Případ Galileo Galilei

Walter Brandműller

(Upravil Miloslav Chrást, S.S.S.)

Galileo Galilei * 15.února 1564 v Pise

- uběhly právě čtyři týdny od chvíle, kdy papež Pavel IV. bulou Benedictus Deus schválil Tridentský koncil,

- od počátku své badatelské činnosti, tj. ve svých 23 letech, v prosinci 1587 si dává  čtyřmi svědky potvrdit své objevy na poli gravitace.

Už před Galileem se dvorský astronom, původem z Ausbachu, Simon MARIUS (1573 – 1614) zaměřil na astronomické pozorování dalekohledem a objevil Jupiterovy satelity. pro astronomii začala zcela nová epocha.

Galilei se vášnivě oddává pozorování – výsledky svých prací s dalekohledem zveřejňuje r. 1610 v díle “Sidereus Nuncius” (pouhých 48 stran, je to jeho první vědecké publikace, pomineme-li maličké dílko o geometrickém kompasu). Kniha rovněž velmi nápaditou obálku, která k “tajemstvím” hvězd přitahuje pozornost. (Je mu 46. let)

Dopad spisu byl ohromný. Ani Koperník, ani Kepler nedokázali vyvolat svými díly takovou “explozi citů” u čtenářského publika.

 Důležité je, že v tomto spise Galilei několikrát naznačil, že považuje Koperníkův systém za pravý. V úvodní dedikaci vévodovi Cosimovi II. hovoří jasně o pohybu Jupitera a jeho satelitů kolem Slunce, které je středem vesmíru. Dvakrát nato zdůrazňuje, že bude věnovat této soustavě detailní vysvětlení v dalších pracích (než se mu to zdaří, uběhne 20 let).

Uznání a opozice

  • … 10. června 1610 ho Cosimo II. jmenoval "Primario Matematico dello studio di Pisa e Filosofo del Granduca di Toscana". (vzdal se proto padovské katedry)
  • Císařský matematik Jan Kepler mu již 2.5.1610 zaslal pochvalný list za dílo "Siderius Nuncius" a vzal v potaz jeho výsledky ve svém díle "Astronomia Nova."
  • Stejně pochvalně se vyslovil autor známého Gregoriánského kalendáře, jezuita Kryštof Clavius, původem z Bambergu, vyučující matematiku a astronomii v Římské koleji.
  • slavný boloňský profesor Magini prohlásil dílo za podvod, rozsáhlou korespondencí s důležitými matematiky Francie, Flander, Polska a Anglie šířil vlnu protigalileovského odporu.
  • stejně ostře, ale bez erudice Maginiho, vystoupil boloňský student Martin HORKÝ, Čech, syn protestantského pastora, v přátelských vztazích s Keplerem. Prohlásil, že jde o výmysly, které vlastním dalekohledem nemohl pozorovat.
  • dokonce Florenťan Francesco SIZZI nabrousil pero proti krajanovi: prohlásil, že viděl tytéž věci, ale že jde o optickou iluzi.

Cesta do Říma

V březnu 1611 cestuje Galilei do Říma – je všude zván a přijímán: všichni se tlačí kolem dalekohledu a nalézají s úžasem Jupiterovy satelity, skvrny na Slunci a mléčnou dráhu. (To se dělo v zahradách Quirinálu, kam kard. Berberini pozval vznešenou společnost.)

Vrcholem jeho pobytu v Římě byla audience u papeže Pavla V. Papež byl plně zaměstnán myšlenkami na teologické důsledky probíhající kontroverze o milosti, ale prokázal Galileimu velké ocenění.

  • G. se setkal v Římské koleji i s Claviem a 25.4.1611 byl přijat ve slavnostním zasedání Accademica dei Lincei.
  • 13. března Římská kolej uspořádala k jeho poctě slavnostní zasedání, což bylo ještě důležitější.

Galileův triumf byl tak úplný, že kardinál Del Monte napsal 31.5.1611 toskánskému velkovévodovi: “Kdybychom byli v oné staré římské republice, věřím, že by mu ještě na Kapitolu postavili sochu, aby postili výtečnost jeho hodnoty (l'eccelenza del suo valore).

Rozhodující skutečností bylo, že jezuitští astronomové Římské koleje uznali spolu s Galileem – a fáze Venuše to dosvědčovaly – že alespoň jedna planeta se točí okolo SLUNCE, a že ptolemaiovský systém už není udržitelný.

Závěry, které z toho vyvozovali, byly v každém případě mnohem opatrnější, než závěry Galileovy: přiblížili se více Tychovi de Brahe a ve vztahu ke Koperníkovi zaujali střední pozici.

Galilei na rozdíl od nich neskrýval své koperníkovské přesvědčení. Protože se v žádném spise z té doby nevyslovil v Koperníkův prospěch otevřeně – ve svých přednáškách Koperníkův názor bez rozpaků propagoval.

Neuvědomoval si, že se tím způsobem dostává do rozporu s převládajícím, obecně rozšířeným názorem o nehybnosti Země a že provokuje ty, kdo se ho pokoušejí vědecky obhájit. Nechyběli přátelé, kteří ho varovali, aby byl rozvážnější – např.matematik a astronom Mons. Giovanni Battista Agucchi, který ho roku 1613 varoval, že Ptolemaia lze odstranit jen na základě opravdu solidních vědeckých důkazů.

Takováto rozvaha byla dvojnásob na místě, protože na scénu vstupoval muž, jehož hierarchické postavení, stejně jako vědecké, lidské a náboženské dávalo jeho stanovisku zcela mimořádnou důležitost: Robert kard. BELLARMIN.

