Zlo a utrpení v Božím stvoření: Evoluce jako templát pro lepší porozumění

František Mikeš

Centrum pro dialog vědy a náboženství, Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc, CZ a Eastern Laboratories, Springfield, MA, USA

Teodicea je dodnes nejsložitější doména náboženství, včetně křesťanství a jeho teologie, vyžadující interdisciplinární přístup k jejímu lepšímu porozumění. V kurzech Dialog vztahů vědy a náboženství se studenti často ptají na vysvětlení původu a existence zla v evoluci a u člověka. Myslím proto, že v této oblasti existuje dodnes určité vakuum, nedostatek komplexnější analýzy a širšího pohledu na tento fenomén, který, alespoň v Evropě, způsobuje odklon vzdělaných vrstev od organizovaného náboženství. Můj příspěvek nenalezne řešení otázky utrpení a zla, jen se pokusí zamyslet se nad nimi z pohledu evoluce.

Otázkou zla se dnes už otevřeně zabývají i přírodovědci, avšak nenaznačují příliš radostnou budoucnost. Myslím, že jejich varování může být impulsem vyprovokovat všechna náboženství k intenzivnějšímu studiu tohoto fenoménu a pokoušet se nalézat stále lepší a komplexnější odpověď na jeho základní otázku: proč existuje zlo, když Bůh je dobrý.

Bulletin of Atomic Scientists otiskuje vždy jednou za několik roků na obálce hodiny s velkou ručičkou posunutou jen několik minut před dvanáctou hodinu, symbolizující tak blízkost ohrožení našeho světa. Tímto symbolem hodin časopis upozorňuje na krizová období už od roku 1947. Je s podivem, že dnes jsou ručičky hodin blíže dvanácté než během studené války v 70. letech minulého století.

Martin ReesV roce 2003 vydal nejznámější astrofyzik Martin Rees knihu Naše poslední hodina – Přežije lidstvo svůj úspěch?[1], ve které dochází k závěru, že šance naší civilizace dožít se konce 21. století není větší než 50%. Zde je několik faktorů, které mohou ohrozit lidstvo:

  • Výzkum částicové fyziky (mohou vědci zavinit i zánik celého vesmíru?).
  • Genetické modifikace (může dojít k pandemii mutovaných mikroorganismů?).
  • Kybernetičtí nanoboti (mohou zničit život na Zemi?).
  • Umělá inteligence (poslední vynález tohoto století může být superinteligentní stroj?).
  • Srážka asteroidu, nebo komety se Zemí (může nás potkat osud dinosaurů?).
  • Klimatické změny v důsledku skleníkového efektu.

Ray KurzweilNa druhé straně „svými činy a rozhodnutími můžeme položit základy neomezené budoucnosti života nejen na zemi, ale i daleko mimo ni“. Technologie podle Reese však „může, ať už skrze zlý záměr nebo neúmyslné pochybení, ohrozit potenciál života a odsoudit současné a budoucí lidská pokolení k zániku. Proto 21. století rozhodne o tom, zda se bude náš svět hemžit stále složitějšími a důmyslnějšími formami života, nebo jej bude (v naší soustavě) vyplňovat jen mrtvá hmota“. Myslím, že zvlášť vážná výzva pro teology zaznívá z podtitulu kapitoly Technologický šok: „Věda 21. století může změnit nejen způsob život lidí, ale i je samé. Posledním vynálezem člověka může být superinteligentní stroj.“ A známý vynálezce a guru umělé inteligence Ray Kurzweil[2] upozorňuje, že při „dnešním tempu učiní lidstvo v 21. století stejný pokrok jako za 20 tisíc předcházejících let“.

Robert RussellVarování přírodovědců už nachází odezvu v náboženství. V minulém roce 2005 dva významní badatelé v oblasti dialogu vědy a náboženství Robert J. Russell a George CoyneGeorge Coyne SJ[3] zahájili sérii konferencí na téma „Vědecké perspektivy problému zla“ prvním soukromým zasedáním na téma „Utrpení a přírodní zákony“, konaném 12. až 15 září. 2005. Je proto vhodné uvést zde aspoň základní téma formulované grémiem vědců této konference:

„Specifický charakter přírodních zákonů je podmínkou k existenci inteligentních, svobodných a morálně zodpovědných a milujících bytostí. Tyto zákony však přispívají i k přírodnímu zlu, a to se jeví jako nevyhnutelné. Toto zlo můžeme proto považovat jako vedlejší produkt Božího tvoření universa, ve kterém je i přesto možný vývoj člověka, majícího schopnost svobodně a s láskou se vztahovat k Bohu.“

Na základě vědeckého poznání, jemné ladění (fine tuning) vesmíru nasvědčuje tomu, že naše universum, se všemi jeho peripetiemi a nebezpečími, je jeho jedinečnost, kde mohl emergovat život a později inteligence. Můžeme proto spolu s Leibnizem říci, že ze všech světů ten náš je ten nejlepší možný? Myslím, že ano. Jestliže Bůh zvolil metodu tvoření života evolucí, musel obdařit universum těmito zákony. Vždyť i přes obrovský evoluční odpad jsme se zde vynořili jako jeho pozorovatelé, nahlížející pomocí technologie a vědy téměř na celý jeho vývoj (viz na obr. lidské oko, dívající se do oblasti universa 200 milionů let po velkém třesku), jak schematicky prezentuje Einsteinův žák a teoretický fyzik John Archibald Wheeler (U= universum). Teoreticky můžeme popsat vývoj vesmíru teprve od časové konstanty 10-43 sec.

Bůh, ve svém sebe-sdělování mimo sebe, tj. v každé aktuální příležitosti, od samého počátku vzniku univerza, zavádí kreativitu do vývojového procesu, který se od singularity odvíjí až k nám. Tato kreativita běží už 13,8 miliard let. Můžeme proto říci, že si Bůh dává na čas. První věta knihy Genesis v Bibli nám napovídá, že aktivace aktuální příležitosti či kvantového vakua se odvíjí od stavu Tohu vaVohu[4] (hebr. chaos), kdy do procesu tvoření Hospodin vkládá informaci kreativity a lásky, a tak vesmír „vnadí“ ke svobodnému rozhodování se každé entity na všech vývojových úrovních směrem k sobě. Tento proces ponechává, aby probíhal sám organizováním se, autopoiesí, emergencí od kvarků, atomů, molekul, buněk, až k nám. Avšak dnes tato evoluce má probíhat přes nás k „třetímu přechodu“ (J. Svoboda[5]), k pléromatu, ke spojení člověka s Kristem parusie, kdy „Bůh bude všechno ve všem“ (1 Kor 15,28).

Ateistická evoluce

 

                 

Teistická evoluce počítá s Bohem,

pronikajícím vše informací lásky - sebesdílením, „kód uspořádávání na úrovni vazeb“ (Felix Maria Davídek), „podivný atraktor“ (Ilia Deliová, OSF)

 

hmota

+

evoluční faktory

(náhoda + nutnost + mutace + selekce + izolace + smrt)

+

velmi dlouhé časové úseky

 

 

                + ČLOVĚK,
přes kterého chce Bůh tvořit, proto člověk jako Boží spolu-tvořitel (co-creator) až k parusii (panentheismus („V něm žijeme, pohybujeme se a jsme“,
Sk 17,28) 

 

          Arthur PeacockePředešlé schéma chce na doplnění poukázat na rozdíl mezi evolucí materialistického monismu vs. evolučního teismu. Oba staví společně na přírodovědeckém základě, kde se hledá odpovědi na otázku JAK tento proces probíhá. Evoluční teismus na tomto společném základě vyvíjí navíc kongruentní odpověď na otázku PROČ. Prof. oxfordské univerzity, biochemik a kněz Artur Peacocke vhodně doplňuje materialistický monismus přiléhavým vysvětlením evolučního procesu představou, že přírodní zákony jsou jakoby „nabité“ (loaded) schopností vyvíjet se, jako „hrací kostky“[6]. Teilhard používal metaforu radiální energie.

            A nyní zpět k mému tvrzení, že evoluce může být lepším prostředkem k porozumění fenoménu utrpení a zla. Můj přístup vychází z teologie přírody a práce Johna Haughta[7].

            Zátěž utrpení a zla doléhá na nás každodenně nejen z médií, ale zasahuje nás ontologicky, tj. naši existenci, naše bytí. Pokoušet se dnes poměřovat zlo teologickými koncepty sestavovanými před rozvinutím pojmu evoluce, tj. pomocí přirozené teologie[8], se mi jeví jako nedostatečné. Myslím, že tato teologie si musí pomáhat vysvětlováním některých mezer či bílých míst v evoluci tím, že v nich musel zasahovat Bůh (tzv. God of gaps). Doposud nevysvětlená místa v makrovývoji pomocí nějakého, jakkoliv blíže nedefinovaného a kontemplovaného zásahu, míří na Boha, od kterého se přece odvíjí existence přírodních zákonů. Nedostatek schopnosti vývojového procesu aby probíhal postupně na všech úrovních evoluce, se mi proto jeví jako nedůstojné vůči Bohu. Do této kategorie spadá např. teorie o neredukovatelné komplexitě (irreducible complexity) složitých mechanismů živých organismů, které prezentuje škola inteligentního designu jako nemožné, aby se vyvinuly evolučním procesem. Můj přístup proto vychází z pole teologie přírody, jak ji definoval Ian Barbour[9].

Dříve než však uvedu argumenty pro víru v Boha navzdory utrpení a zlu, pokusím se vyjmenovat některé jejich přirozené příčiny jako nutný doprovod evolučního procesu, bez kterých by vývojový proces nebyl možný:

  • Přítomnost jistého stupně svobody v náhodnosti evolučních procesů byl kritický pro diverzifikaci vývojových forem, např. náhodné mutace na molekulární úrovni, které vedly postupně až k člověku a určitému stupni jeho svobodné vůle, kterou používá jak k dobrým, tak i zlým účelům.
  • V biosféře se jeví smrt jako nutný faktor pro recyklaci materiálu nutného pro vývoj dalších generací. Biologie nezná pojem nesmrtelnosti hmoty.
  • Z hlavní Darwinovy teze plyne, že vývojové druhy nejvhodněji adaptovatelné na prostředí mají největší šanci přežít. Toto pravidlo však zároveň znamenalo jak vyhynutí milionů druhů, tak ale také umožnilo emergenci člověka. Pravděpodobnost přežití není známkou „nejsilnějšího“, ale důležité faktory vývoje jsou také spolupráce a symbióza. Vývoj nervové soustavy vyšších vývojových forem vedl k nárůstu na vědomí a konečně k vynoření sebe-reflektujícího myšlení u jednoho druhu primátů, homo sapiens. Tento nervový systém nám dnes umožňuje vývoj zkušeností, ale zároveň je to i prostředí, ve kterém nebo přes které zažíváme utrpení. V evoluci se tak fyzická bolest ukázala jako výhodná vlastnost, chránící nás před nebezpečnou situací, informující nás např. o zranění, nemoci a podněcující nás k zahájení procesu léčby. Na druhé straně působení bolesti jiným lidským bytostem se stalo a je dodnes nejhorším výrazem mezilidského zla.
  • Konečně, utrpení na mentální, duševní úrovni je jedinečné u člověka. Dovoluje nám zamýšlet se nad sebou, našimi chybami, životními ztrátami, odloučením od našich drahých a konečně nám dává zažívat i úzkost své vlastní smrti.

John HaughtPřes obrovskou zátěž utrpení, můžeme dnes ještě věřit ve všemohoucího a milujícího Boha? A jestli ano, jaký je náš vztah k této Poslední Realitě všeho, co je?

Teolog John Haught navrhuje 5 argumentů, vybraných z různých teologických směrů, které nás mohou povzbudit k uznání Boží přítomnosti v evolučním procesu i navzdory přítomnosti utrpení a zla.

  1. První argument je prapůvodní, biblický, mít „naprostou důvěru“ v Boží prozřetelnost. Neznáme totiž ani Boží plán ani účel. Z tohoto pohledu se jeví jako nevyhnutelná existence válek, náhod, krutostí a utrpení v evolučním procesu. V širším rámci nám mohou zapadnout do tohoto sytému, protože v něm každý obdrží svou zaslouženou odměnu.
  2. Druhý argument zdůrazňuje výchovný proces. Naše zápasy jsou duchovní školou. Vydržet utrpení a dospívat pomocí něj je vlastně přípravou na věčný život.
  3. Třetí argument je známý antropický princip, popisován fyziky jako jev, že naše universum je jemně nastaveno tak, aby se v něm objevil jeho pozorovatel, člověk. Kdyby totiž hodnoty fyzikálních konstant byly jen nepatrně jiné, život by se v našem vesmíru nikdy nevyvinul. Ačkoliv Boží plán nebo intervence je v tomto argumentu vyloučena, mechanismus evoluce (např. náhodností, přírodním výběrem, dlouhými časovými úseky) a soubor přírodních zákonů dovoluje vynoření se inteligentního života na naší planetě. Haught nazývá tento argument „nová přirozená teologie“.
  4. Čtvrtý argument vychází z procesuální teologie, jak jej formuloval Teilhard de ChardinTeilhard de ChardinAlfred North WhiteheadAlfred North Whitehead. Teilhard zdůrazňuje v evoluci trend od jednoduchosti ke komplexitě - složitosti (zákon vývoje komplexity – vědomí), od hmoty k životu, k uvědomování si sebe, a navrhuje smysl účelovosti. Utrpení a zlo ve světě nejsou chtěné Bohem, ale spíše je to tmavá stránka našeho nedokončeného a nedostavěného vesmíru. Protože universum má svou vlastní autonomii, musí se svým vlastním experimentálním procesem stát samo sebou. Whitehead představuje Boha jako bytost nekonečné lásky, která nevnucuje svou vůli kosmu, ale dovoluje mu spontánně se rozvinout, včetně jeho nedokonalých úrovní. Whitehead se domnívá, že Bůh, jako soucitný vykupitel, je schopen léčit „všechny tragédie a utrpení, které se vyskytnou v kosmickém procesu“ způsobem, který je pro nás dnes nepředstavitelný.
  5. Haught jako poslední prezentuje argument z křesťanského pohledu, kde Bůh zažívá naše utrpení s námi. Na základě zjevení zdůrazňuje dvě charakteristiky: „sestup Boha“ do stvoření a „Boha otevírajícího budoucnost a dávající přísliby, které spolehlivě dodržuje“. Haught argumentuje, že nejen Ježíšovo utrpení na kříži, ale veškeré utrpení během evoluce může být považováno jako utrpení Boží. Na druhé straně ale stvoření není Bohem, je však k němu ve vztahu. Je to Boží pokora, která dovoluje existenci stvoření a svobodu ve které se vyvíjí v rámci kontingence, zákonů přírody a času.

 

Tento příspěvek byl podpořen grantem č. 10013, Global Perspectives on Science and Spirituality, řízeným z Université interdisciplinaire v Paříži a Elon University, NC, USA, za finanční podpory nadace Johna Templetona.


[1] Rees, Martin (2005) Naše poslední hodina – Přežije lidstvo svůj úspěch? Praha: Argo, 240 s.

[2] Kurzweil, Ray (1999) The Age of Spiritual Machines. New York: Viking (PBS interview s autorem 31. 12. 1999).

[3] Press Release 17. 8. 2005, Vatican Observatory Castelgandolfo, Itálie a Center for Theology and the Natural Sciences (CTNS) Berkeley, CA, USA: A New Collaboration on “Scientific Perspectives on the Problem of Evil in Nature”. Prof. Coyne je ředitel Vatikánské observatoře a Prof. Russell ředitel CTNS.

[4] תהוׁובהו (Gn 1,1).

[5] Svoboda, Josef (2000) „Na prahu třetího přechodu – Reflexe významu evoluce a budoucnosti lidstva,“ s. 54-79. In: Mikeš, F. ed. (2004) Věda a náboženství 2000: Od konfliktu k dialogu. Sborník 1. mezinárodní konference. Olomouc: Univerzita Palackého.

[6] Peacocke, Arthur, komentář. In: Stannard, Russell, text a scénář (1998). The Question Is… VHS video (80 min) Radnor, PA, USA, John Templeton Foundation by the BBC. (Pecocke je nositelem Templetonovy ceny za vývoj vztahů vědy a náboženství za rok 2001.)

[7] Prof. John Haught, Center for the Study of Science and Religion, Georgetown University, Washington, D.C. (2003) Darwinov dar teológii. In: Boh po Darwinovi – evolúčna teológia. Bratislava: Kalligram, s. 67.

[8] Přirozená teologie operuje především důkazy a argumenty pro existenci Boží (např. Tomáš Akvinský), založenými na rozumu a pozorování, včetně důkazů z designu, nebo plánu v přírodě (inteligentní design/projekt, neokreacionismus).

[9] Teologie přírody je kritická reflexe uvnitř tradice založené na historickém zjevení a náboženské zkušenosti. Zabývá se reformulací teologických výpovědí dotýkajících se přírody na základě poznatků, nebo ve světle přírodních věd. Patří sem např. tradiční teorie dědičného hříchu, stvoření, prozřetelnosti a všemohoucnosti Boží. Teologie přírody se pokouší je modifikovat tak, aby byly konzistentní s dobře podloženými vědeckými teoriemi, založenými na teorii evoluce, ačkoliv z ní primárně odvozeny nejsou. (Termín teologie přírody zavedl nositel Templetonovy ceny za vývoj vztahů vědy a náboženství (1998) a prof. fyziky a náboženství na Carlton College, IL, USA, Ian G. Barbour).

Příspěvek přednesen na mezinárodní ekumenické konferenci Problém teodiceje na Evangelické teologické fakultě Komenského univerzity v Bratislavě, SK (3. 5. 2006).
Materiálo kurzů VAN, F. Mikeš, 18-09-2012
Domů     Nahoru     Feedback
Aktualizace: 2012-09-18  Centrum VAN