Giordano Bruno

Vypracovala Ivona Siudová
(V rámci semináře Dialog vědy a náboženství 1 v LS 2007)

„Vynášíte svůj rozsudek nade mnou s větším strachem, než s jakým mu naslouchám.“ (Giordano Bruno papežské komisi v Římě 4. února 1600.)

            Giordano Bruno, velký italský filozof a astronom, se narodil ve vesnici Nola u Neapole roku 1548 jako syn vysloužilého vojáka, nyní rolníka. Jeho otec se jmenoval Geronimo Giovanni a matka Fraulissa Savolina. Chlapec dostal jméno Filippo. Jméno "Filippo" patřilo dobově mezi moderní, takříkajíc nadějná jména: tímto jménem se přihlašoval novokřtěnec ke španělskému králi, nejmocnějšímu vládci Evropy. Král Felipe byl totiž od roku 1547 monarchou vládnoucím i jižní Itálii - Neapol stejně jako celá Kampánie patřila ke „Království obojí Sicílie“, stojícímu pod španělskou suverenitou.

            Jako desetiletý je Filippo poslán do školy augustiniána Teofila de Varrano v Neapoli, kde se učí základům logiky a dialektiky. Filippo je velice chytrý chlapec, rychle se učí a vyniká nad ostatními. Po pěti letech vstupuje do kláštera dominikánů, kde dostává jméno Giordano. Zde dochází k častým konfliktům, protože se Giordano nechce podrobit přísnému řádu. Setkává se zde však s dílem Mikuláše Koperníka, se kterým se ztotožňuje. Pozorně také studuje díla Pythagora, Platona a některých dalších. Giordano nade vše oceňuje svobodné myšlení, sklání se jen před lidským rozumem.

            Navzdory vnitřním pochybám se Giordano rozhodne v klášteře zůstat a dostudovat. Po dokončení studia je vysvěcen na kněze a posléze studuje teologii na univerzitě v Neapoli. Nazývají ho Nolanus - Ten z Noly. Jeho pobyt však netrvá dlouho. Svými svobodomyslnými názory se stává podezřelým a hrozí mu kárné řízení. Nečeká na jeho zahájení a urychleně vyměňuje neapolský dominikánský klášter za římský. Nepomohlo to. Španělská inkvizice, do jejíž pravomoci Neapolsko spadalo, postoupila všechny materiály do Říma. Součástí podkladů pro proces byla také Giordanova soukromá knihovna, ve které byly zastoupeny i „libri prohibiti“, knihy katolickou církví zakázané. To byly nebezpečné důkazy, a proto ani teď neváhal a opustil klášter i „ věčné město“. A tak se rokem 1575 stal z mnicha potulný filozof.

            Nejdříve se pokouší usadit v Itálii. Pracuje jako domácí vychovatel na zámku hraběte Altobrandiniho v Lombardii. Vyučuje a zároveň dělá bohoslužby v zámecké kapli. To však pro něj není ten pravý život. Chce se věnovat filozofii a tak odchází a dále se toulá nazdařbůh po Itálii. Během putování píše a snaží se vydělat si něco učením. Učí latinu, vykládá Aristotela a snaží se učit i umění zdokonalení paměti, které sám rozvinul. Nikde však nenachází klid a vhodné podmínky pro svou práci. Nato se vydává přes Savonu a Turín do Benátek, kde sepsal dnes ztracený raný spis „De segni die tempi“ (O znameních času). V roce 1578 po krátkém pobytu v Padově, Bergamu, Miláně, Turínu, Lyonu a Chambéry dorazil do kalvinistické Ženevy, kde se stává korektorem v místní tiskárně a kde jeho společenská prestiž začíná, díky kontaktům s místními učenci pomalu, ale jistě stoupat. Jenže Ženeva byla střediskem kalvinistů a každý, kdo tu chtěl trvale žít, musel přijmout jejich víru. Giordano Bruno začal uvažovat o konvertování ke kalvinismu. Studoval ho a – nepřijal. Proto se po nějaké době našly důvody pro Brunovo zatčení. Okamžitě po propuštění odchází ze Švýcarska pryč.