Také kard. Bellarmin byl jedním z hostů knížete Cesiho a kardinála Farneseho a společně se dívali dalekohledem.

19. dubna 1611 položil kard. Bellarmin svým jezuitským spolubratřím Claviovi, Grienbergerovi, van Maelcotovi a Lembovi 5 otázek: chtěl vědět, zda Galileiho pozorování odpovídají realitě – chtěl vědět jen tohle, ale s maximální přesností.

Odpověď přišla za pět dní: obsahovala, s malými variacemi, potvrzení Galileiho teze; nyní šlo o to, jaké důsledky ponesou takové objevy. Otevřela se diskuse o Koperníkovi, v níž na sebe Bellarmin vzal roli hlavního teologa.

Galileův pobyt v Římě se uzavřel 4.června 1611 poměrně pozitivní bilancí: pro Koperníka už stejně pozitivní nebyla.

Galileovy teze mohly uvést v pochybnost Ptolemaiův systém, ale nedokázaly současně potvrdit systém Koperníkův.

Zdá se, že Galileo, který byl přesvědčen o pravdivosti Koperníkovského systému bezelstně věřil, že se mu spolu s Římskou kolejí podaří přesvědčit i kardinála Bellarmina, poté, co se shodnou na výsledcích jeho pozorování hvězd. Možná, že v rozvážných a únikových Bellarminových odpovědích nepostřehl železný odpor k přijetí všeho, co by z toho vyplývalo, tedy vůči závěrům, které Galilei vyvodí jako nezbytné důsledky.

Galileimu se nepodařilo žádným způsobem přiblížit ke kardinálovi, který byl rozhodujícím mužem kurie vzhledem na koperníkovský systém. Bellarmin si ale uvědomil, jak těsně Galilei přilnul k učení toruňského kanovníka, které bylo v očích Inkvizice nebezpečné, a nesmělo se v žádném případě uznávat.

Krátce před Galileovým odjezdem z Říma – 17. května 1611 se Inkvizice začala zajímat o jeho minulost takovým způsobem, že jeho jméno bylo zaneseno do Inkvizičních Akt. Do Padovy směřoval dotaz, zda při procesu proti filosofovi Cremonimu (17. února) nepadlo jeho jméno.

Pokud jde o astronomii - Bellarmin mohl být považován za kompetentního muže – nejenže studoval a vyučoval astronomii, ale později vedl učenou korespondenci s Claviem, a jako rektor Římského semináře dal podnět k astronomickým studiím. Jako základ svého vyučování použil dílo Picolliniho, který mimo jiné prezentuje i hypotézu o pohybu Země. Bellarmin byl rozhodně více flexibilní, než Galileovi protivníci, ať již filosofové nebo vědci.

Koperník a Církev

Máme-li pochopit důležitost teologických diskusí, které se rozvinuly, je třeba se ohlédnout do roku 1543, kdy bylo vytištěno Koperníkovo dílo “De revolutionibus orbium celestium”. Trvalo mu asi deset roků, než dal rukopis k tisku, když kniha vyšla, byl již Koperník několik měsíců mrtev. Koperníkova doktrína, že Slunce je nehybné a Země se kolem něj otáčí nebyla ovšem tak revoluční, jak se někdy věří. Už pařížský profesor a později biskup Mikuláš d`Oresme učil již v polovině 14. století o rotaci země kolem své osy, a o století později ho v tom následoval Mikuláš Kusánský. Koperníkův současník, ferrarský prelát Celio Calcagnini kolem r. 1520 publikoval dílo “Che il cielo sta e la Terra si muove.”

Koperník (* Ermland 1473) vystudoval na boloňské univerzitě a r. 1500 si v Římě získal veřejnými přednáškami obdiv učenců. Roku 1533 si dal papež Klement VII. dal vysvětlit svým sekretářem Albertem Widmaustetterem z Ulmu Koperníkovo učení. K publikování výsledků dotlačili Koperníka biskup Tiedemann Giese z Kulmu a dominikánský kardinál Mikuláš Schönberg (+ 1537). Když se tak stalo, papež Pavel III. přijal věnování díla, které klidně vstoupilo do katolického světa a bylo přijato. Na univerzitě v Salamance se kolem r. 1561 vyučovala Ptolemaiovská i Koperníkovská astronomie (od r. 1594 zde převažoval Koperník.)

Ve Štýrském Hradci vyučoval koperníkovský systém Pazmány, proslulý katolickou reformou v Uhrách, později kardinál – a tvrdil, že ze známých biblických míst nevyplývá nic proti Koperníkovi. Navíc, Koperníkovy výpočty stály v základu Reformy kalendáře Řehoře XIII. Ve stejné době, tj. v roce 1581 zřídil biskup z Ermlandu, Martin Kromer, Koperníkovi v katedrále v Toruni pamětní nápis jako “velkému astronomovi a obnoviteli astronomické vědy.”

Koperník sám očekával odpor – v předmluvě svého díla napsal: “Kdyby například prázdní mluvkové, kteří nemají žádné matematické znalosti, následně chtěli soudit nebo pokroutit úmyslně jakékoli místo z Písma svatého, aby odsoudili toto mé dílo nebo ho kritizovali, nebudu se o ně starat, ale budu pohrdat jejich nerozvážným úsudkem."

Odpor věak nepřišel z Říma, ale z Wittenbergu.

Ještě než bylo Koperníkovo dílo vytištěno, 4. června 1539 Martin LUTHER se v přátelském rozhovoru vyjádřil o Koperníkovi takto: “Byl tu zmíněn nový astrolog, který chtěl dokázat, že se Země pohybuje a otáčí a ne nebe a nebeská tělesa, Slunce a Měsíc; jak se to děje s někým, kdo sedí na voze nebo na lodi a pohne se s ním, ten si myslí, že je v klidu, zatímco půda a rostliny se kolem pohybují. Ale věci se tak nemají. Kdo chce být rozvážný, nesmí se dát přesvědčit tím, co říkají druzí; musí přemýšlet vlastní hlavou a to bude to nejlepší, co musí udělat. Blázen chce rozvrátit celé umění astronomie, ale jak praví Písmo svaté, Jozue řekl Slunci, aby se zastavilo a ne Zemi."

V očekávání podobné opozice z Wittenbergu Ondřej Osiander, reformátor císařského města Norimberka, který r. 1543 anonymně připravil list koperníkovský systém představil jako matematickou pracovní hypotézu, která potvrzuje astronomické výpočty odpovídající jevům, pozorovaným na nebi! Výslovně k tomu dodal, že takové hypotézy žádným způsobem nemají zapotřebí, aby se prokázalo že jsou pravdivé, nebo alespoň pravděpodobné, když jen posloužily svému cíli. Domníval se, že je současně nad slunce jasnější, že astronomie vůbec nezná příčiny pohybu nebeských těles, a že nikdy neuvažovala, že by měla demonstrovat, že nebeská tělesa se chovají tím, či oním způsobem. Měla jen ověřovat, aby se výpočty navzájem shodovaly.

O šest let později Filip MELANCHTON ve svých "Initia doctrinae physicae" zastává názor, že Ptolemaiovy doktríny, které jsou potvrzeny svědectvím tolika staletí, by se neměly jen tak směle odhodit.

Stejný odpor Koperníkovi jako Wittenberští, začali hlásat i v TÜBINGENU – Jan KEPLER musel opustit tamnější univerzitu pro svůj příklon ke Koperníkovi, a už se tam nemohl nikdy vrátit. Roku 1597 mu jeho Mistr Hafenreffer doporučil: “Bože chraň, abys měl úmysl otevřeně uvést v soulad Písmo svaté s Tvou ideou; jednej prosím, jako čistý matematik a neruš pokoj Církve." Kepler rozvíjel svou aktivitu v rámci katolické Církve.

I Tycho de Brahe, “císařský matematik” a protestant, byl zněním Písma, o němž se domníval, že je s ním Koperník v rozporu, veden k tomu, že rozvíjel kosmický systém, který i když zachoval ptolemaiovskou centrálnost Země, vylepšil Ptolemaiův systém.

Podobné názory se ozývaly po celé 17. a 18. století a ještě v 19. století, plném důrazu na přírodu a technicko-vědeckou kulturu se našlo protestantské pero, které ve jménu Písma bojovalo proti heliocentrickému systému.

Skepticismus, na který galileovská prokoperníkovská propaganda narazila v katolickém prostředí nevyplýval ani tolik z teologických, jako spíše z filosofických kořenů, nemluvě o tom, že ptolemaiovský systém lépe odpovídal každodenní zkušenosti a byl spojen s každodenními zvyky. I medicína, když rozhodovala kdy pouštět žilou, vycházela z pozice Měsíce a planet. A zvláště astronomie a astrologie byly úzce spojeny.Dokonce politika a válečné umění závisely na horoskopech, které byly diktovány principy Ptolemaiova systému.

Padovský generální vikář, Paolo Gualdo vyjádřil tuto obecnou mentalitu v listu Galileovi ze 6. května 1611: “Zatím jsem nenašel ani filosofa, ani astrologa, kteří by chtěli podepsat Váš názor, že se Země otáčí, a ještě méně to budou chtít udělat teologové: dobře si to tedy rozmyslete, než zveřejníte tento svůj názor jako pravdivý, protože mnoho věcí se může říci v diskusi a netrvat na tom, že jsou pravé, zvláště když obecné mínění všech je proti, možno říci, od počátku světa.” 

Protože Galilei byl zvyklý pohrdat takovými názory, bylo nevyhnutelné, že se opozice semkne proti němu. Pprvní zprávy v tomto směru dostal z Říma v prosinci 1611 od přítele malíře Cigoliho

Začíná se rýsovat KONFLIKT.

Mezitím se přel s pisánskými filosofy – o problém vzájemného vztahu pevných a kapalných těles. Filosofové tvrdili, že led je těžší než voda, protože led je voda zhuštěná chladem a co je zhuštěné, je těžší než to, co je tekuté. Galilei jim protiřečil. Jeho pozorování konstatovala, že led plave na vodě. Na podzim publikoval spis “Delle cose che in stanno in su l`acqua o che si muovono”

Pravým jádrem sporu nebyly problémy týkající se specifické váhy, ale vědecké metody. Galileovi odpůrci, nazývaní aristotelskými či peripatetickými filosofy, nebyli vědci v moderním slova smyslu, vycházeli z Aristotelových spisů, které pro ně byly nejvyšší autoritou a jejich výklad se řídil logikou děl velkého Filosofa. Spor se však stále více vyhrocoval, navíc proto, že Galilei dovedl velmi dobře psát a stylizovat své dopisy, navíc  s nadáním pro satiru, výsměch a ironii, které mu garantovaly literární a společenský úspěch.

Má jistě zásluhu na tom, že takto divulgoval novou vědeckou mentalitu, která se nespokojovala jen argumenty autorit, ale chtěl si vlastními smysly racionalizovat jevy, měřit, vážit a počítat.

V tomto sporu Galilei polemizoval s odpůrcem, který následně přispěl k vyhrocení diskuse o kosmickém systému: Florenťanem Lodovicem Delle Colombem. Koncem roku 1610 už Delle Colombe napsal spis proti názoru o pohybu Země: “Contro il moto della Terra”. Opíral se v něm o autoritu Bible a teologů /dokonce Melchiora Cana/ a napadl i Koperníka. Na fyzikálně-astronomický problém odpověděl biblickými citáty.

Tím dosáhl jen toho, že Galilei se začal zabývat otázkami týkajícími se výkladu Bible – okamžitě poznal nebezpečnost argumentace Delle Colomba, a obrátil se na jednoho ze svých přátel, kardinála Contiho, s otázkou: “Mluví Písmo svaté ve prospěch aristotelské doktríny o kosmu?” Kardinál mu odpověděl 7.7.1612, že aristotelská teze o věčnosti nebes neobstojí. Pokud jde o stálý pohyb Země a ne tedy otáčivý pohyb, kardinál myslel, že by to nebylo možno považovat za protiřečící Písmu. Citoval jezuitu Loriniho, který ve svém komentáři k Písmu z r. 1606 učil, že z knihy Kohelet 1,4 se nemůže vyvodit nic proti pohybu Země, který hájili někteří staří filosofové. Stejně není proti tomu možno nalézt důkazy na jiných místech v Bibli. V této souvislosti Lorini otevřeně hovořil o Koperníkovi a Calcaguinim. V každém případě je však nutné postupovat s krajní opatrností. Naznačil, že španělský jezuita Diego Zuuiga prohlásil, že téma pohybu Země více odpovídá Písmu,  než její opak – ale to se prý nedá přijmout.

Mezitím dostal Galilei dopis od benediktinského mnicha, hraběte Benedetta Castelliho, přítele a profesora matematiky v Pise ze 14.12.1613, o schůzce s Cosimem II. a jeho matkou, kde se dlouze diskutovalo o Galileim a Koperníkovi a velkovévoda začal argumentovat Písmem. Bylo vyjádřeno přání, aby o tom byl Galilei zpraven, což byl zastřený způsob výzvy, aby se vyjádřil k otázce správného způsobu výkladu Písma.

Odpověděl slavným dopisem Castellimu z 21.12.1613, v němž byly obsaženy následující teze:

Písmo svaté se evidentně nemůže mýlit; přesto však se mohou mýlit jeho vykladači a to se může stát různými způsoby. Například by bylo hrubým omylem sledovat literární smysl Písma, když mluví o rukou, nohách, či tváři Boha, nebo když tvrdí, že Bůh se rozhněval a pak litoval svého hněvu, atd. Tyto antropomorfismy mají zapotřebí výkladu. To platí i pro vědecké otázky, v nichž je třeba se obracet k Písmu jen v poslední instanci. Přirozené zákony jsou nutné, zatímco slova Písma mohou být vykládána různými způsoby. Protože pak dvě pravdy nemohou být ve vzájemném rozporu, v případech, kdy mezi Biblí a jistými údaji věd je zjevný rozpor, teologové se mají snažit sladit své výklady i jistými daty (údaji) přírodních věd. Proto by bylo nejlépe zakázat podávat jako jisté a neopravitelné výklady o dvousmyslných nebo obtížných místech Písma, jež by časem mohly být prokázány pokrokem přírodních věd jako mylné. Krom toho teologové by se ve svých výkladech měli omezit na pravdy víry nezbytné ke spáse duší. Bůh chtěl evidentně svěřit studium přírody přírodním vědám. Tak například zvláště v astronomických otázkách by se nemělo argumentovat Písmem, protože na tomto poli je vystaveno riziku, že by mohlo dát mylné výklady různého druhu. Kromě toho, citát z knihy Jozue, který je obvykle zmiňován, je ve shodě s Ptolemaiovým systémem méně, než se systémem Koperníkovým.

Tento list dal Galilei rozšířit v četných kopiích, ale nedal ho vytisknout.

Ohlasem byl útok dominikána Tomáše Cacciniho z konventu Sv. Marka ve Florencii přímo z kazatelny. Caccini kázal na Jozue 10,12-14 o čtvrté neděli adventní a trval na výkladu úryvku (aniž jmenoval Galileiho). Jeden z jeho římských spolubratří mu odpověděl kousavým dopisem a dominikán Maraffi, který v řádu zastával prvořadé postavení, se Galileimu za výpad spolubratra, který definoval jako bestiální, omluvil. Galilei chtěl podat k církevnímu tribunálu žalobu na Cacciniho, ale kníže Cesi ho od toho odradil.

Také kardinál Bellarmin se s listem seznámil. V soukromém rozhovoru s Dinim se vyjádřil, že není možné dojít k odsouzení Koperníka, a že je třeba nanejvýš formulovat určité výhrady, aby bylo jasné, že jeho systém kosmu je jen hypotézou.

Galilei se už ale nedal odtrhnout od teologického pole, ačkoli Cesi i Dini mu naléhavě radili, aby ho opustil. Cesi mu mezitím poslal nové dílo karmelitánského teologa Pavla Antonína Fascariniho, právě vydané v Neapoli, které prezentovalo koperníkovský systém jako slučitelný (accordabile) s Biblí.

Foscarini nejprve útočí na duchovní nehybnost ”jistých lidí”, kteří se přilepili na staré představy; ä mezi jinými objevy Galilea zmiňuje se o fázích Venuše a důkaz, že se pohybuje kolem Slunce. Pak cituje Simona Marii , který hovořil o nutnosti nahradit příliš komplikovaný Ptolemaiův systém a doporučuje k tomu systém Koperníkův, kterému Foscarini přiznával přinejmenším pravděpodobnost. Tvrdí, že mezi Koperníkem a Biblí může být jen zdánlivý rozpor, který je snadno řešitelný, jestliže si uvědomíme, jakým jazykem Bible mluví. V některých případech je třeba přijmout smysl, který úryvek podává, ale v jiných se vyjadřuje obecným způsobem každodenní řeči. Proto všechna biblická místa, kde se Bohu přisuzují lidské vlastnosti, jako např. když se říká, že se navečer procházel v zahradě, nebo že se na člověka rozhněval, nebo jiné takové věci, mají  být vykládána jako obecné způsoby vyjadřování. Když Písmo mluví o nehybnosti Země, chce vyjádřit, že trvá v toku (flusso) /pohybu pomíjejících/ věcí a když např. říká, že apoštol Pavel byl uchvácen až do třetího nebe, nesmí se tento výraz vůbec brát tak, že by šlo o kosmicko-astronomické určení, ale o narážku na příbytek svatých. Takovéto úvahy by umožnily prokázat, že Koperníkův systém je mnohem pravděpodobnější než Ptolemaiův.

Aby Galilei bránil svou pozici proti svým nepřátelům ohledně výkladu Písma, odvolává se na Augustina, Jeronýma a Tomáše Akvinského. To byl velmi moudrý tah, protože Tridentský koncil požadoval, aby Písmo svaté bylo vykládáno v souladu s biblickým výkladem Otců Církve. Galilei v tomto směru mohl jistě počítat s pomocí svých přátel teologů.

”Dopis paní Kristýně velkovévodkyni Toskánské” (37 stran) je svým způsobem Summou Galileových vědeckých idejí:

Na začátku dopisu si Galilei naříká, že nové objevy proti němu vyvolaly hněv zástupců staré kultury; a že proti němu nyní vytrhli do pole dokonce s argumenty z Písma svatého, přestože mu dobře nerozumí. Tím by bojovali proti systému, který vypracoval muž Církve, přesněji kanovník, jehož službami si posloužil koncil a jehož dílo, věnované papeži, bylo čteno v celém světě, aniž by se jakýmkoli způsobem pochybovalo o ortodoxnosti jeho víry. Nyní se snaží zasáhnout jeho – Galileiho. Ve druhé části listu bojuje proti špatnému užívání Písma, jak je to vidět u jeho protivníků, kteří Písmo přináší jako argument autority i v čistě světských věcech. Koperník se zabýval jen vědeckými argumenty, a ve své předmluvě pro Pavla III. zdůraznil rozhodně, že Písmo svaté lze proti němu užít jedině jestliže se jeho smysl obrátí naruby. Psal tedy jako matematik pro matematiky.

Galilei pak zdůrazňuje formulacemi, které vzbuzují velký dojem, a které dosvědčují jeho osobní zbožnost, věrnou a pokornou úctu k autoritě Bible a učitelskému úřadu Církve.

Hned nato se dotýká otázky, že jeho protivníci odmítají Koperníka na základě Písma, v němž se tvrdí, že Země je nehybná a Slunce se hýbe. Protože Písmo se nikdy nemůže mýlit, docházejí k závěru, že je třeba odmítnout jako falešnou doktrínu, která se s tím neslučuje.

Tváří v tvář této tezi Galilei výslovně tvrdí, že Písmo se nikdy nemůže mýlit a obrací pozornost ke skutečnosti, že pravý a vlastní smysl Bible je často odlišný od holých slov a proto je v první chvíli skrytý. Jinak by bylo třeba Bohu přisoudit ruce, nohy, tvář – a to by zcela zřejmě bylo zlořečení a hereze! Proto, když tak Písmo svaté promlouvá, je třeba se domnívat, že tak činí, aby se přizpůsobilo obecné mluvě a lidské schopnosti chápat. Teologům je to docela klidně jasné.

Z tohoto důvodu ve věcech, které se týkají přírodních věd je třeba nejdříve přikročit k vědecké argumentaci a pak teprve se utíkat k Písmu svatému. Kromě toho je třeba mít na zřeteli, že příroda a Písmo mají společně u svých kořenů Boží SLOVO. Písmo bylo diktováno Duchem Svatým, příroda je ten nejposlušnější vykonavatel Boží vůle. Ale protože Písmo se přizpůsobuje lidskému vyjadřování a chápání, zatímco příroda sleduje neoblomně své zákony, je třeba se domnívat, že i vědecké poznatky nejsou proměnné, zatímco Písmo má zapotřebí výkladu.

Jak říká křesťanský autor Tertulián, Bůh se jeví v přírodě nemenším způsobem, než v Písmu. Nadto Bůh dal člověku inteligenci a chce, aby ji užíval, zvláště, když jde o výzkum přírody. Z druhé strany - Písmo neobsahuje žádnou astronomickou teorii: hvězdy přece nemají nic společného se spásou duše. Proto teorie, která se týká hvězdného nebe, a je tedy předmětem přírodních věd, nemůže být herezí, tedy omylem proti víře.

Galilei se odvolává na slavného kardinála Baronia - který před krátkým časem zemřel (1607) a je považován za zakladatele církevního dějepisectví - který tvrdil, že Duch Svatý nás prostřednictví Písma nechtěl naučit jak funguje nebe, ale jak se do něj dostat!

Galilei je tedy pevně přesvědčen o možnosti sladit dva zdroje poznání: Písmo a přírodní vědy. Ale to by vyžadovalo veliké úsilí ze strany teologů, protože pokud se nemýlí Písmo, mohou se mýlit Ti, kdo ho vykládají.

Protože mohou přijít další vědecké objevy, bylo by nerozumné zastávat nějaký náhled a opírat se přitom o Písmo.

V tomto bodě Galilei činí krok vpřed a napadá nárok některých teologů, že teologie je měřítkem ostatních věd a že se proto vědecké výsledky musí sladit se smyslem Písma, který určí teologové na základě výkladu Otců církve.

To by podle Galilea znamenalo chtít po vědcích, aby neviděli to co vidí, a nechápali to co chápou. Jedině to, co nelze s jistotou dokázat, a co je v rozporu s Písmem, by mělo být zavrženo jako falešné.

Kdyby se chtěly zakázat Koperníkovy teorie, bylo by třeba zakázat celou astronomii a všechna astronomická pozorování a to ve chvíli, kdy se s nějvětší jasností odhaluje pravda. I částečný zákaz Koperníkoých děl by přinesl škodu duším, protože by bylo považováno za hřích přilnout k pravdě, která je otevřeně uznávaná.

Ve všech případech, kdy nedisponujeme empiricky prokázaným poznáním, je možno přidržet se Bible. Když ale existuje poznatek empiricky prokázaný, je třeba se dát vést realitou faktů a hledat pravý smysl Písma, který se jistě ukáže být v souladu s vědeckým poznáním. Tak například sv. Augustin v komentáři k žalmu 103,2, který říká: “Ty rozprostíráš nebe jako stan…” - poukazuje ke sférickému charakteru země – říká, že se nesmí doslovně vykládat.

Pokud jde o souhlas Otců, je třeba říci, že taková argument vůbec neexistuje, protože zemský pohyb žádným způsobem nevstupoval do problematiky, kterou se Otcové zabývali. Znovu je třeba zdůraznit, že ti, kdo proti Koperníkovu systému vytahují Bibli, s ní špatně zacházejí.

Závěrem pak doporučil reinterpretaci výroku z knihy Jozue.

Mezitím Foscarini poslal svou knihu kard. Bellarminovi – jeho odpověď z 12. dubna 1615 byla co do obsahu odpovědí i na Galileův list Madoně Kristýně.  Ten pochválil Foscariniho práci jako inteligentní a bystrou a pak jemu i Galileovi doporučil, aby Koperníkovskou doktrínu hájili jako hypotézu, a ne jako výklad plně harmonický s kosmickou realitou. Tak by se vyhovělo požadavkům astronomie. Tvrdit však, že Slunce stojí a Země kolem něj obíhá, znamená nejen provokovat filosofy a teology, ale škodit i samotné víře, protože by se zdálo, že by se Písmu mohly připisovat mylné výroky. Kromě toho Foscariniho výklad není provázen souladem Otců, jak to požaduje Tridentský koncil. Bylo by jistě možno říci, že problém se netýká víry – ale vždy šlo o obsah Písma sv. A i kdyby byl poskytnut skutečný důkaz heliocentrického systému, bylo by třeba postupovat s velkou rozvahou a říci spíše, že dosud způsob vyjadřování Písma nebyl pochopen. Pro Bellarmina byl velký rozdíl mezi formulací, že Koperníkovský systém vysvětluje všechny pozorované jevy a formulací, že je správný.

Tato veřejná, čili osobní a dlužno říci velmi ušlechtilá odpověď ze strany největšího tehdejšího teologa postihla jádro vědecko-teoretického problému, totiž, že:

platnost koperníkovského systému je možno hájit jako hypotézu, dokud jednoznačný důkaz nepovede k uznání jeho reálné platnosti. Žádná církevní autorita však nikdy nezakázala, aby se o takový důkaz snažil, ani tomu nekladla překážky. To, co v kardinálovi probouzelo otázky, byla interpretace Bible. I když si Bellarmin nechával otevřenou branku, a bral za své náhledy Galileiho, ve věci výkladu Písma se musel držet jistoty výzkumu.

ANI KOPERNÍK, ANI GALILEI VŠAK NEPOSKYTLI DŮKAZY  v plném smyslu slova. Proč Galilei nevyloží alespoň jeden z těchto nových důvodů? Proč nestuduje Keplerův spis "Astronomia nova", alespoň  jeho astronomickou část? Proč vůbec nenaznačí, jak velké pokroky vykonal Kepler v pokusu podepřít argumentací Koperníka?

Takové Galileovo chování bylo velmi nerozvážné, zvláště když mu řekli o rozhovoru kardinála Del Monte s kard. Bellarminem a dvěma Galileovými přáteli Dinim a Ciampolim: - dokud se Galilei bude zabývat Koperníkovým systémem a jeho důkazy ”aniž by se pletl do Písma", nenarazí na nejmenší potíže.

Teologové ale nebudou tolerovat, aby podával výklady o Písmu, které i přes jejich inteligenci, se liší od výkladů Otců.

18. února 1615 Dini sdělil Galileimu stanovisko kardinála Barberiniho (budoucí Urban VIII.): ”Ať už se nemluví o aféře Galilei a jestliže Galilei nevybočí z matematického pole a bude v tom pokračovat jako matematik, může být klidný, že se mu nebudou klást žádné překážky.”

UDAVAČI

Florentští dominikáni, kteří udržovali úzké styky s pisánskými peripatetiky, se cítili Galileim provokováni. Caccini se vydal do Říma, kde o něm referoval řádovým i kuriálním autoritám. Výsledkem vyšetřování bylo konstatování jednoho znalce Svatého officia: i když si Galilei tu a tam slouží nevhodnými výrazy, nevzdálil se však od katolického učení. Expert se nevyjádřil o koperníkovské teorii, protože ho zajímala jen interpretace Písma

PRVNÍ SRÁŽKA S INKVIZICÍ

Co Galileiho v této chvíli popouzelo k tomu, aby šťouchal do vosího hnízda? V každém případě se oddal neoprávněnému optimismu, ať už ve vztahu k hodnotě vlastních důvodů – či zvláště pak, pokud jde o ochotu druhé strany je přijmout.

Počátkem prosince 1615 se vydal do Říma a ubytoval se u Trinita dei Monti, u florentského velvyslance. Ten nebyl z návštěvy příliš nadšen, protože se oprávněně obával komplikací.

Velmi brzy si ve svých dopisech začíná Galileo do Florencie stěžoval na iniciativy svých protivníků, dominikánů a jezuitů. Prý se proti němu spikla závist, hloupost a bezbožnost. Trochu sebekritiky by Galileimu znemožnilo hledat chyby jen v těch druhých. Má tendenci se stále považovat za obět – ve skutečnosti udělal mnoho práce pro to, aby vyvolal podobné reakce. Jeho neustále sebevystavování v římských salónech, jejichž dveře byly vždy proslulému florentskému učenci otevřené, nebylo nejvhodnějším postupem. Vedl zde totiž stálé disputace v přítomnosti 15 - 20 osob, které ho většinou napadaly, a pak je zesměšňoval. Svědka, mons. Quarenghiho, překvapovala jeho taktika, nejdříve jim ustupoval, aby řekli ty nejhloupější omyly, a pak je bod po bodu metodicky rozdrtil.

Galileo pokračoval v těchto exhibicích, přestože věděl, kolik snahy vyvíjejí jeho protivníci, aby Svaté Officium pohnuli k zásahu. Snažili se, stejně jako on, získat na svou stranu nejučenější kruhy Církve

Pýcha rozumu

V této situaci mu ale chyběly argumenty. Co dosud nabízel, byly pochybnosti, dobře založené, o platnosti ptolemaiovy teorie, a příznivé náznaky ve prospěch Koperníka. Nikdy se nepustil do diskuse s Keplerem nebo Tycho de Brahem. I když byl intenzivně přesvědčen o platnosti heliocentrického systému, neměl nejmenší přesvědčivý důkaz v tomto směru.

Bez ohledu na to prohlašoval, že všichni, kdo mu odporují jsou intelektuálně stupidní trpaslíci, kteří si vůbec nezaslouží, aby byli chápáni jako lidské bytosti.

V této bezvýchodné situaci se pokusil použít jako důkaz dvojího pohybu země jev přílivu a odlivu. Nepodařilo se mu  tímto důkazem nikoho přesvědčit.

Skutečnost, že kardinál Orsini se pokusil zavést tuto teorii jako důkaz Koperníkovy teorie do kruhů kardinálů, kteří se shromažďovali kolem Pavla V., aby podpořili Galileiho – byla rozhodujícím krokem, který vyprovokoval zásah Sv. Officia.

5. února 1516 se dal ohlásit v Galileiho domě návštěvník, kterého nečekal: jeho florentský protivník, dominikán Tomáš Caccini (byl zde 4 hodiny, máme dvě psané verze – Cacciniho a Galileovu): zdá se, že dominikán se omluvil za své dosavadní chování a byl ochoten vše napravit. Galilei píše, že Caccini se nato v rozhovoru o klíčovém problému ukázal jako kompletní ignorant. Caccini tvrdí, že Galileo nedokázal odpovědět na jeho námitky a rozzuřil se. Pravý smysl návštěvy zůstal skryt. Galileo viděl v dominikánově návštěvě jen “pokrytectví, zlomyslnost, klam a jedovatou touhu pronásledovat” – ani ho ale nenapadlo, že by i ostatní, nejen on, mohli mít chvályhodné motivy jednání.

Zapomínal přitom si uvědomit, že zdaleka nejde jen o jeho osobu, ale o to, jak se má Církev postavit ke koperníkovskému systému. On se stal jen jakýmsi katalyzátorem, který urychlil formaci názorů a pohnul Sv. Officium, aby překonalo počáteční váhání, zda se má otázkou zabývat. 

Dne 23.2.1616 byly komisi Sv. Officia předloženy dvě teze, které obsahovaly jádro koperníkovské teorie:

    1. Slunce je střed světa a je nehybné jakýmkoli místním pohybem.
    2. Země není střed světa a není nehybná, ale celá se pohybuje, i denním pohybem.

Následujícího dne se experti shromáždili a diskutovali o tezích: Bylo přítomno 10 teologů, z toho 6 dominikánů, mezi nimi Magistr Sacri Palatii a Komisař Sv. Officia. Předsedal arcibiskup z Aruragh, Petrus Lombardius de Waterford.

První teze o nehybnosti Slunce byla zhodnocena jako absurdní, filosoficky nekoherentní a formálně heretická, nakolik protiřečila výslovně jak literárnímu smyslu, tak obecnému výkladu mnoha míst Písma svatého.

Pokud jde o druhou tezi o pohybu Země, došli k závěru, že zasluhuje stejné odmítnutí z filosofického hlediska, zatímco z teologického hlediska měla být označena alespoň jako “in fide erronea”.

Skutečnost, že experti Sv. Officia dali čistě filosoficko-teologický úsudek prokazuje, že specifický vědecký charakter problému, a tudíž také vědecké důvody pro či proti Koperníkově teorii, nebyly vůbec zváženy.

Nešlo tu tedy, jak se často tvrdilo – o úzkost tváří v tvář představě, že se vize světa obrací naruby: všechny zajímala nejvíce neomylnost Písma svatého. V té chvíli je ani nenapadlo, že jejich výrok pomíjí příznivá vyjádření Klementa VII., Řehoře XIV. a Pavla III., který dokonce s potěšením přijal věnování Koperníkova díla.  Na druhý byl tento dokument pravděpodobně schválen kardinály Sv. Officia, shromážděnými za předsednictvím papeže.

Začátek procesu proti Galileimu.

Galileiho jméno ani jednou nebylo zmíněno, a jeho spis o slunečních skvrnách, ačkoli v něm otevřeně hájí Koperníka, nebyl dán pod cenzuru.

25.2.1616 kardinál Mellini sdělil členům Sv. Officia, že papež na základě stanoviska teologů pověřil kardinála Bellarmina, aby Galileiho přesvědčil, že nemá tyto torie zastávat. Kdyby neuspěl, Komisař  měl sdělit Galileovi před svědky a v přítomnosti notáře příkaz dále nevyučovat  podle Koperníka, nezastávat nadále jeho učení, a už se jím nezabývat. Kdyby Galilei neposlechl, měl být uvězněn.

Druhá “registratura” z 26.2.1616 je připravena pro případ, že by neposlechl. Na výzvu Komisaře odpověděl, že uposlechne.

Třetí spis je deklarace kardinála Bellarmina (z 26.2.1616), v němž popírá hlasy, podle nichž byl Galileo odsouzen nebo že měl odpřísáhnout či se podrobit pokání.

Problém: v procesu z r. 1633 Galileo prohlásí, že si nevzpomíná na zákaz z 26.2.1616 a na to, že slíbil, že ho bude dodržovat.

Část II.

Provizorní uvěznění Galilea podle:

Jean Pierre LONCHAMP, Il caso Galileo, Edizioni Paoline 1990

roku 1616 měl soudce k dispozici 3 možnosti:
    • prosté napomenutí (monitum)
    • formální příkaz (praeceptum)
    • obžalobu, po níž následuje zatčení

Na Bellarminovo doporučení byla zvolena nejmírnější forma a po dalších 7 let se Galilei vyvaroval obrany koperníkovské kauzy, ale nikdy se nevzdal diskusí o dobové astronomii, jejíž témata neměla přímé vazby s koperníkovou teorií. Dvakrát se přitom srazil se slavnými jezuity.

Spor o sluneční skvrny

Jezuita Scheimer, profesor astronomie v Innsbrucku a ve Freiburgu tvrdil, že sluneční skvrny jsou způsobeny prachem, který se pohybuje kolem Slunce, zatímco Galilei myslel na sluneční jevy ve vlastním slova smyslu, ke kterým dochází na vlastním povrchu Slunce.

Spor o komety

Ve druhém sporu se srazil s astronomem Horatiem Grassim z Římské koleje o podstatu komet. Roku 1618 se objevily tři komety, které vyvolaly veřejné vzrušení. Galileo je nemohl pozorovat, protože byl nemocen.

Grassi po četných pozorováních převzal ideje Tycha de Brahe (který studoval komety r. 1577) a dospěl k názoru, že jde o nebeská tělesa za Měsícem, pohybující se po dráze, jež nemusí být kruhová.

Podle Galilea takový nekruhový pohyb ohrožoval koperníkovský systém které spočívalo v popření fyzikální reality komet. Komety pro Galileiho nebyly nebeskými tělesy, ale optickými iluzemi slunečních paprsků v zemské atmosféře – podobně jako duha nebo polární záře. Diskuze byla velmi živá a přinesla s sebou četné publikace. Grassi užíval pseudonym Lotario Sarsi a Galileo publikoval prostřednictvím třetích osob. Ve své knize Libra astronomica (1619) se “Sarsi” odvolává na princip autority – od pythagoritů až k Tychovi de Brahe se vždy připouštělo, že komety jsou cosi reálného.

Il Saggiatore

Dotknout se pýchy jezuitů bylo tehdy velkým problémem. Spor o kometu byl pro Galileiho motivem k půtce s těmito “zatvrzelými uctívači starověku.” Accademia dei Lincei vyzývá dokonce Galileiho, aby se zaútočilo ve velkém stylu na základy tradiční kultury, která vládla v Římě – její předseda Cesi ho vyzval k vypracování manifestu “nové filosofie.” V říjnu 1622 Galileo dokončil rukopis, který korigovali jeho přátelé z Akademie. Dává mu název “IL SAGGIATORE” podle stejně nazývané přesné váhy, užívané zlatníky (saggiare = zkoušet.)

Imprimatur povolil mladý a brilantní dominikánský teolog, otec Riccardi. Kniha je vydána na náklady Akademie v říjnu 1623.

SIC!!! ->

Il Saggiatore bod za bodem rozebírá a vyvrací argumenty “Sarsiho” ve prospěch reálnosti komet. Dává Grassimu lekci vědecké metodologie a správného způsobu uvažování. Jedno z míst se stalo téměř emblematickým:

“Filosofie je vepsána do této převelké knihy, která je stále otevřená před našima očima – říkám jí Vesmír, ale není možné jí porozumět, jestliže se nejdříve nenaučíme rozumět jejímu jazyku a znát písmo kterým se v ní píše. