Proč zabíjíme své bližní

Podle evoluční biologie jsou vraždy a genocidy zcela odlišné typy chování

Zabití snoubenky, udušení novorozence peřinkou či vyhlazení nepohodlného národa je více či méně pravidelnou součástí televizních či novinových zpráv. Zůstávají tyto jednotlivé případy pouze izolovanými jednotlivostmi, které můžeme nanejvýš morálně odsoudit, nebo je spojuje něco, z čeho bychom je mohli z patřičného odstupu pochopit a vysvětlit?

Jedním z možných přístupů k otázce, proč se lidé navzájem usmrcují, je perspektiva evoluční biologie; právě tak se na problematiku násilného chování člověka dívá Jan Zrzavý ve své brilantní knize Proč se lidé zabíjejí.
Schéma příběhu o Popelce je univerzální - přes pohádky bratří Grimmů sesbírané po různých koutech Evropy, japonské povídání o Benizaře a Kakezaře, ruskou Babu Jagu až po indický příběh, kde hlavní postavy Murimong a Thanian raději volí život v divočině, než aby zůstaly se svou nevlastní matkou. Příběhy o nevlastních otcích jsou vzácnější, ale o nic laskavější. Jsou tyto příběhy univerzální a stereotypní proto, že vznikly nezávisle (a odrážejí něco z hlubin lidské psychiky), nebo se prostě rozšířily jako epidemie?
V odpovědi na tuto otázku mezi odborníky nepanuje shoda. To ovšem není důležité: významný je fakt, že tyto příběhy přežívají v lidových tradicích prakticky všude a že tedy lidem zjevně sdělují něco podstatného.

Rizika nevlastních rodičů

Sociální vědci, kteří výzkumem veřejného mínění zjistili, že vztah macecha/otčím versus nevlastní potomek je vnímán "pesimisticky" či "pejorativně", často označují tyto představy jako "mýty", a dokonce se objevují i tvrzení, že tyto mýty jsou příčinou problémů v rodinných vztazích. Nejbizarnější na celém problému je skutečnost, že přes svá odvážná tvrzení sociální vědci nikdy neodpověděli na nejzákladnější otázku: Znamená přítomnost nevlastního rodiče pro dítě riziko násilí/zneužívání/smrti? Pokud ano, je toto riziko zanedbatelné, nebo naopak významné?
Martin Daly a Margo Wilsonová z kanadského Ontaria jsou průkopníky výzkumu homicid. V polovině sedmdesátých let je zaujal jeden z výsledků výzkumu Garyho S. Beckera (budoucího nositele Nobelovy ceny za ekonomii): přítomnost dětí ze současného manželství snižuje rozvodovost, zatímco přítomnost dětí z minulých manželství rozvodovost zvyšuje. I řada dalších studií naznačovala, že nevlastní děti jsou příčinou rodinných konfliktů.
Daly a Wilsonová se pustili do práce a nestačili se divit. Analýzou záznamů o zneužívání dětí zjistili, že dítě žijící s nevlastním rodičem podstupuje přibližně stokrát vyšší riziko, že bude v rodině zabito, než dítě žijící s oběma svými genetickými rodiči. Sociálními vědci tradičně uznávaný hlavní faktor zodpovědný za zneužívání - nízké společenské postavení - neměl prakticky žádný vliv. V následujících dvaceti letech byly publikovány desítky dalších studií (např. Korea, Velká Británie, Nigérie, Trinidad, Japonsko, záznamy ze 17. - 19. století z Německa), které jednoznačně potvrdily, že přítomnost nevlastního rodiče je bezkonkurenčně nejrizikovější faktor zodpovědný za bití, sexuální zneužívání a smrt dítěte.
O zjevném faktu, že člověk vznikl stejnými evolučními procesy jako všechny ostatní organismy na zeměkouli, dnes pochybují už jen duševně labilní jedinci (např. "vědečtí" kreacionisté). Jednou z nejlépe doložených a evoluční teorií vysvětlitelných skutečností je jasná favorizace vlastních potomků před cizími.
Prakticky všichni hostitelé kukaček vyhazují kukaččí vejce, která najdou ve svých hnízdech (díky mimikry - podobnosti parazitických a hostitelských vajec však nevyhodí všechna vejce, jinak by tu už kukačky dávno nebyly). Severoameričtí střízlíci bahenní navštěvují sousední hnízda a rozklovávají vejce, z nichž by se jinak vylíhla mláďata konkurující jejich vlastním potomkům. Koloniálně hnízdící vlaštovky poznávají individuálně svá mláďata a odmítají žadonění o potravu všech ostatních mláďat. Příběh o infanticidních lvech, kdy samci uzurpující nový harém pozabíjejí mláďata minulých majitelů harému, je snad už notoricky známý. A podobných příkladů lze uvést další stovky.
Proč to ale funguje v přírodě takto? Proč noví majitelé harému nezahrnou potomky bývalých majitelů rodičovskou láskou? Proč je místo toho usmrtí? Představme si, že se najde altruista, který se o cizí potomky stará. To je sice hezké, ovšem náš altruista sám pomáhá množení někoho jiného, nikoli sebe samého. Je zjevné, že nediskriminativní altruisti vymřou. To se ovšem netýká jen lvů a hulmanů posvátných, ale i lidí. Proto zažívá tolik nevlastních dětí takové peklo.
Přítomnost nevlastního rodiče zvyšuje riziko násilné smrti dítěte 40 až 150krát a vliv nevlastní matky je ještě o něco málo vyšší než vliv nevlastního otce (podle výsledků získaných v různých zemích). Stejně tak přítomnost nevlastního otce výrazně zvyšuje riziko zabití manželky, která do domácnosti dovedla z hlediska nového otce "parazitické" dítě.
Je ovšem zjevné, že násilné chování (vrcholící infanticidou) nevlastních rodičů k cizím potomkům ve vlastní domácnosti není žádná adaptace (jako třeba u lvů a spol.): smrtelné násilí je vzácné a jeho autor si zahrává s potenciálně vysokým trestem. Domácí násilí je špičkou ledovce, který je složen z různě vyhrocených konfliktů mezi rodiči a potomky (nevlastní rodiče do svých dětí investují méně, udávají nízkou úroveň pozitivních pocitů z přítomnosti nevlastního dítěte, nevlastní děti odcházejí z domu dříve, jsou více zastoupeny mezi bezdomovci atd.). Člověčí infanticida adoptovaných dětí je vedlejším produktem lidské psychiky, která je evolucí nastavená na program "miluj své potomky a starej se o ně obětavě".

