíše v rozporu s tímto předpokladem. Ani inflace raného vesmíru nevysvětluje vše a má také dosud nedořešené problémy. Hawkingova teorie je naprostou většinou vědců odmítána jako pokus obejít celý problém vzniku vesmíru pomocí matematického triku, který ovšem zůstává pouhým trikem a nemůže postihovat fyzikální realitu jevu.

Účastnická verze antropického principu (podle Wheelera) má svou vlastní interpretaci, která je dána pojetím pozorovatele v současné kvantové fyzice. Jevy, které studuje kvantová fyzika, nejsou popsány jednoznačnými rovnicemi a funkcemi, nýbrž pouze vztahy pravděpodobnostními, které připouštějí více možností. Která možnost z takto vypočtených možností se realizuje, určí nakonec pozorování samotného jevu. Úloha pozorovatele je zde tedy jedinečná a ničím nenahraditelná, má-li být jev nakonec jednoznačně poznán. To však svádí k představě, že ve vesmíru se nic nemůže dít bez pozorovatele a že vesmír musí nějakého pozorovatele mít už proto, aby mohl vůbec vzniknout. Pro věřícího je tímto "pozorovatelem" sám Stvořitel, ale kdo jím může být pro nevěřícího? Wheelerovo tvrzení, že existence pozorovatele je pro vznik vesmíru stejně důležitá jako existence vesmíru pro vznik pozorovatele, je ovšem pouhou cirkularitou, která nic neřeší.

Finální verze antropického principu (podle Tiplera) je většinou vědců i filozofů právem odmítána jako pouhá fantazie. Tipler uvažuje o možnostech života i ve finálních stadiích vesmíru po rozpadu všech atomů i nukleonů) a jako pouhý filosofický postulát bez hlubšího zdůvodnění.

3. Teologické důsledky antropického principu

Slabý antropický princip nemá pro teologii příliš velký význam, neboť se týká spíše přírodních věd a epistemologie. Z teologických disciplin by se mohl týkat fundamentální teologie, a to pojednání o zjevení. Tento princip totiž říká, že vše, co pozorujeme (tedy i Boží zjevení, které působí na smysly a/nebo mysl člověka), musí být slučitelné s podmínkami nutnými pro naši přítomnost ve vesmíru jako pozorovatelů. Pro teologii zjevení z toho vyplývá, že má-li být Boží zjevení člověkem poznatelné, musí zde být člověk, který je vybaven poznávacími schopnosti natolik, že je schopen Boží zjevení přijmout a jako takové rozpoznat. To také vysvětluje, proč Bůh dával člověku své zjevení postupně, a nikoli naráz, a proč se zjevil dokonale skrze svého Syna, který se stal člověkem, teprve v historicky poměrně nedávné době, až nadešla la plnost času. Bůh zřejmě respektoval vývoj poznávacích schopností člověka a čekal se zjevením některých pravd o sobě až člověk bude mít předpoklady k přijetí takového poznání.

Mnohem větší význam má pro teologii silný antropický princip. Zde však je třeba určitého upřesnění, neboť, jak již víme z předchozího výkladu, tento princip může být různě formulován a také různě interpretován.

Pokud jde o samotnou formulaci silného antropického principu, teologie má k ní své výhrady. Nelze totiž s jistotou tvrdit, že by celé stvoření nebo aspoň celý viditelný svět byl od počátku zacílen k člověku jako k svému vyvrcholení a dokonání. Toto lze s jistotou tvrdit jen o Kristu, vtěleném Božím Synu, skrze něhož (ještě před jeho vtělením) a pro něhož bylo všechno stvořeno. Jeho poslal Bůh na svět, aby skrze něho bylo všechno obnoveno a zpět přivedeno k Bohu jako k svému počátku. V tom je zahrnut i člověk, který je také součástí, ba dokonce vrcholným dílem Božího stvoření. Vesmír tedy není antropocentrický, ale kristocentrický. Přínos antropického principu pro christologii je v tom, že tento princip poukazuje na fakt, že vesmír byl od samého svého počátku orientován k možnosti příchodu člověka na svět, a tím i k vtělení Krista.

Protože však Kristus je od svého vtělení nejen Bohem, ale i pravým člověkem, je v něm lidství povýšeno natolik, že se tím člověk velmi přibližuje k Bohu a zvláštním způsobem dostává účast na Božím životě. Přínos antropického principu pro teologickou antropologii spočívá v tom, že antropický princip ukazuje, jak Bůh měl člověka na mysli již na počátku stvoření a že stvořil vesmír tak, aby se člověk v něm mohl vyvinout a mohl v něm začít žít, aby v něm mohl být skrze vtěleného Krista vykoupen z hříchu a dostat i účast na Božím životě.

Nemůžeme ovšem zcela kategoricky tvrdit, jak to činí silný antropický princip, že by vesmír musel nutně být zařízen tak, aby v něm mohl vzniknout člověk (nebo snad jiný rozumný tvor) v jistém stadiu jeho existence. To by znamenalo omezovat Boží všemohoucnost a svobodu v tom smyslu, jako bychom chtěli nutit Boha ke stvoření člověka. Ze zjevení však víme, že stvoření čehokoliv, tedy i člověka, je svobodným a láskyplným Božím činem.

Proto se někteří autoři (např. astrofyzik a současně teolog G. Tanzella-Nitti) pokusili přeformulovat silný antropický princip tak, aby neodporoval teologickému poznání. Takto upravená definice antropického principu zní: "Existují mnohé experimentální důkazy, že přírodní konstanty, které řídí strukturu a vývoj našeho vesmíru, současně umožňují, aby tento vesmír mohl přijmout a udržovat v sobě život." Tato definice je teologicky velmi vyvážená, opírá se jen o bezpečně zjištěná experimentální fakta, a pokud jde o sám život, ne- tvrdí, že musí ve vesmíru vzniknout, nýbrž jen, že vesmír jej může přijmout a udržovat. Tím je naznačeno, že ke vzniku života ve vesmíru je třeba něčeho víc než pouze podmínek nutných pro jeho vznik, tak jako ke stavbě domu nestačí mít jen stavební místo a materiál, ačkoli jsou to nutné předpoklady.

Pokud jde o interpretace silného antropického principu, pro teologii je zřejmě nejpřijatelnější interpretace teleologická, která vidí ve vesmíru realizaci Božího plánu stvoření. Někteří autoři (např. Corey, Jaki, Polkinghorne) jdou až tak daleko, že vidí v silném antropickém principu a jeho teleologické interpretaci (jakožto jediné možné a racionálně přesvědčivé) novou verzi někdejšího důkazu existence Boha na základě účelnosti, plánu a řádu ve stvoření (viz "pátá cesta" sv.Tomáše Akvinského). Podle těchto autorů vše ve stvoření má svůj smysl a cíl, vše jednoznačně svědčí o Boží dobrotě, lásce, moudrosti a prozřetelnosti, takže tyto Boží vlastnosti je možno vyčíst již ze samotné přírody, i kdyby nebyly nadpřirozeně zjeveny. Antropický princip je jen novým a pro dnešní vědecko-technickou civilizaci zvlášť důležitým důkazem toho, co teologie věděla z vlastních pramenů už dávno.

Tento teologický optimismus však poněkud zapomíná na problémy a námitky, které mu klade hlubší přírodovědecké poznání charakteru vývoje vesmíru i lidská zkušenost se zlem a utrpením ve světě (viz výše). Dále zapomíná na to, že zdánlivě přirozeně nemožné a nevysvětlitelné jevy našly často později své přirozené vysvětlení díky pokroku přírodních věd. Proto není moudré odvolávat se v naší nevědomosti vždy hned na přímé působení Boží, když přece víme, že Bůh mohl svěřit jisté "rozumné" působení podle vlastních záměrů i jistým přírodním zákonům a silám. Mezery v dnešním stavu přírodovědeckého poznání se nemají zaplňovat "Bohem mezer", neboť dojde-li později k jejich zaplnění na základě hlubšího přírodovědeckého poznání, stává se "Bůh mezer" zbytečným.

Proto jsou dnešní teologové zpravidla opatrní na to, aby používali silného antropického principu jako nového "důkazu" Božího působení ve vesmíru a omezují se spíše na pouhé kon- statování, že teleologická interpretace silného antropického principu je plně ve shodě s Božím zjevením (biblickou zprávou o stvoření) a s teologickým poznáním. Tím se ovšem neříká, že silný antropický princip nebo jeho teleologická interpretace by byly jasně potvrzeny Božím zjevením nebo jeho teologickým výkladem.

Interpretace silného antropického principu pomocí teorie mnoha vesmírů není z teologického hlediska ani potřebná ani rozumně zdůvodnitelná, nevylučuje se však kategoricky, protože Bůh mohl opravdu stvořit i jiné vesmíry než náš, ale nic o tom nevíme. Taková možnost je tedy pouze hypotetická.