            Tím začal jeho neustálý život štvance, protože nebyl schopen své názory přizpůsobit své době, z většiny míst svého působení byl vyhnán. Jeho další kroky pak vedou přes Lyon do Toulouse, kde prožívá dva klidné, úspěšné roky a dosahuje hodnosti profesora na tamní, tehdy věhlasné, univerzitě. Přitom získává široký věhlas svými fundovanými a novátorskými filozofickými přednáškami. Ty mají úspěch, vykládá Aristotelův spis „O duši“. O duši, která je ukrytá v přírodě, v rostlinách i živočiších. Přednášky vedené ne zcela konzervativním způsobem se však nelíbí některým kruhům na univerzitě a Brunovi je naznačeno, že takového přednášejícího nepotřebují. Odsud musel odejít do Paříže kvůli hugenotským válkám. Zde též přednáší. V získání profesury na Sorbonně mu ale zabrání jeho exkomunikace z církve. Když pak vzrůstá v Paříži vliv katolické církve, pro níž je kacířem, musí Giordano Bruno opět pryč - tentokrát se vypraví do Anglie, kde žije a vyučuje nejprve v Oxfordu a posléze v Londýně, kde se kolem něj vytváří kruh šlechtických přátel a příznivců.

            V Anglii tehdy vládla královna Alžběta. Stejně jako před nedávnem král Jindřich III. ve Francii i ona obdivovala Giordanovu abnormální paměť, ráda s ním rozmlouvala a těšila se z jeho duchaplnosti a pronikavého úsudku. Ovšem Giordano netrávil anglická léta jen povídáním s královnou. Hlavní těžiště jeho činnosti v ostrovní říši bylo ve spisovatelské práci.

Francouzský vyslanec Michel de Castelnau, který ho sem přivezl, mu ve svém paláci v Londýně poskytl veškeré pohodlí. Giordanovi tak odpadla starost o živobytí a veškeré jeho úsilí se mohlo soustředit na shrnutí toho, co doposud v jednotlivostech vyslovil, obhajoval, na vysvětlení toho, co si myslel. Vznikly jeho Dialogy a další významná díla. Nakonec zde vydal několik knih, většinou filozofických úvah, dohady o nekonečnosti vesmíru, o svých astronomických představách, ale jednalo se i o satiry. Na vesmír se však díval jako filozof, ne jako astronom. Kromě toho uspořádal roku 1593 významnou přednášku na půdě Oxfordu. Jasně, přehledně a s velkou dávkou sebejistoty předestřel před univerzitními mistry názory Mikuláše Koperníka a své filozofické dotvoření jeho učení. Koperník podrobil kritice Ptolemaiovu geocentrickou soustavu, podle níž byla středem vesmíru Země a veškerá nebeská tělesa se otáčela kolem ní. V díle O pohybu nebeských těles převrátil Koperník toto učení naruby. Ne Země, ale Slunce je středem vesmíru. Země se pak otáčí nejen kolem něj, ale i kolem své vlastní osy. Giordano Bruno šel ještě dál. Ani Slunce není středem vesmíru, je pouze hvězdou, centrem pouze jedné části vesmíru, kterou nazýváme Sluneční soustava. Vesmír je pak nekonečný a je v něm nekonečně mnoho sluncí, z čehož pak vyplyne i nekonečně mnoho Zemí. A na těchto nekonečných množstvích Zemí by vlastně mohlo žít nekonečné množství lidských rodů a je otázkou, kdo je stvořil a z čeho, prostě teorie o mnohosti světů zpochybňovala samu podstatu náboženství, alespoň z hlediska tehdejších teologů. Své astronomické názory vykládá Bruno také v knihách "O nekonečnu, universu a světech" a "O nezměrnu a nespočetných". Bruno obhajuje pantheismus. Bůh je skryt všude v přírodě, splývá se světem, je nekonečný.  „A kde je Bůh?“ zeptají se ještě po desetiletích Galilea Galileiho. „Nikde, nebo v nás,“ odpoví Brunův mladší současník a pokračovatel.

V září 1585 se Castelnau musí vrátit do Paříže, vybízí tedy Bruna, aby odjel s ním. Brunovi nezbývá než jeho výzvu přijmout a odjet z Anglie. Bez přítele by byl život v Anglii o něco těžší. Castelnau může pomoci Brunovi k místu na Sorbonně. Opět se dostává mezi politicko-konfesijní fronty a podobně jako v Oxfordu provokuje profesorské kolegium antiaristotelovskými přednáškami. Zabývá se otázkami matematiky a geometrie. Sestavuje „120 tezí o přírodě a světě proti perapetikům“, v nichž napadá aristotelovskou přírodní filozofii. Veřejná obhajoba tezí vyvolala na Collége de Cambrai skandál a Bruno musel opustit Paříž. Podobně pokračoval na dalších zastávkách svého putování. V Marburgu se znelíbil vedení univerzity, ve Wittenbergu, kde mu byli luteráni příznivě nakloněni, zase rozzlobil místní kalvinisty.

V roce 1588 stráví půl roku v Praze. Prahu si pět let předtím vybral za sídelní město Rudolf II. V době, kdy sem přijel Giordano, bylo císaři šestatřicet a panoval dvanáct let. Po celé Evropě se rozneslo, že mladý Habsburk je podporovatelem umění a vědy, a Praha se za jeho vlády stala Mekkou umělců a učenců světového významu. Giordano udělal v Praze hodně pro to, aby se císaři zalíbil. Za celou dobu strávenou v tomto městě vydal dvě díla. První z nich byl latinsky psaný spis o kombinatorice, druhé dílo bylo filozofické a autor je věnoval samotnému císaři. Získal za něj sice finanční odměnu, ale to bylo vše. S místem na univerzitě už nemohl počítat, a tak odchází do Německa.

Je pozván, aby se ujal přednášek na univerzitě v Helmstedtu. Zde stráví dva roky. Potom navštíví Frankfurt nad Mohanem, významné město knihtiskařů a knihkupců. Setkává se se dvěma italskými prodavači knih, kteří se zajímají o jeho spisy a některé odvážejí s sebou do Benátek. Bruno dostává roku 1591 pozvání od benátského šlechtice Dona Giovanniho Moceniga. Šlechtic mu nabízí dočasné ubytování. Bruno přijímá. A to je začátek vedoucí k Brunovu tragickému konci.

Mocenigo si Bruna najímá, aby ho učil kombinatorice. Kromě vyučování ale vede Mocenigo s Brunem i filosofické a teologické debaty, která se pak Brunovi stanou osudnými - Mocenigo Bruna udá inkvizici za jeho názory a ta jej pak v květnu 1592 zajme. Ihned po Brunově zatčení začíná inkviziční soud - ale benátský inkvizitor je mírný, evidentně nemá zájem Bruna odsoudit. Papež Kliment VIII., Brunův zapřísáhlý nepřítel, chce ale arcikacíře potrestat a tak si jej vyžádá před inkviziční tribunál do Říma. Osud Bruna je zpečetěn. Je převezen do Říma, kde je pak několik let vězněn - 4. února roku 1599 mu inkvizice sděluje, že jeho názory jsou kacířské, protože odporují katolické víře. Dostává čtyřicet dní na pokání, během nichž sepíše obhajobu v podobě rozboru osmi bodů obžaloby. Pak dostává ještě dalších čtyřicet dní, ale své názory neodvolá. Inkvizice se snaží přimět obžalovaného k přesvědčení o vlastních bludech, chce ho přimět k odvolání kacířských myšlenek a donutit ho navrátit se k pravdě. Vyvíjí veliký psychický tlak na obžalovaného. Jejím cílem není poprava obžalovaného, stejně tak v Brunově případě. Dávají mu řadu šancí k odvolání svých názorů, nechce však ustoupit.  Když s ním nic nezmohou ani bývalí spolubratři dominikáni, je vynesen 8. února roku 1600 rozsudek - Giordano Bruno je odsouzen k smrti upálením na hranici. Rozsudek je vykonán 17. února téhož roku na náměstí Campo de‘Fiori (Náměstí květin) v Římě.

Bruno byl posledním upáleným římskou inkvizicí...

 

 

Použité zdroje:           

Codr M. a kol.(1989): Přemožitelé času. Praha, InterPress Magazin, 192 s.

 

CD-ROM Kronika lidstva

 

Sweb [online].c1996-2007 [cit.červenec 2007] .

Dostupný z WWW:<http://www.sweb.cz/ixxs/>.

Životopisy online [online].c1999[cit.červenec 2007] .

Dostupný z WWW: <http://zivotopisyonline.cz/giordano-bruno.php>.   

Quido [online].c1999[cit.červenec 2007] .

Dostupný z WWW: <http://www.quido.cz/osobnosti/bruno.htm>.   

Profil Masarykova univerzita [online].c2000 [cit.červenec 2007] .

Dostupný z WWW: <http://profil.muni.cz/recenze/brazda_bruno.html>.

Petrov [online]. [cit.červenec 2007] .

Dostupný z WWW: <http://www.ipetrov.cz/dokument.py?idd=D00000000000001344>. 

Phil Masarykova univerzita [online].c2000 [cit.červenec 2007] .

Dostupný z WWW: <http://www.phil.muni.cz/fil/renesance/Bruno.htm>.

Wikipedie [online]. [cit.červenec 2007] .

Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Giordano _Bruno>.

21. století [online]. [cit.červenec 2007] .

Dostupný z WWW: <http://www.21stoleti.cz>.

 

Domů     Nahoru     Feedback
Aktualizace: 2012-09-18  Centrum VAN