Galileovo jméno se stalo symbolem. Kdekoli je zmiňován, objevují se na obzoru konflikty, které jeho ”případ” vyvolal mezi přírodními vědami, ba mezi obecnou vědou a svobodou bádání a myšlení na jedné straně, a vírou a Církví na druhé straně.

V tomto konfliktu Galileovo jméno zastupuje svobodu, pokrok, modernost; Církev pak dogmatickou neústupnost, pouta myšlení a tmářství. Zdá se, jakoby již nebyla možná střízlivá diskuse o ”případu Galilei”, prostá vášní.

Emoce, jež se projevují téměř vždy, když se vysloví toto jméno, nám však umožňují pochopit, jak hluboce se ”případ Galilei” dotýká sebepochopení moderního člověka, do té míry, že je možno hovořit o psychicko-intelektuálním traumatu. A to, bezpochyby, jak ze strany těch, kdo straní vědě, tak ze strany teologů a mužů Církve.

V Galileově osobě se cítili být odsouzeni především ti, kdo se zabývali přírodními vědami a zdálo se jim, že je nahlížena jako sporná a zpochybněna jejich věda a jejich samotná existence jako intelektuálů. Odvolávání na ”případ Galilei” bylo tedy také až příliš po ruce k morálnímu ospravedlnění přerušení vztahů s Církví, mnohdy starého data a z úplně jiných důvodů a také k jejímu tichému opuštění.

Je proto nutné se již od této chvíle domnívat, že ono přerušení vztahů nebylo bezprostředním důsledkem rozsudku proti Galileovi. A naopak je možno dokázat, že vzdálení badatelů přírodních věd od víry a od Církve bylo procesem, který vyplýval především z Osvícenství a dosáhl svého vrcholného bodu na přelomu 19. a 20. století. Ve ”vzdělaných třídách”, jak se tehdy nazývaly, se rozvinula – urychlena senzačními úspěchy fyziky, chemie, biologie a medicíny, jež mohlo zakoušet devatenácté století, charakteristické velkým vědeckým, technickým a průmyslovým rozvojem – jistá mentalita, náchylná napříště již nejen k tomu, aby měřila čísly, metry a váhami svět, ale také k  tomu, aby vysvětlila metodami přírodních věd a poměřovala jejich parametry všechnu realitu. Takovým způsobem byla náboženství, jež se odvolávalo na Boží zjevení, brána půda pod nohama a bylo provokováno k boji.

Protože tento intelektuální postoj následoval krok za krokem velkolepý růst přírodních věd, stal se brzy obecnou mentalitou a dal tak formu tak zvanému ”vědecko-přírodovědnému” světovému názoru, zatímco přírodní zákony se staly nejvyššími zásadami, aniž by byly podrobeny dalšímu zkoumání.

Tohle vše trvalo až do období po Druhé světové válce, jejíž konec, tváří v tvář nutnosti obnovit zničenou Evropu, zavedl novou fázi v objevech přírodních věd a technických vynálezů a dal tak novou potravu víře ve vědeckou, technickou a ekonomickou proveditelnost všech věcí. První pochybnost byla jistě vyvolána těžkým šokem Hirošimy a Nagasaki.

Těmito předpoklady bylo a je ještě dnes podmíněno zaujímání postojů nejširších kruhů vědců k ”případu Galilei”. Početná prohlášení přírodovědců v této věci, se svým agresivním tónem a jejich naprostým nedostatkem ochoty informovat se realisticky o katolické víře, dovolují pochopit, jak hluboko zapůsobilo ”trauma Galilei”. Dokonce vědci velkého věhlasu nedbají o nejelementárnější požadavky čestného intelektuálního dialogu, když jde o spory s vírou a s Církví – což je chování, jež by nikdy nepřipustili a neschválili ve svém vlastním odborném prostředí. Walter Gerlach, například, píše o koperníkovském systému: ”Srazil se zvláště se dvěma ”dogmaty”: prvním bylo dogma o rozdělení světa na dvě sféry: sublunární sféru, nedokonalý a hříšný pozemský svět, a éterickou sféru, dokonalou a věčně neměnnou … Druhým dogmatem bylo, že Země je nehybná a Slunce kolem ní krouží: což byly jasné téze Bible a Písma Svatého”.

Církev ve skutečnosti nikdy neformulovala taková dogmata a nevyhlásila je v žádných souvislostech; v tomto případě jde nanejvýše o problém starověko-středověké kosmické koncepce, jež byla pro Galileovy současníky úplně běžná. Bylo by bývalo třeba se předem alespoň jednou lépe poučit o pojmu dogmatu, než předkládat jako prokázaný rozpor mezi koperníkovským systémem a dogmatem.

Totéž platí ve vztahu k prohlášení E. Brücheho v komentáři k projevu kardinála Königa na kongresu nositelů Nobelovy ceny v Lindau v roce 1968, jež vzbudilo svého času velký rozruch a bylo, což bylo zvláště signifikativní, provázeno smíchem přítomných studentů. Ve svých postřezích k tomuto projevu doporučil Brüche Církvi ”opustit dogmata, mezi nimi i ono o nanebevzetí Panny Marie, jež je díky svému předmětu a proto, že bylo poprvé vyhlášeno v naší době, největší překážkou přiblížení. Jak vyplývá z kontextu, slavný fyzik chápe nanebevzetí Marie na konci její pozemské existence jako ”zázrak přírody”; což ukazuje na velký omyl, jemuž se Brüche mohl vyhnout, kdyby byl přikročil alespoň ke skromnému pokusu informovat se, jak se věci skutečně mají.

Z jiného úhlu pohledu si například J. O. Fleckenstein bere na mušku ”případ Galilei” tak, že srovnává jednání kurie vůči Galileimu s jednáním sovětských mocenských orgánů tváří v tvář vědcům, kritickým vůči sovětskému systému, a píše doslova: ”V Římě ztratili prakticky všichni pružnost; v druhém Římě (Byzanci) shledáváme zřídka podobné případy a ve třetím Římě (Moskvě) to všichni vidíme stále”.

Do zorného pole zde vstupuje také problematika inkvizice, před jejíž tribunál Galilei předstoupil.

Výtka morální zkorumpovanosti, jež by prý zakryla všechny výčitky svědomí jak v obžalovaných, tak v žalobcích, se rozšiřuje na celou Církev a na samotné křesťanství: ”Pod záminkou, že jsou obránci jediné pravdy, ve jménu křesťanství, byly spáchány ze strany oficiálních hlav církve zločiny, v jejichž důsledku byly vyhlazeny a odstraněny osoby, jejichž pravá víra byla zpochybněna”.

Nyní byla nedávno vtažena do diskuse i encyklika Humanae vitae a mnozí považují tento věroučný dokument papeže Pavla VI., vydaný roku 1968, za jakousi moderní obdobu výroku proti Galileimu. Oba dva případy by prý měly společně demonstrovat, že Církev pohrdá evidentními a prokázanými poznatky přírodních věd. Jako prý byl v prvním případě spáchán útok na svobodu myšlení jednotlivce, tak se prý v druhém případě vměšujeme do svobody rozhodování člověka: ”Namísto toho, aby se vyvaroval soudu v této věci, nevzal papež v úvahu skutečnost hrozivého fenoménu přelidnění a hladu, a prokázal tak, že Petrův nástupce je konec konců stále ještě zajatcem téhož ducha, který odsoudil Galileiho".

Z toho vyplývá jako důsledek, že větší část těch, kdo se věnují modernímu vědeckému myšlení, vyvozuje z ”případu Galilei” následující závěr: ”Je škoda, že je tomu tak; ale katolickou církev a moderní přírodní vědy oddělují celé světy”.

Působivým příkladem byla v tomto směru reakce na článek Gerharda Prauseho, ”Galilei nebyl mučedník”, otištěný 7. listopadu 1980 v novinách ”Die Zeit”. Otázka, formulovaná v titulku článku a její doslovné znění: ”Závěrem, byl rozsudek, vyslovený ve Vatikánu 22. června 1633, mylným rozsudkem?”, rozpoutala dokonce bouři pohoršení.

Dostal kvůli tomu celou řadu dopisů, celkem osmnáct, z nichž ani jeden nedával najevo, že by byl jeho pisatel ochoten realisticky zhodnotit jeho výklad. Naopak, jeden se ptal: ”Kdo je tenhle Gerhard Prause, který se nestydí jít hlavou proti mravnímu kodexu metody vědecké práce; který banalizuje úsilí, hypotézy a teorie přírodních věd v jejich zrodu a ukazuje, že není schopen soucitu s ubohými oběťmi mučitelů svědomí?”. Jiný hovořil o Galileim jako o ”oběti teroru” a definoval výklady Prauseho jako ”nejhorší triky, které se snadno odhalí”.

(Se svolením Františka Holečka, ThD.)

 Materiál kurzů VAN, F. Mikeš

Domů     Nahoru     Feedback

Aktualizace: 2012-09-18  Centrum VAN