Interpretace silného antropického principu pomocí teorie nutného vývoje vesmíru není sice teologií podporována, není však ani vylučována jako nemožná. Je spíše věcí přírodních věd, aby zkoumaly, zda vývoj vesmíru, tak jak se odehrál, byl nutný nebo ne, zdali zde působil nějaký dosud neznámý řídicí princip. Teologie pouze připomíná, že vývoj vesmíru byl vždy v rukou Božích, ať už jej Bůh řídil sám či pomocí nějakého řídicího principu. "Nutnost" tohoto vývoje nemůže znamenat, že Bůh by byl nucen vůbec něco stvořit nebo stvořit něco právě tak, jak to fakticky stvořil. To by odporovalo Boží svo- bodě a všemohoucnosti. Může jít pouze o nutnost relativní, tj. závisející na vůli Boží.

Účastnická verze antropického principu (podle Wheelera) je s teologií slučitelná jen tehdy, přijmeme-li předpoklad, že prvním pozorovatelem vesmíru, nutným pro jeho vznik, byl sám Bůh, stvořitel vesmíru. Takový "pozorovatel" byl opravdu nutný, aby vesmír mohl vzniknout. To je plně ve shodě s biblickou zprávou o stvoření, kde se opakovaně zdůrazňuje, že Bůh viděl (=pozoroval), že jeho dílo stvoření je dobré.

Finální verze antropického principu (podle Tiplera) není slučitelná s teologickou eschatologií, která na základě Božího zjevení učí o konci dnešní podoby tohoto viditelného světa a jeho proměně. Živé organismy ani počítačové automaty nebudou moci existovat věčně ani se věčně reprodukovat. Věčný život bude možný pro člověka jen na základě celkové obnovy stvoření v Kristu na konci věků, a to v době a v podobě, kterou zná jen Bůh. Tiplerova teorie je jen důkazem toho, že člověk po věčném životě touží a že je pro něho těžko přijatelná představa, že by inteligentní živý tvor definitivně zanikl bez možnosti jakéhokoli pokračování.

Antropický princip bývá někdy nesprávně chápán jako snaha nevěřících vědců obejít problém stvoření člověka a jeho jedinečného postavení ve vesmíru poukazem na nahodilost vývoje a na existenci mnoha vesmírů. To je ovšem velmi jednostranné zúžení antropického principu na jeho interpretaci pomocí teorie mnoha vesmírů s cílem obejít vlastní podstatu antropického principu. Jak jsme již ukázali, takové pojetí antropického principu je ve své podstatě antiantropické.

Antropický princip je pro teologii stvoření přínosem v tom smyslu, že poukazuje na evoluční charakter stvoření vesmíru, vzniku života v něm i vzniku samotného člověka. Vývoj vesmíru musel být přitom velmi specifický, aby vůbec mohly vzniknout prvky nutné k životu a složitější molekuly, jako je molekula DNA. Prvky těžší než vodík a hélium musely vzniknout v jádrech hvězd a při explozích nov a supernov být vyvrženy do okolí, aby nakonec mohla vzniknout dnešní sluneční soustava a s ní i planeta Země, která se stala kolébkou našeho života. Její postavení ve sluneční soustavě a její chemické složení (zemské jádro, obal, oceány, atmosféra atd.) musely být velmi specifické, měl-li na Zemi vzniknout organický život a nakonec člověk. Vývoj života na Zemi probíhal zhruba tři miliardy let, často i za velmi dramatických podmínek. Výsledkem tohoto vývoje je nakonec i sám člověk, který však jako jediný z živých tvorů na Zemi dostal dar inteligence, sebevědomí a svobody. Jak konkrétně tento vývoj probíhal a co všechno jej spoluurčovalo, bude sotva kdy možno zjistit, protože jeho historie se nedá zopakovat. Výsledek je však udivující a zdaleka ne samozřejmý. Scénář tohoto vývoje vypadá, jakoby jej někdo řídil zvenčí, jakoby někdo věděl, čeho chce tímto vývojem dosáhnout. Vědecké poznání však může za tímto scénářem jeho autora jen tušit, ne však přímo zahlédnout. Teologie doplňuje toto vědecké poznání svým svědectvím o Bohu na základě Božího zjevení.

Dnes si věda uvědomuje rizika tohoto vývoje i samotného zachování jeho výsledků pro budoucnost mnohem více než kdy jindy. Stačila by poměrně malá epizoda ve vývoji vesmíru (např. srážka Země s některou planetkou nebo i větším meteoritem) k tomu, aby život na Zemi byl zničen nebo zcela ochromen. I lidstvo samo dnes disponuje takovými prostředky, které by mohly přivodit katastrofu pro vše živé na Zemi. Prekérnost podmínek dlouhodobě udržitelného života na Zemi je velkým varováním pro lidstvo a naléhavým úkolem pro vědu budoucnosti. Ekologie (věda o životním prostředí) se tak stává velmi důležitou. Antropický princip je současně trvalým mementem pro lidstvo, jak si má v budoucnu počínat, chce-li dále na Zemi žít a rozvíjet se. Antropický princip se tak stává přínosným také pro morální teologii, která bude muset od nynějška mnohem více apelovat na povinnost chránit život, a to nejen každého jednotlivého člověka, ale i lidstva jako celku, a vůbec i všeho živého na Zemi.

Závěrem je možno konstatovat, že antropický princip, pokud je správně formulován a interpretován, je přínosem jak pro přírodní vědy, tak i pro teologii. Současně přispívá ke sblížení poměrně vzdálených oborů lidského poznání a ke společnému hledání pravdy o člověku, vesmíru i o jeho Původci, a to při vzájemném respektování vlastních východisek a metod každého druhu poznání v rámci interdisciplinárního bádání. Antropický princip se tak stává jedním z typických témat pro vzájemný dialog mezi přírodními vědami, filosofií a teologií.

 

Literatura

 

1) BALAŠOV, Ju.V. Antropnyj princip v kosmologii: 16 let spustja. Zemlja i Vselennaja, 1990, č.4, s.32-36.

2) BARROW, J.D. - TIPLER, F.J. The Anthropic Cosmological Principle. Oxford: Oxford University Press, 1986.

3) BREUER, R. Das anthropische Prinzip. Der Mensch im Faden- kreuz der Naturgesetze. Frankfurt/M: Ullstein, 1984.

4) CONTOPOULOS, G. - KOTSAKIS, D. Cosmology. The Structure and Evolution of the Universe. Berlin & Heidelberg: Springer-Verlag, 1987.

5) COREY, M.A. God and a New Cosmology. The Anthropic Design Argument. Lanham (Maryland): Rowman & Littlefield Publis., 1993.

6) COYNE, G.V. Implicazioni filosofiche e teologiche delle nuove cosmologie. La civilt¸ cattolica, 143 (1992), IV, p. 343-352.

7) DICKE, R.H. Dirac's Cosmology and Mach's Principle. Natu re, 192 (1961), p. 440-441.

8) DIRAC, P.A.M. The Cosmological Constants. Nature, 139 (1937), p. 323.

9) DREES, W.B. Beyond the Big Bang. Quantum Cosmologies and God. La Salle (Illinois): Open Court, 1990.

10) ELLIS, G.F.R. Essay Review: The Anthropic Cosmological Principle. Preprint 87/16, Cape Town: Institute of Theoretical Physics and Astronomics, University of Cape Town, 1987, p. 1-26.

11) GALLENI, L. Scienza e teologia. Proposte per una sintesi feconda. Brescia: Queriniana, 1992.

12) HARRISON, R.R. Cosmology. The Science of the Universe. Cambridge: Cambridge University Press, 1981.

13) HAWKING, S. A Brief History of Time. From the Big Bang to Black Holes. London: Bantam Press, 1988.

14) JAKI, S.L. The Purpose of It All. Edinburgh: Scottish Academic Press, 1990.

15) LOVELOCK, J.E. Gaia. A New Look at Life on Earth. Oxford: Oxford University Press, 1979.

16) MARCOZZI, V. Caso e finalit¸. Milano: Massimo, 1976.

17) MONOD, J. Le hasard et la nécessité. Essai sur la philo sophie naturelle de la biologie moderne. Paris: Éditions du Seuil, 1970.

18) MURATORE, S. L'evoluzione cosmologica e il problema di Dio. Roma: AVE, 1993.

19) LINDE, A.D. Life after Inflation. Physics Letters, B, 211 (1988), p. 29-31.

20) POLKINGHORNE, J. Science and Providence. God's Interacti on with the World. London: SPCK, 1989.

21) RUIZ DE LA PEąA, J.L. Teologia della creazione. Roma: Borla, 1988.

22) TANZELLA-NITTI, G. La cosmologia nell'ottica del dibatti to interdisciplinare contemporaneo. Cultura & Libri, 7

(1990), p.57-72.