Homicidy a genocidy

Podobně jako násilí páchané na dětech bylo řadou autorů analyzováno násilné chování manželů ke svým ( domněle) nevěrným manželkám, hospodské půtky o "čest" či vraždění rodičů dětmi. Data získaná díky tomu, že se lidé zabíjejí, silně podporují evoluční hypotézy o tom, proč tyto jevy dlouhodobě existují, a tak leccos napovídají nejen o mentalitě vrahů, ale především o mentalitě člověka obecně. Je dobré mít na paměti, že nejsou "oni" (vrazi) a "my" (zákonů poslušní občané), žádná dichotomie mezi patologickými vrahy a patologicky slušnými lidmi neexistuje: jsou pouze lidé, a všichni mají potenciál reagovat v různých situacích různě na škále od úplné mírnosti až po nejtvrdší brutalitu.
V závěrečné třetině knihy Zrzavý rozpitvává chování genocidních "vrahů" a přesvědčivě ukazuje, že vražda a genocida jsou dva zcela odlišné typy chování, které nelze smysluplně zařadit do jedné škatulky. Zatímco individuální vrah sleduje jen své osobní zájmy a jako takový je společností potrestán, genocidní vrah je řádným občanem pracujícím na společenskou objednávku a jako takový je společností odměňován (desítky příkladů společenské adorace genocidních vrahů a jejich ekonomických zisků uvádí např. biblická kniha Jozue).
Vraždy, infanticidy a genocidy nám poskytují výjimečnou možnost testovat řadu evolučně-biologických hypotéz, které mohou potenciálně vysvětlit strukturu lidské psychiky. V těchto extrémních interakcích jde totiž o hodně - o život - a o existenci konfliktu a jeho významnosti tu nelze pochybovat. O tom, jestli naštvaný otec či matka nařezali svému potomkovi příliš nebo přiměřeně, lze diskutovat; handrkování o existenci konfliktu a přiměřenosti trestu ovšem končí ve chvíli, kdy dítě trest nepřežije. Odpověď na otázku položenou v úvodu je tedy zřejmá: vraždy nejsou nic náhodného, vždy velice záleží na tom, kolik je v sázce, jaké je riziko trestu a jaká je genetická (nikoli sociální) příbuznost mezi zúčastněnými hráči.
Zrzavý ve své čtivě a vtipně napsané knize předkládá nejen řadu zajímavých jednotlivostí, ale zařazuje je do kontextu evoluční teorie, která tyto zdánlivé jednotlivosti velmi dobře vysvětluje. Přestože v posledních letech naše knihovničky zaplavila spousta kvalitní evoluční literatury (M. Ridley, R. Dawkins, J. Diamond atd.), zůstává kniha s podtitulem Homicida a genocida obsahově unikátní. Vzhledem k šíři záběru, závažnosti tématu a myšlenkové virtuozitě autora kniha zaujme čtenáře nejen z řad sociálních, humanitních a přírodovědných oborů, ale i zvídavé laiky.
Jan Zrzavý: Proč se lidé zabíjejí. Homicida a genocida - evoluční okno do lidské duše. Vydalo nakladatelství Triton, Praha 2004. 129 stran, cena a náklad neuvedeny.

Přítomnost nevlastního rodiče zvyšuje riziko násilné smrti dítěte 40 až 150krát a vliv nevlastní matky je ještě o něco málo vyšší než vliv nevlastního otce. Stejně tak nevlastní otec výrazně zvyšuje riziko zabití manželky.
 

Lidové noviny, 15. 01. 2005, Tomáš Grim; BIOLOG

 

Domů     Nahoru     Feedback
Aktualizace: 2012-09-18  Centrum VAN