Home Up Glosář Postavy Moje stránka

FMD teologie a praxe

 Home Up

 

Koinotés

Biskup Felix Maria Davídek, jeho multidisciplinární teologie a řád praxe

František Mikeš

Motto: Církev a její teologie se obejde  bez instituce, ale nikdy bez svátostí (1).

Dovolte mi prosím, abych se pokusil načrtnout rámec teologického systému římskokatolického kněze, tajně vysvěceného biskupa (2), doktora filosofie, psychologa a lékaře (vinou totality bez diplomu), Felixe Maria Davídka (12/1/21 - 16/8/88), který se sídlem v Brně, vedl v letech 1964 až 1988 jednu část skryté církve (3) v bývalém Československu.

Pro vaši informaci si dovolím identifikovat zdroje, ze kterých jsem pro tento seminář čerpal. Jako primární informace to byl Davídek sám, který mě intenzívně vedl v duchovním životě a ve studiu teologie tři a půl roku, od února 1965 (4) do 13. srpna 1968, kdy několik z nás poslal na děkovnou pouť (5) k hrobům apoštolským do Říma (6)  (a k P. Piovi OCap.). Z této pouti jsem se už kvůli okupaci, která nás zastihla v zahraničí, nevrátil. Davídek mi totiž ve Vídni v březnu 1969 osobně zakázal z bezpečnostních důvodů se domů vracet. S Davídkem jsem udržoval dostatečný kontakt během svého pobytu v zahraničí a setkal jsem se s ním ještě dvakrát, v srpnu 1985 a v září 1987, necelý rok před jeho smrtí. Další informace k tomuto příspěvku jsem čerpal většinou ze svých poznámek na jeho seminářích, z magnetofonových záznamů a z přepisu jeho tří rukopisů, celkem z osmdesáti materiálů (7). Tato dokumentace pokrývá roky 1965 až 1973, což byla nejintenzivnější doba jeho učící a světící aktivity.

1/  Úvod

Když Židé v Izraeli stojí před řešením nějaké vážné situace, která může ohrozit jejich existenci, uslyšíte často hebrejské přísloví: "Im ani lo li, mi li?", což je v překladu: "Jestliže já nejsem pro sebe, kdo jiný?" Bude to pět roků po pádu totality a Davídkova práce zůstává stále ještě na pokraji cesty jako Popelka a tomu novému, co nabízí v teologii a v praxi, není většinou rozuměno, protože to není publikováno a kriticky vyhodnocováno - což je i naše vlastní vina - je neobyčejně laskavé od České křesťanské akademie, že si fenoménu Davídek povšimlo a vyhradilo mu na tomto kolokviu místo. Pokusím se tedy podle svých možností, představit vám ho zde v teologické sekci k posouzení, nebo řečeno parabolou našeho Pána, pokusím se odkrýt aspoň kousek perly, kterou jsem našel.

V Davídkovi přichází v české katolické teologii šedesátých let na scénu jedinečná postava, která slučuje funkci biskupa a zároveň vědce s multidisciplinární výchovou ve filozofii, psychologii, lékařství, kybernetice a ekonomii, který si za neobyčejně těžkých podmínek náboženské represe dokáže sám vybudovat nosný pastorační systém. Přes všechny obtíže doby buduje tento systém na fundované teologické úrovni, ve které zavádí nové netradiční prvky, které pro dospělost lidstva křesťanství hic et nunc potřebuje. Tento systém jsme my kolem něj tehdy stále kriticky vyhodnocovali, protože jsme měli možnost srovnávat ho s aktivitou jiných katolických kněží propouštěných na svobodu, včetně několika biskupů. S odstupem čtvrt století je naše pozitivní vyhodnocení jeho práce snad platnější než tehdy. Je důležité ještě jednou zdůraznit, že zde šlo o postavu biskupa, který patřil k magisteriu církve (8) a který si vytvořil svou skrytou diecézi bez možností komunikace s Římem, avšak s věrností in pectore úřadu Petrova nástupce až do smrti.

2/  Definice pojmu teologie v davídkovském systému

Pokusím-li se popsat Davídkův teologický systém, rozumím zde teologií soustavné úsilí porozumět, interpretovat a klasifikovat naši zkušenost Boha a křesťanské víry (9), nebo jak říká sv. Anselm, jde o víru, která hledá pomoc v rozumu či v intelektu. Tuto teologii Davídek systematicky budoval na svých seminářích jako nadstavbu k základnímu teologickému studiu, kterým musel každý projít (10). Tak pro nás budoval z vybraných témat obraz (z fyziky snad lepší výraz "hologram") Boha a křesťanství a ten se pokoušel představit svému společenství Koinótés. Tak totiž (birituálně, z řeckého koinoia pro společenství s latinskou koncovkou -tés, kde poslední dvě písmena ES jsou také zkratkou pro ecclesia silens, mlčící církev) nazval společenství, které vedl. Tento obraz pro nás vytvářel ze všech relevantních a nejnovějších informací své doby jako novější a dokonalejší vizi budoucnosti přibližujícího se království, ke kterému lidstvo nejenže má úkol jít, ale co je důležité, chtěl postavit toto království před oči tak, abychom měli obrovskou chuť za ním jít.

3/  Definice kybernetiky a její aplikace v teologii

Další nutná poznámka ke srozumitelnosti davídkovského systému v teologii je, a to je také jeho přínos, že poprvé v dějinách teologie netradičně aplikoval kybernetiku (11). A protože celá teologie pracuje vlastně s analogií, kde Bůh je poznáván analogicky, zjevení je zkoumáno analogicky, logika je analogie, proto kybernetika je podle Davídka tou nejvhodnější metodou pro studium teologie v současné době. Smyslem aplikace kybernetiky v teologii je totiž řízení ke konečnému cílovému pohybu, k druhému příchodu Krista, k Paruzii. Davídek tak na seminářích zavádí mnoho termínů ze systémové teorie řízení. Uvedu zde pro ilustraci alespoň tři: operátor, jako ten, kdo řídí, případně řídící centrum, operand jako ten, kdo je řízen a vstupní informační kanál. Abychom totiž dosáhli pastoračního cíle, tj. optimalizovaného operanda, musíme mu do tohoto kanálu nashromáždit co nejvíce nejkvalitnějších informací tak, aby se rozhodl pro pohyb sám, tj. musíme mu předat informace novým způsobem, bez redundance a bez šumu. Davídek tyto klíčové informace nazýval metainformacemi. A protože operátor pracuje též se zpětnou vazbou, která má za úkol udržovat operanda v rovnováze, v homeostázi, je jen pochopitelné, že Davídek považoval za mimořádně důležitou kvalitně prováděnou svátost smíření.

Takto kybernetiku všude promítal do svého teologického systému a na nás studentech, jako korektivu správnosti své metody, si stále vyhodnocoval, zdali je to skutečně to nejkvalitnější oslovení moderního člověka, který se zmítá v nejistotě a ve strachu a chápe se pak jakéhokoliv pseudosystému, který má však v sobě zárodky zla a destrukce, není-li aspoň in potentia spojen s Kristem. Toto je zlatá niť vinoucí se v každém kontaktu s ním. Kybernetiku totiž Davídek užívá jako nosný rámec teologie, na kterém v ní všechno dekóduje a řeší. Tak nám před očima vytvářel z křesťanství jedinečný komplex, či celek, na který dnešní člověk už velice dlouho a netrpělivě čeká. Kybernetika aplikovaná Davídkem v teologii a aplikace této kybernetické teologie s pomocí nesmírně rychle pronikající počítačové informační technologie, jak se o to pokoušíme my dnes, kteří se snažíme v Davídkově práci alespoň trochu pokračovat, např. pokusem o vytvoření virtuální komunity na informační síti Internetu, jsou zatím jenom začátky, které však v příštím století budou recipovány celou církví budoucnosti, v čele s jejím centrem.

Tak např. Davídkovi už tehdy z teorie informace vyplynulo zařazení náboženství jako etického souboru, jehož příjemce vnímá změnu a svět kolem sebe a chce tomuto souboru stále lépe a lépe rozumět. Davídek dále dovozuje, že "kdyby tato změna nebyla obecně zakódována ve hmotě" - imanence Boha ve stvoření - "nedal by člověk náboženství, teologii, nikdy dohromady, nezačal by se ptát a nezačal by rozlišovat". Tak se dostává k výsledku, že toto zakódování změny ve hmotě zde muselo být ještě dříve, než se objevil člověk, tedy dříve, než se člověk vynořuje z evoluce. Vesmír pak Davídek definuje jako uzavřený systém od stvoření (dnes identifikován tzv. velkým třeskem před 15 miliardami let) až do jeho uzavření v lidstvu (pleróma), které máme jako prvořadý úkol co nejvíce přibližovat. Všechno své učení pak vztahuje na nové a dynamické vytváření přijímacího kanálu, po kterém k člověku přichází informace dobré zvěsti, evangelia (inkarnace Boha do hmoty, oběť a kříž Krista - i osobní, rozhodnu-li se totálně pro dobro - ale nakonec absolutní jistota vzkříšení). Je neobyčejně citlivý na redundance a starý materiál, používaný při stavbě tohoto kanálu dnes v křesťanství, i na šum při přenosu informací. Pastorační teologie, jak se pokusím ukázat, je pak pro Davídka návod, jak nejkvalitněji vytvářet tento kanál pro boží působení, pro působení milosti, pro pokračování práce Ducha svatého tak, aby operand tuto informaci o Bohu nejen přijal, ale uvedl ji s radostí i v život.

4/  Davídkův životní cíl

Blíží se předjaří, únor 1964 a z těžkého čtrnáctiletého vězení (12) se Davídek vrací do Chrlic u Brna, 43letý vyhublý kněz, velmi malé postavy (pro vaši představu, tak asi ze dvou třetin jako Peter Falk, který hraje v americkém televizním seriálu detektiva Colomba), s geniálně promyšleným plánem, jak splnit základní právo každého katolického křesťana, zakotvené v Kodexu kanonického práva (13), který říká, že "věřící křesťané mají právo (podtrženo FM) obdržet od pastýřů církve pomoc z duchovních hodnot církve, hlavně z božího slova a svátostí". Tomuto cíli, nepřipustit nedostatek dělníků a dělnic na vinici, ale udělat vše proto, aby zde byli, a aby zde byli právě nyní, za těžké situace pro církev, věnuje celou svou energii, až do své smrti 16.srpna 1988 (14).

5/  Zařazení Davídka do proudu současné teologie

Toto zařazení je snadné a jednoznačné. Davídek přijímá a rozšiřuje o kybernetiku nově se objevující dílo Pierra Teilharda de Chardin SJ. Jde o mimořádnou časovou koincidenci, protože v katolické církvi se tehdy, v roce 1964, koná II. vatikánský koncil a s ním se začíná na obzoru církve rodit nové paradigma. Davídek dostává z Francie všechna, právě v tu dobu vyšlá Teilhardova díla (15) o němž se poprvé objevuje několik krátkých zpráv i v Duchovním Pastýři (16) od Dr. Jiřího Němce. Ten s Janem Sokolem v roce 1967 překládá a vydává jeho "Místo člověka v přírodě" (17). Objevil se i článek od prof. Ladislava Hejdánka (18) a v roce 1968 vydává prof. Karel Vrána v Římě malou knížku "Teilhard de Chardin - Vědec a apoštol našeho věku"  (19). Davídek totiž, ihned od začátku své práce na formaci nových kněžských povolání, zařazuje úvod do Teilharda jako jeden z nutných předpokladů k základnímu kurzu teologického studia. Další Teilhardovo dílo, "Božské prostředí"  (20), se mu pak stává základní učebnicí duchovního života, kterou dále ještě rozšiřuje a také na ní staví své stanovy Societatis Teilhardiannae či Sekulárního institutu z 28.10.1967.

Dnes se Teilhard klasifikuje jako hlavní představitel tzv. procesuální teologie (proces jako cesta k celosti). Davídek byl tedy pokračovatelem Teilhardovy školy, jehož přínosem bylo rozšíření tradice tím, že do křesťanství uvedl evoluci. Bez Teilharda by Davídkovo dílo neexistovalo v tak komplexní podobě, jak se k ní propracoval. Je pozoruhodné, jak oba myslitelé, Davídek i Teilhard, byli postaveni do právě opačné životní situace, v níž trpěli a tvořili. Teilhard měl veškerý komfort přístupu do knihoven a svobodný kontakt s teology a vědci z oborů paleontologie a archeologie, nebyl mu však církví poskytnut kanonický pastorační prostor. Davídek naproti tomu měl přístup jenom do prádelny dětské nemocnice v Brně, kde pracoval jako desinfektor v létech 1964 až 1973 a pastoračních možností měl tolik, kolik si jich s námi vytvořil. Davídek o tomto bolestivém omezení velmi dobře věděl a také o tom hovořil. Říkal, že ho nejvíce bolí nemožnost kontaktu s teology v Praze a nedostupnost teologické knihovny pro nás, kteří jsme u něho studovali. "Pracuji však s tím materiálem, který mi Pán Bůh posílá do cesty", říká, "a ostatní mu předávám, aby to zoptimalizoval a doplnil, co schází, sám."

Protože je známo, že Teilhard byl ustavičně stíhán tvrdou církevní cenzurou, a já zde řadím Davídka jako jeho žáka, dovolte mi zde malou, ale nutnou poznámku. Hlavní cenzura Teilhardova díla bylo Monitum Kongregace pro učení víry (21), které úplně zakazovalo studium jeho spisů, zvláště studentům teologie. Monitum však bylo vydáno bez konzultace s Janem XXIII., který jeho vydání považoval "za velmi politováníhodné" (22) . Již za necelých 18 let, v roce 1980, kdy se blíží 100. výročí Teilhardových narozenin, a toto výročí slaví i UNESCO, kardinál Agostino Casaroli na přání papeže Pavla VI. píše rektorovi Katolického institutu v Paříži (kde probíhají hlavní oslavy) dopis, kde mj. říká: "Náš věk jistě vzpomene... na tento odvážný pokus o syntézu (vědy a víry) u svědka (tohoto) sjednocení, člověka uchváceného Kristem do hloubek svého bytí, který měl snahu společně uctít víru i rozum" (23) . A Pedro Arrupe, generál jezuitů, píše v dopise k uctění Teilhardova výročí mj. toto: "Otec Teilhard chtěl ukázat těm, kteří si myslí, že církev je zastaralá,... že křesťanství i církev jsou přímo v srdci světa, v jeho procesu hluboké transformace a že církev je připravena sdělit, že sama je schopna vnést do něj světlo, bez kterého je svět určen k zániku." (24)

Schválně jsem zde uvedl tuto skutečnost, protože tato dodatečná a poměrně rychlá rehabilitace Teilharda Římem, by měla vést k zamyšlení nad Davídkovým dílem zvláště ty v mé církvi, kteří příliš rychle činí negativní závěry z fragmentů, které o něm slyšeli, místo aby vedli tvořivý dialog s těmi, kteří ho znali. Tím se nestavím proti vážnému pokusu o kritiku jeho díla. On by byl první, kdo by si ji vyžádal.

Davídek se cítil jako pastýř až do posledního dechu zodpovědný přímo Petrovu nástupci za všechna svá pastorační rozhodnutí a akce. Jeho úsilí o kontakt s papežem bylo však desetiletí bezvýsledné. Protože kurie patří k magisteriu církve jen prostředečně, nebyla a ani nemohla být informována o jeho situaci z bezpečnostních důvodů, a proto její dvě nebo tři cenzury bral spíše jako zmatečné nedorozumění a mohl tak pokračovat ve své práci dál. A tak s desítkami těch, kteří v sobě ucítili hlas povolání a s ostatními otevřenými mladými lidmi intenzívně pracoval, a na rozdíl od jinak izolovaného Teilharda si mohl nosnost svých teologických inovací ověřovat ihned ve své skryté pastorační praxi. Bůh dále Davídka vede a dává mu i na periférii, či právě tam, jiný prostor, ten nejubožejší, kde vytváří duchovní laboratoř, nebo chcete-li, jakýsi polní teologický "výzkumák". Tam se s námi pokouší vytvářet Nové, s neobyčejně intenzivním vědomím zodpovědnosti pastýře, který ví, co je potřeba, aby s těmi, které vede, došel bezpečně k cíli.

Jen abych ukázal další praktickou aplikaci Davídkovy kybernetické teologie mimo hranice Československa, uvádím zde např. diplomovou práci podanou na katolické univerzitě ve Fribourgu ve Švýcarsku ing. Petrem Blahou s názvem "Kybernetická analýza Teilhardovy evoluční teorie" (25) . Několik z nás pak během studia v Izraeli na základě teologické průpravy od Davídka připravilo Preambuli (26) při zakládání dodnes jediného židovsko-arabského sídliště, Neve Šalom - Oáza míru (na půdě pronajaté od trapistického kláštera v Latrunu nedaleko Emauz). Tento náš návrh, použít neutrálního jazyka kybernetiky na popsání společného sídliště dvou znepřátelených náboženských kultur, Arabů a ŽŽidů, byl přijat.

6/  V čem je Davídkův teologický přínos?

Kardinál John Henry Newman (27), kterého nám Davídek dával za vzor, jednou napsal:"Byli to vždy jedinci a ne Svatá stolice, kteří se ujali iniciativy v teologickém výzkumu a určovali směr katolickému myšlení". Pokusím se tedy v této a všech následujících šesti kapitolách vybrat to nové, co Davídek ve svém systému tvořil. Poukázal bych nejdříve alespoň na několik Davídkových posunů či rozšíření v teilhardovském systému, z nichž některé ještě později trochu rozvedu. Tak na příklad, bylo-li u Teilharda nové, že hledal odpověď na otázku, jak je Bůh přítomen ve svém stvoření, Davídek jde dál a hledá preciznější kód uspořádanosti hmoty, kybernetický negentropický parametr v jejích vazbách. Jestliže Teilhard, jako kněz a paleontolog, cítil diskrepanci v dosavadním křesťanství, které nedávalo dostatečnou odpověď na otázku, jak je možné ještě milovat tento svět, vesmír, hmotu, a tuto diskrepanci se pak svým dílem snažil odstranit, Davídek dochází k nové spiritualitě, kde nám staví před oči JSOUCNO jako ACTIO či zacílenou aktivitu lidstva směrem k Paruzii, detailně ji rozvíjí a otvírá nový pohled na cestu ke spáse. Jestliže Teilhard nachází odpověď v tom, že Boha staví do centra evoluce celého vesmíru, respektive ho v ní "objevuje", Davídek nám ho přibližuje v pěstování "ars regnandi" (umění řídit). A jestliže Teilhard všude vidí boží energii v akci a tam, kde se Bůh zjevuje v Ježíši, čili inkarnuje do lidstva a bere na sebe hmotu (pomíjívost) a tím ji pozvedá k našemu proměňování, Davídek nás prakticky při každém styku vybízí, jak s touto energií aktivit a zvláště pasivit - což bylo pro mne nové - denně pracovat. Jestliže Teilhard bourá dualistické myšlení tím, že dává všem naším námahám nejen v duchovním, ale i v hmotném světě svou hodnotu, Davídek z toho činí podmínku sine qua non cesty ke spáse. Do určité míry se zde dá vést paralela: to, co Teilhard učil, Davídek aplikoval v praxi a rozšiřoval.

Domnívám se však, že to nejdůležitější u Teilharda a Davídka je, jak hodnotit jejich individuální cestu za svatostí. I zde se dá srovnávat. Teilhard, v důsledku cenzury svého díla, naplňuje hrdinsky dvě ctnosti, trpělivost a vytrvalost. Davídek, v důsledku totality režimu, naplňuje svým jednáním dvě jiné, lásku ke komplexnosti a lásku k riziku či jak je nazýval - ctnosti komplexnostimilovnosti a rizikamilovnosti a klasifikoval jako paruziální ctnosti.

7/  Davídkova praxe při osobním styku

Ačkoliv Davídek rozšiřoval teologii všude tam, kde předvídal, že podpoří naši víru, která nás a skrze nás i naše okolí přiblíží k celosti, k naplnění, k Bohu, přesto řád praxe vždy stavěl před řád poznání. Proto, než přejdu ještě blíže k jeho teologickému systému, rád bych vám ukázal alespoň malý obrázek jeho pastorační praxe z mého prvního setkání s Davídkem v únoru 1965.

Každé slovo je u něho přesné, zacílené a vše sleduje způsobem, který je někde tak dotvořený, že vyvolává radost, je v dobrém slova smyslu nakažlivý. Ihned u mne začíná stavět holonomní, celostní obraz křesťanství, který odpovídá jednotě mého sekulárního a náboženského světa. Davídek neruší mou dosavadní teologickou průpravu u jiných učitelů, ale dává mi za úkol v ní pokračovat a na příštím setkání jen vše optimalizuje a doplňuje. Jako první praktické setkání s novým v teologii byla pro mne tato nečekaná otázka: "Co děláš?" Když odpovím, že chemii, řekne: "tak teď se budeš také zabývat tím, jak ji teologizovat". Nato se přihlásil instinkt mládí, všechno prověřovat a ponechat si určitou zdravou dávku skepticizmu k tomuto neznámému člověku. Nevěděl jsem totiž vůbec o čem hovoří. Avšak po několika přesných definicích, co tímto úkolem má na mysli, a pak když udělal nade mnou velký kříž, a tím jako by všechno proměnil do jiného, posvátného prostoru a vyzval mě ke zpovědi, moje podezření začalo opadávat. Po krátkém naslouchání mě rázně zastavil a řekl: "tak to všechno, cos říkal, je redundance, nemá to žádný parametr na měření tvého růstu k Bohu". A předává mi nové schéma, které mě postihuje celého a moje radost se ještě zvětšuje. Pak začleňuje do pokání úkol pátrání po mé hlavní chybě. Později přechází na reflexi Boha v umění a vyžaduje, abych mu vždy sdělil, co jsem v této oblasti od posledního setkání viděl. Vše bedlivě vždy vyslechl a zařadil jako novou hodnotu do mého života. Tak svým příkladem a moudrostí přede mnou odvíjí z křesťanství něco nového, odkrývá vnitřní dynamiku, kterou křesťanství vždycky mělo, ačkoliv mi bylo dosud podáváno bez pohybu, staticky. Konečně mi před odchodem podává malou krabičku od antiperlí s Eucharistií. Já se proti tomu vzpírám a poukazuji na to, že chodím denně ke stolu Páně. Davídek se ale typicky nenechává od svého plánu odradit a říká: "možná Ti to nyní, když budeš muset více cestovat, nebude časově vycházet a tuto svátost, tento nutný pokrm či 'motor' k urychlení Paruzie, nesmíš nikdy vynechávat. Pamatuj si, že základ tvého duchovního růstu bude vyhodnocován ne podle toho, kolik toho znáš, ale jak pomocí svátostí rosteš ve svém duchovním životě". Před ukončením návštěvy mě ještě žádá, a v budoucnu to znovu a znovu připomíná, abych kdekoliv jenom mohu, pokusil se vyhledávat nemocné a u nich mimo jiné působil tak, aby své utrpení, svou energii umenšování, své pasivity, obětovali za jeho pastorační dílo. Na nic nezapoměl, vše dokončil, na všechno vždy do detailu pamatoval. Opět dělá velký kříž, diktuje několik bezpečnostních pravidel a vyprovází mě ven, do chrlické tmy. Vzpomínám si, že jsem tehdy plný radosti vykročil z jeho domu a cestou do Přerova jsem měl pocit jakéhosi blaha, které mě provázelo po celou dobu, až do mé vesnice.

8/  Výchozí body v Davídkově teologii

Z Davídkových seminářů se dá usuzovat, že se pokusil vystavit svůj systém na několika jednoduchých principech, ze kterých mu pak automaticky vychází jeho interdisciplinární přístup a ten vždy tematicky, s novým a kvalitním materiálem na seminářích v určité oblasti teologie rozvíjí. Kromě už zmíněné aplikace kybernetiky, vychází mu z definice Boha jako ens vivum (bytí nejvýš živé), že teologie musí spolupracovat s biologickými vědami o člověku a proto Davídek říká, že jakákoliv morální teologie (etika) se dnes už musí rozvíjet na jeho biologickém horizontu (28). Další atribut Boha je ens bonum (bytí nejvýš dobré) a zde pro nás buduje novou teologii spirituality, čili pokus o stavbu nového dynamického stereotypu, kde Bůh provází člověka, je-li on ale tvořivě na cestě (starozákonním vzorem mu byl Abraham). Konečně rozvíjí třetí atribut Boha jako bytosti nejvýš krásné (ens pulchrum) a integruje do teologie umění jako jeho odlesk. Tyto oblasti pak tvoří jeho dynamický teologický systém. Jinými slovy, teologie může být dnešnímu člověku pomocí jedině tehdy, když v sobě integruje široké spektrum lidských disciplín.

Je zřejmé ze seminářů, které Davídek pořádal ke stejnému tématu s odstupem několika let, že také on prodělával svůj vývoj, svou evoluci. Co byl pak výsledek jeho formace u nás? Davídek se v nás pokoušel vytvářet, pokud to tak mohu vyjádřit, jakési "receptory" zralosti či dospělosti (29), tj. pokoušel se nás učit, abychom se sami postavili v nepřátelském prostředí k řešení jakéhokoliv duchovního problému s adekvátní výbavou, aniž bychom se museli stále někoho doptávat anebo hledat vše jen v "červených" rubrikách.

Samozřejmě, že svůj systém Davídek nestaví ve vzduchoprázdnu, ale představuje nám na seminářích celé palety vybraných osobností církve i sekulárního světa ve vztahu k náboženství, kde každá svým způsobem učinila specifický krok směrem k něčemu, co zde dosud nebylo. V tom byl Davídkův klíčový přístup, vybírat, upozorňovat a učit nás hledat všechno nové (30), co se v lidstvu objevilo a může mít vztah k našemu povolání. Za zmínku stojí jeho dlouhá zastávka u Platona, v patristice pak zvláště u Origena a na jejím konci u církevního učitele a encyklopedisty Isidora Sevilského, po kterém se podle Davídka vývoj v řízení církve na staletí zastavil. Z jiných autorů stojí za zmínku teologové jako Yves Congar OP, Karl Rahner SJ, Henri de Lubac SJ, Pius XII, Silvestr Maria Braito OP (31), Raimondo Pannikar SJ a z dalších snad Miguel de Unamuno, Bachofen s teorií matriarchátu, Toynbee s komplexním pohledem na dějiny, Mircea Eliade, Claude Lévi-Strauss, Erich Fromm a mnoho jiných. Je zde ale ještě jedna postava, která mu byla vzorem ve strategii mistrně řídit Koinótés v nepřátelském území: vojevůdce Alexandr Veliký, který nikdy neprohrál bitvu, který měl vždy přesný cíl, železnou vůli a téměř zázračně vítězil s daleko menším množstvím vojska proti obrovským přesilám nepřítele.

9/  Davídkova praxe vedení seminářů

Abych ukázal názorně, jak Davídek takový teologický seminář vedl, zmíním alespoň několik příkladů. Davídek začíná své semináře vždycky nějakým tématem, z nichž mnohé by mohlo sloužit za téma dizertační práce, protože bylo nové, provokující, a pro nás, kteří jsme nemohli studovat řádným způsobem, těžké. Bohužel, v podmínkách tehdejší doby muselo být vše podáváno jen a jen ve zkrácené formě a v atmosféře skrývání. Jeho forma při seminářích byla dialogická, bezprostřední a na úrovni rovný s rovným. Probírané téma se pak muselo vždy nějak dotýkat křesťanské praxe. Snad stojí za zmínku, že od nás všech vyžadoval, abychom mu tykali.

Tak například, na semináři "Teologie nového", nám dává otázku:"Co schází dnešní teologii? Důkazy Boha už nepřinášejí lidem víru, ale jen ji racionalizují u těch, kteří už věří. Co s takovou teologií udělat, kde je problém? Proč je mladý člověk vyvázán z kanálu na Boha vůbec? Kde o něm ztratil informaci? Je to nevybavenost naší teologie?" A nyní se zdánlivě odklání od této otázky a začíná pátrat a pomáhat si tím, že se obrací nejdříve k biologii a zjišťuje, co jí schází, a podobně s filozofií, a teprve až zjistí nedostatek v těchto disciplínách, vrací se k teologii. Tak v hledání problému dochází až k fyziologii strachu a tvrdí, že "náš návyk autismu z nové situace, se dostal u člověka i do genů", a dále říká, že "u člověka je tento návyk právě fixován množstvím acetylcholinu v krvi, a vede ke stáhnutí se z nové situace". Nyní přechází k teologii, o které říká, že "právě kvůli strachu nerecipuje nové, změnu a zůstává stát, přešlapuje na místě, místo aby reflektovala a dokonce předbíhala nové ve vědách. Abychom táhli, musíme předbíhat", byla jeho stálá výzva. Uvádí pak příklady recepce nového v církvi s notným zpožděním. Křesťanství však přesto nazývá "jediným vychovatelem", který jde proti této neolitické mentalitě strachu a úniku. A jako vždy přechází pedagogicky od obecného ke konkrétnímu, k řešení situace ve dvou oblastech. Ukazuje prakticky, jak za toto opoždění v teologii platíme i v zaostávání morálního systému tím, že žijeme ve strachu. Vše pak konkretizuje na příkladech výchovy ke kněžství a k manželství. (Zdrojem mu byly publikace Stanislawa Lema a Hanse Selyeho.)

Na jednom semináři z kybernetiky s námi řeší otázku přenosu mozkové paměti člověka (wetware) z místa A převodem (upload) do počítače v místě B, vzdáleném třeba 1000 km. Teoretickou otázkou tehdy bylo, nakolik se bude moci přenést i má substance, mé osobní já, duše, převedu-li zobrazením veškeré své mozkové spoje a paměť do počítače. Kde se pak nachází originál? Další otázkou bylo, zdali je moje bytí vázáno na uhlíkovou chemii a vodu, ze kterých je složeno naše tělo, nebo se může náš hardware v budoucnu vyměnit za jiný systém, například křemíkový? Píše se rok 1966, kdy jsme nikdo neviděli počítač, ani Davídek, který už si ale někde pořídil cizí literaturu o základech počítačové vědy a ostatní, sice rudimentárně, ale přece jenom geniálně, už domýšlí a předává nám na seminářích.

Na semináři "Evoluce - postižení jejího mechanismu" předkládá zase otázku: "Jak je Bůh zakódován v hmotě?", a dává nám k řešení jenom jedno klíčové slovo: sebeorganizace hmoty. Postupně nás v dialogu přivádí k tomu, jak se boží celost projevuje na nejnižší úrovni už v kódu vazeb (např. chemických, krystaly), a přechází k otázce: "Je-li příroda organizována podle určitého kódu, kde je v ní zakódován směr její organizovanosti?" Davídek už tehdy předvídal, že pokrok v atomové a chemické fyzice je k těmto vysvětlením z pomezí vědy a teologie nejdále ze všech přírodních věd. (Materiál čerpal z publikací Ilye Prigogina.) Opět je to řečeno v šedesátých letech a dnes, po 25 letech, vychází vědecké dílo Franka Tiplera: "Fyzika nesmrtelnosti" s podtitulem "Moderní kosmologie, Bůh a zmrtvýchvstání těla"  (32), který pomocí rovnic odvozuje možnost individuálního vzkříšení každého jednotlivce i s jeho světem v "počítačích budoucnosti", budeme-li schopni zabránit nástupu velkého zhroucení vesmíru (Big crunch) za ca. 80 miliard let. Fyzik Tipler si vypůjčuje bod Omega od Teilharda a popisuje v detailech, jak tento konečný bod noosféry, Bůh, který nás miluje, nás také vzkřísí. Jistě, Tiplerovo dílo není zakotveno v křesťanství, ale v každém případě je výzvou dnešním teologům se specializací věda-náboženství, aby se tímto společným tématem fyziky a teologie vážně zabývali. Toto by asi dnes byl Davídkův teologický projekt, kdyby ještě žil.

V jednom semináři z morální teologie zase Davídek začíná s touto otázkou: "Jak řešit situaci demografického přelidnění, populační exploze lidstva, kdy milióny lidí hynou hladem?" Posbíral si přesné statistiky růstu obyvatelstva a úmrtí hladem a na následky nemocí z různých zemí třetího světa a chce, aby církev řešila tuto situaci komplexně a ihned.

Davídek je totiž nepřítelem čekání. Bytostně věří, že zlo, ďábel nemá čas, a proto máme i my podle toho preventivně jednat. Na jednom semináři o zlu říká, že ďábel je největší nepřítel přibližování Paruzie. Davídkovo precizní vidění ďábla jako oddalovatele lidstva od cesty ke Kristu Paruzie je myslím klíč k rychlým řešením, která za totality prováděl, když si vyhodnotil, že kairos, posvátný čas, je zde, a jednal.

Z konstituce II. vatikánského sněmu O církvi Davídek rozvádí, že každá obec, s biskupem v čele, nemá-li možnost přímého spojení s papežem, tj. za pronásledování, jako tomu bylo právě v Československu, je církev v malém, a tedy má povinnost, protože má dostatek darů Ducha svatého (33), rozvíjet tři základní charismatické dary: dar proroctví, dar řízení a dar rozlišování duchů (dobra a zla). Protože, jak Davídek říká, "Koinótés nikdy a nikde nechtěla být mimo jednotu církve a jednat bez nástupce Petra, ale nemohla se k němu dostat, proto bona fide s ní papež musí být".

Tak tomu u Davídka jistě bylo např. v procesu rozhodování, zdali udělovat jáhenská a kněžská svěcení ženám, po Koncilu božího lidu v Kobeřicích 25.-26. prosince 1970, který připravil a svolal, aby jednal o postavení ženy v jeho skryté diecézi na území celého bývalého Československa za totality. Tajný koncil jednal o tom, zdali má žena právo na svěcení, pokud o ně žádá a jsou-li k tomu nejvážnější důvody pastorační praxe.

Avšak s ohledem na poslední pastýřský list Jana Pavla II. Ordinatio Sacerdotalis (O vyhrazení kněžského svěcení jenom mužům) z 21.5.1994 (vydán ale podivnou náhodou až 30. května, zrovna na výroční den svátku a upálení sv. Johanky z Arku), který papež uveřejňuje zřejmě z důvodů udržení homeostáze v církvi (34), rozhodl jsem se, že o tomto tématu z respektu ke Sv. otci hovořit nebudu. Papež v listu vyhlašuje, že "církev nemá autoritu svěcení ženám udílet" a že jeho soud má být "definitivně přijat věrnými církve". Dovoluji si jen dodat, že právě Koinótés, kde se tato situace ženy v církvi řešila po léta (např. situace žen v těžkém vězení, které měly stejný nárok na svátosti, jako tehdy měli ve vězení mužové (35) a má zde již téměř 25-letou tradici, by zde mohla být pro vedení církve určitou pomocí. Strategie Koinótés za doby pronásledování a útlaku by dnes mohla posloužit celé církvi jako vzor, jak zastavit alienaci velkého množství žen, které se církvi odcizují a opouštějí účast na svátostech. Dnes je to např. v USA a zítra to bude i zde, v Čechách. A pokud má dominikán Schillebeeckx pravdu, vliv skryté církve by mohl přispět i k oddálení schizmatu, které dnes církvi, nedej Bůh, v otázce udílení svěcení ženám, podle něho hrozí (36). Toto je zde ovšem jen moje osobní poznámka pro vás k zamyšlení (37).

A nyní zpět k tématu O přelidnění, s nímž souvisí otázka kontroly porodnosti, antikoncepce a dnes, 27 roků po Davídkově semináři, jedno z hlavních témat konference OSN "O populaci a vývoji lidstva" (Káhira, září 1994). Davídek došel tehdy analýzou jednoznačně k odmítnutí rozdělovat antikoncepci na umělou a přirozenou, protože vše, kromě hříchu, je ve stvoření možno považovat za protaženou ruku boží. Přenesl proto celé těžiště na úroveň mentálního etického rozhodování, to znamená, jak mi to, co používám, slouží v kvalitním rozvíjení vztahu muž - žena, tedy k rozvíjení vztahového jsoucna, lásky. Dnes se s Davídkem v tomto směru pravděpodobně shoduje např. kardinál König z Vídně, zatímco např. Ratzingerova škola stále toto rozdělení na umělé a přirozené zastává (38). Ve Spojených státech převážná většina dospělých katolíků se domnívá (>90%), že ti, kteří zodpovědně používají umělou antikoncepci v manželství, mohou být i dobrými křesťany, katolíky.

10/  Náčrt ze semináře o umění - happening

Jak jsem se už zmínil, Davídek kladl obzvláštní důraz na to, abychom si stále rozšiřovali obzor uměním. Rád bych se proto i zde zastavil alespoň jednou ukázkou. Davídek umění nikdy neopomíjí a téměř na každém semináři s ním začíná. Probírá tak s námi od filmů, výstav, hudby a divadel tehdejší doby vše až po nové umělecké útvary, které reflektují napětí lidské duše mezi estetickou a anti-estetickou skutečností chaotického světa, a teologizuje je. Tak probírá na jednom semináři např. popart, opart, a pak zvláště americkou skupinu Kaprow, Cage a Vostell jako reprezentanty anti-estetismu, resp. tehdy nového dramaticko-výtvarného útvaru, happeningu, který se odehrává v čase a který dociluje šoku z reality vždy nějakým zničením, destrukcí nebo neúčelnou dramatickou akcí. Happening je determinován jeho režisérem, hercem i divákem "konzumentem", kteří jsou všichni vtaženi do akce, do eventu. Nové umění je podle Davídka vždy překračování starého na jiné základně, kde cílem nemusí být vždy dospět ke kráse, ale i jen k pravdě. A jak teologicky klasifikuje happening? Ovšem že používá kybernetiku. Označí si lidstvo jako systém nebo stroj, u kterého je potřebné zaznamenat a vyhodnotit všechny kroky jeho autonomních center, tedy i některé kroky chybné a destruktivní. Pak se zabývá tím, kdy může happening přispívat k vývoji člověka a kdy ne. Protože moderní umění se pohybuje po diagonále destrukce, dá se říci, že destrukce je stálým rušením statu quo, pohodlí. Pokud je tomu tak, je happening přípustný, protože smyslem moderního umění je rušit danou skutečnost a nově ji z nových prvků syntetizovat. Tak mu jde opět o to, aby nás vybídl stavět nové po zániku starého a neohlížet se po starých zlatých časech, ale rychle měnit navyklý stereotyp v dynamický. Tak profiluje tento velmi kontroverzní umělecký žánr jako možný stavební kámen v našem duchovním životě. O happeningu existuje i diplomová práce psaná pod Davídkovým vedením, od Pavla Mikeše (39). Některé z účastníků semináře Davídek tehdy posílal aktivně se happeningů účastnit.

11/  Pastorační program

Proces Davídkova teologického myšlení je snad nejlépe zřetelný v "magně chartě" jeho pastorální teologie (7a) - a rozšířené kristologie - vycházející z invokace Otčenáše, PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ. Davídek zde poukazuje na to, že si často neuvědomujeme význam této základní prosby - pravdy, která dává nejvyšší smysl JSOUCNU-ACTIO, čili zacílené činnosti, jednání jak u jednotlivce, tak u society. Davídek učí, že "jediné a mravné je vyřešit veškeré ACTIO směrem k tomuto přicházejícímu království, totiž jako actio paruziální". Jde mu o to usměrňovat je, přibližovat je, řídit je a organizovat, a tím, z tohoto životního habitu, který u nás intenzívně pěstoval, vytvářet ARS REGNANDI. Jedině v této ars, jestliže ji zvládneme, je pak zahrnuta zároveň i ars vivendi (umění žít), ars amandi (umění milovat) a ars moriendi (umění umírat). Z tohoto zorného úhlu pak Davídek otvírá pohled na celý fenomén svatosti a uzavírá: "JEDINĚ TENTO PARUZIÁLNÍ POHYB POSVĚCUJE A ČINÍ SVATÝM". Tomu nás i prakticky učí, když nám na jednom semináři dává kolovat vyzývavou otázku: "Co byste každý z vás dělali, kdybyste se dozvěděli, že za 10 minut všichni zemřete?" Výsledek našich nejrozmanitějších a i bizarních odpovědí pak shrnul takto: "Pokud máme každý z nás vyřešenu ars regnandi a nemáme některé základní mezilidské a jiné vztahy v entropii, nemusíme dělat nic jiného, než dál zde pokračovat v semináři, protože jedině paruziální pohyb přibližuje člověka k dokonalosti, k celosti a naplnění, což jsou vlastně synonyma spásy. Dokonce jenom tento pohyb je i nástrojem, jímž každý z nás dosahuje spásy". Tak ontologie cesty ke spáse se mu stává i ontologií cesty k Paruzii. Z toho mu pak vyplývá závěr, že "není možné vědomě či nevědomě obejít pohyb k Paruzii a dosáhnout spásy".

Podobně Davídek řeší actio LÁSKA, které dává teologie tu nejvyšší hodnotu. "Láska je totiž druh actio", říká, "který je jediný schopen sebe předat, sdělit se. A smysl tohoto sdělování musí být, ABY DRUHÝ MĚL. Z tohoto pohledu milovat lidstvo pak znamená poskytnout bližnímu a svému okolí paruziální pohyb. V tom jsou dány základní směrnice pro pastorální teologii, sociologii, politiku, ekonomii a pro vědu vůbec a také pro filozofii, umění a náboženství čili pro veškerou činnost." Davídek se pak obrací k nám, ke své malé hrstce v mlčící církvi, ke Koinótés a říká, že "právě ona nabývá zvláštního významu v noosféře, protože si klade za úkol milovat lidstvo tímto soustavným a organizovaným řešením vlastního pohybu (člověka a lidstva) jako pohybu paruziálního". Davídkův teologický program pak pro nás zní takto: "Tato Koinótés se cele věnuje Paruzii, apoštolátu Paruzie". Davídkovi jde tak o to, aby si lidstvo na všech úrovních - multidisciplinárně - uvědomovalo svou prvořadou povinnost, DOKONČIT VÝVOJ, naplnit se, a tím dokončit stvoření, které nám Bůh dal, a vejít v Paruzii. Uzavírá slovy, že "každá ostatní činnost má v tomto světě nižší axiologickou hodnotu, a proto musí být chápána jako méně důležitá, i když za různých okolností nutná. Na druhé straně se každá činnost může stát činností paruziální, je-li organicky začleněna a stane-li se vědomě organickou součástí paruziálního pohybu lidstva."

Být stále v činnosti bylo jeho motto, a proto po nás Davídek důsledně požadoval využívání každého mikročasu, jak to nazýval, ke studiu, k modlitbě či k nějakému actio ad parusiam. Proto se na seminářích tak neobyčejně namáhal zprostředkovat nám svůj teologický systém způsobem, který tuto Paruzii nejlépe "vidí", obrazně řečeno: "má ji už kdesi v dohledu, a kde se nikdo z nás neuzavírá žádné složce aktivity, práce, kterou ještě možno klasifikovat jako pohyb k Paruzii". V duchovním vedení nás vyzývá a vede, abychom se naučili organizovat každé actio paruziálním směrem. Tak v duchovním životě odstraňuje dualitu, protože podle něj si "tato nová spiritualita nevybírá a nerozděluje svět na: pro duchovní život potřebné a nepotřebné nebo na nutné a zbytečné. Tato spiritualita respektuje celé stvoření ve všech jeho oblastech a v každém stadiu jejího dotvořování a uspišování" (Davídkova oblíbená dvě slova). A pokračuje: "Tato spiritualita se snaží být především a ve všem pokorná, ze všeho se raduje, je otevřená a naslouchající. Věří a má naději i na té nejzazší periferii Paruzie, na tom nejztracenějším místě vesmíru, tj. vesmíru nejnedokončenějšího. I ten se rozvíjí komplexně, při minimálních podmínkách, při veškerém riziku ztrát." Tato slova platila doslova o něm a platí i o jeho díle.

Touto teologií nás Davídek vedl nebát se v maximální možné míře hledat a což bylo pro nás také nové - nebát se i mýlit, "a to i v teologii", jak říká. Precizoval to takto: "Nebát se mýlit úměrně k novému, co tvoříme, protože zde to nové ještě nebylo a nemáme na ně ještě vyrobené předpisy a regulace. Také se nesmíme bát provádět na sobě opravy a nesmíme se bát opouštět staré na cestě hledání a na cestě za pravdou riskovat všechno osobní i vlastní život." A tak se z nás snažil vychovat svobodné bytosti, bez strachu a s tvořivým vztahem k autoritě.

12/  Fenomén autority v duchovním životě

A zde přecházím k poslednímu bodu, k teologizování jednoho aktuálního tématu v dnešní církvi, totiž pojmu autorita. Na tomto poli lidstvo nejvíc trpí, křesťanství je dosud nejméně tvořivé, a proto je zde čeká nejvíc práce. Davídek říká, že zde "lidstvo neuplatnilo ani z části všechny své tvořivé možnosti a kodexy jsou stále ještě dělány tradičně, podle vzoru: příkaz - sankce." Davídkovi jde v první řadě o tvořivý vztah k autoritě, tj. ne být jí slepě poddán, ale také nikdy ji nezavrhovat, spíše se tvořivě pokusit do ní vstoupit jako její nová konstitutivní složka. Biskup Davídek si žádá autoritu, ale při svěcení, když mu svěcenec klade ruce do dlaní a slibuje poslušnost, mu říká: "ale ne otrockou"  (40). Vyžaduje autoritu, jejíž skutečná hodnota nezávisí na množství dekretů a regulací, ale na tom, kolik lidí se jí nechává svobodně vést. "A kolik lidí do ní vchází jako svobodně ji podporující, protože ji uznávají schopnou vést?" A dále to ještě rozvíjí: "Člověk se rozhodne uznávat ji za schopnou vést, protože tato autorita vidí a nezanedbává žádnou možnost vidět. Pokud autorita nemá tyto parametry, tak je to jenom fikce autority, která jen tvrdě vymáhá, je represivní, a čím víc ji schází na schopnosti vést, tím více u ní vzrůstá koeficient represe." Davídek zde poukazuje na ztrátu autority u chuligánů, fenoménu tehdy i dnes palčivého. A znovu se ptá: "Proč nejsme přitažliví? Neztrácíme někde autoritu?" A odpovídá: "Autoritě se totiž musí na jedné straně důvěřovat, na druhé straně ale musíme tušit, že tato autorita skutečně ví, zná, řeší, nebloudí, není zcestná, že žije, riskujíc smrt. Jedině pak do ní vejdeme a podpoříme ji. Autorita v žádném případě nesmí zastavovat pohyb k cíli."

Proto Davídek navrhuje pro svou část skryté církve, Koinótés, určité parametry vedení, jak v čele s řídícím centrem budovat a pěstovat tvořivou autoritu, a navrhuje zřízení sekulárního institutu (7b). To bude jistě předmětem jednání, až se jednou, určitě v příštím století, jeho práce a život budou dále vyhodnocovat a institut schvalovat. Bude to také až o 100. výročí jeho narozenin, v roce 2021, jako tomu bylo u Teilharda? Myslím si, že dřív. Energie obětí za toto velmi slabé, nedokonalé, chybující, ale přece jenom nové dílo v církvi, urychluje její obnovu, evoluci, příchod království a tedy přibližování Paruzie.

13/  Závěr

Končím veršem, který by si biskup Felix pravděpodobně vybral sám: "Vždyť já jsem nejmenším z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol" (1K 15:9-10). - A my, kteří jsme ho dobře znali, bychom přidali: Felixi, milostí boží jsi byl to, co jsi byl, a milost, kterou ti Pán prokázal, nebyla nadarmo. A my dnes všichni kolem tebe, který, jak věříme, už patříš na Pána, můžeme jen vyznat, že jsme stejně jenom služebníci neužiteční.

(Příspěvek byl přednesen v emauzském klášteře v Praze, 7. října 1994, na kolokviu České křesťanské akademie, v teologické sekci, na téma "Česká katolická teologie od druhé světové války po současnost" I. a vyšel ve sborníku: Lenka Karfíková, Alois Křišťan a Josef Kuře, edit. "Život se tvoří z přítomné chvíle: Česká katolická teologie po druhé světové válce". Brno: CDK a Řím: Křesťanská akademie. 1998, str. 81-102.

 


1)  F. M. Davídek, seminář: "Futurologie církve I" (1967). Tuto zkratku považoval za platnou za totality, kde vystihuje lepší alternativu. Na základě historické analýzy, např. u nás, bylo lépe neudělit biskupský mandát býv. kanovníkovi Josefu Vranovi, členu Pacem in terris a členu delegace čs. kontrarozvědky na Středním východě (Beirut-Damašek) s úkolem krýt ji jako duchovní (viz F. Augusta, bývalý člen této mise; roky 1966-69, v článku: "Agent arcibiskupem?", Listy (Řím) 10/1 (1981) s. 62. Vrana byl i přes varování Říma Davídkem vysvěcen na biskupa a byl 14 let apošt. administrátorem olomoucké arcidiecéze (1973-87).

2)  Na kněze vysvěcen 29/7/1945 na Petrově v Brně a na biskupa tajně v neděli 29/10/1967 v Chrlicích.

3)  Dosud vyšly dvě monografie o skryté církvi v ČR a SR: 1. Franz Gansrigler, "Jeder war ein Papst" (Každý si byl papežem) Otto Müller Verlag, Salzburg, 1991, a 2. Petr Fiala/Jiří Hanuš: "Koinótés, Felix M. Davídek a skrytá církev", Proglas, Brno, 1994.

4)  K Davídkovi mě přivedl ing. Vojtěch Mičan.

5)  Pozvání mi tehdy zařídil mons. dr. Josef Hrbata.

6)  Poděkování za mimořádnou pomoc boží při vyřešení otázky mít svého vlastního ordináře-biskupa.

7)  a) "Koinótés, apoštolátní program" (1966), 36 s.

      b) "Societas Teilhardiannae-institutum saeculare" z 28/10/67, 7s.

8)  Jeho světitel, mons. ing. Jan Blaha, je Sv. stolicí řádně uznaný biskup, viz Prohlášení Čs. bisk. konf., Getsemany, Síť, Praha, č. 12 (1992) s. 9.

9)  Richard P. McBrien: "Catholicism", Harper Collins, San Francisco, 1994, s.1252.

10)  Tj. dogmatickou,  fundamentální a morální teologií, patristikou, církevními dějinami, biblickou exegezí a ostatními předměty předepsanými ke studiu teologie.

11)  Kybernetika je věda o obecných zákonitostech informace (získání, ukládání, přenos, modifikace) nebo také věda o systémech a jejich regulaci, samoorganizaci atd. Kybernetika je interdisciplinární, a proto aplikovatelná i v teologii.

12)  Podle Davídkových výpovědí mu vězení díky nesčetným setkáním a seminářům s nejlepšími lidmi, které Československo tehdy věznilo jak z náboženského tak i ze sekulárního světa, přineslo vzdělání

13)  Kodex kanonického práva, § 213, Zvon 1994,  s. 88.

14)  Biskup Davídek vysvětil sám kolem 90 kněží.

15)  Neomezuje se jenom na Teilharda, ale shromažďuje velké množství knih a časopisů z teologie a mnoha jiných souvisejících oborů, převážně z Polska, Francie a z Německa, ze kterých připravoval své semináře a které nám půjčoval ke studiu a ke zkouškám.

16)  Měsíčník katol. mírového duchovenstva (vycházel za totality).

17)  Nakladatelství Svoboda, Praha 1967.

18)  L. Hejdánek, "Víra a věda v díle Pierra Teilharda de Chardin", Křesťanská revue, Praha, XXXII, 4 (1965) Teol. příloha, s. 31-36.

19)  Pod pseudonymem Pavel Želivan, Křesťanská akademie, Řím 1968.

20)  P.Teilhard de Chardin: "Chuť žít", Vyšehrad, 1970, s.7-118.

21)  Monitum tehdejšího Sv. Oficia, vydáno 30.6.1962.

22)  Jan XXIII. k francouzským kněžím. The Teilhard Review, 16/3 (1981) s. 36-42.

23)  L'Osservatore Romano, 22/6/1981 (angl. verze).

24)  Dopis z 30/5/1981 provinciálovi jezuitů ve Francii Henri Madelinovi (The Tablet, 4/11/1981).

25)  Petr Blaha: "Eine kybernetische Analyse der Teilhardschen Evolutionstheorie - Kybernetik als "Phenomenologie" bei Teilhard de Chardin", Univerzita Fribourg, Švýcarsko, 1975, 93 s. Konzultanti: Prof. E. Billeter a prof. N. Luyten OP.

26)  Viz Základní idea v brožuře: "Neve Šalom", §1.-§7. (1975). Adresa: Neve Shalom, Doar-na Shimshon, Izrael.

27)  V díle: "Apologia pro vita sua" (1864). (Newman je poslední teolog citovaný v novém Katechismu katolické církve, 1992.)

28)  Z věd o člověku do teologie zvláště zapracovával antropologii, psychologii, neurologii a fyziologii.

29)  Seminář "O zrání lidské society", 1968.

30)  Novost např. ve vědě, tj. určitý malý posun v komplexitě, inkrement k dosavadním znalostem, k většímu odlesku Boha ve stvoření.

31)  Na semináři "Znaky celosti církve" nás upozorňuje na osobnost Braita, který "svým charismatem působení na lidskou duši a příkladem zachránil před morálním rozkladem a odpadem kolem 60. kněží".

32)  Frank J. Tipler: "Physics of Immortality, Modern Cosmogenesis, God and Resurrection of the Body", Doubleday, 1994, 528 s. V Dodatku vše zdůvodňuje rovnicemi a dodává, že na jejich porozumění je třeba ekvivalentu znalostí tří doktorátů.

33)  Biskupové "jsou autentičtí učitelé, to znamená, že jsou zmocnění autoritou Krista, kázat lidu, který je jim svěřen, víru, kterou sami vyznávají a podle ní jednají. Světlem Ducha sv. tuto víru objasňují tak, že z pokladu zjevení vynáší věci nové (podtrženo F.M.) a staré (Mt 13:52)... a bděle střeží před jakýmikoliv omyly, které ohrožují jejich stádo (2Tim 4:1-4)". The Documents of Vatican II, editor Walter M. Abbott SJ, Geoffey Chapman, 1967, s. 47.

34)  Protože na druhé straně zase papež vydává (přes Kongregaci pro liturgii a svátosti, 15.3.94) ordinářům povolení, že ženy mohou asistovat kněžím u oltáře. Davídek se v roce 1967 shodoval s některými teology, že otázka svěcení žen bude zralá k řešení až na příštím nebo přespříštím koncilu.

35)  Dále např. neřešitelný problém provdaných konvertitek z islámu a jejich absolutní zákaz individuálního styku s mužem, byť i zpovědníkem, v některých arabských zemích, z nichž v některých jsou za konverzi nejtěžší tresty.

36)  Edward Schillebeeckx OP: "I Am a Happy Theologian" (Jsem šťastným teologem), Crossroads, 1994, 103 s., dále uvádí, že v moderní společnosti ženy mohou zastávat jakákoliv místa a dosáhnout jakéhokoliv povolání. Ženy jsou podle něj "v životě církve daleko více aktivní než muži", a co jim schází, je jenom "nedostatek autority a podílu na vedení, a toto je diskriminace."

37)  Nesmiřitelnost dvou bloků žen v USA je vidět již z titulů např. dvou reprezentačních knih: První od Donny Steichenové "Ungodly Rage, The hidden Face of Catholic Feminism" (Hanebný vztek, skrytá tvář katolického feminismu), Ignatius Press, San Francisco, 1991, 420 s., je detailní popis hlavních protagonistek a aktivit feministického hnutí v katolické církvi v USA. Druhá kniha, od Karen Jo Thorjesenové je vyzývavá i svou obálkou s fotografií mozaiky 4 žen z baziliky sv. Prudenciány a Praxedy v Římě (kaple sv. Zenonie), kde nad hlavou jedné z nich je čitelné EPISCOPA (biskupka) a podél hlavy dolů THEODO.. s vyškrabanými písmeny RA a názvem: "When Women Were Priests" (Když ženy byly kněžímí), s podtitulem: "Women's Leadership in the Early Church and the Scandal of their Subordination in the Rise of Christianity" (Jejich podíl na vedení v rané církvi a skandál jejich podřízenosti s rozvojem křesťanství) Harper Collins, 1994, 278 s. Thorjesenová věří, že do 30 až 40 let bude existovat dostatečně velká databanka žen s funkcí služebného kněžství z historie raného křesťanství, aby se pak dalo udělat komplexnější vyhodnocení této kapitoly v církvi.

38)  Agostino Bono: "Dueling cardinals: Pros and cons of birth control" (Bojující kardinálové: Pro a proti kontrole porodnosti), řím.-katol. arcibiskupský týdeník The Catholic Transcript, Hartford, CT, U.S.A., 25/5/92 s.9 a 15. Článek je zkrácený záznam rozhovoru mezi kard. Königem a kard. Ratzingerem v Řezně u jeho bratra v září 1991. König tam mj. říká, že "otázka přelidnění světa nesmí být jednoduše ignorována...". Dále pak Ratzingerovi připomíná, že ctnost opatrnosti by měla být zvažována i v otázce antikoncepce: "skončili jsme v soutěsce, protože rozlišujeme mezi umělou a přirozenou kontrolou porodnosti, jako by z morálního pohledu bylo důležité, jakým 'trikem' podvedeme přírodu...". Ratzinger se ale brání a říká, že "...jestli oddělíme sex od reprodukce, sex bude mít stejný vztah k morálce jako pití šálku kávy...". König dodává: "...velmi málo je zde řečeno o svědomí, které je posledním kritériem. Každý je volán k rozhodování podle svého svědomí..." a diskuse pokračuje (z angl. zkrátil FM).

39)  Pavel Mikeš: "Příspěvek k psychologické interpretaci happeningu", Katedra výtvarné výchovy, Univerzita Palackého, Olomouc, Duben 1967, 51 s.

40)  Biskup Davídek nás důsledně učil rozlišovat mezi věrností (fidelitas) papežskému a biskupskému úřadu, což je ctnost, kterou on také měl, a mezi loajalitou, která ctností není. Šlo mu vždy o to, aby kolem nástupce Petra bylo vždy dostatek pastýřů po vzoru apoštola Pavla (Gal 2:11-17). Jejich nedostatek a s tím spojené následky netvořivého vztahu k autoritě v církvi, dokládal příklady z dějin autority a papežství.

Hit Counter
Domů     Nahoru     Feedback
Aktualizace: 2012-09-18  Centrum VAN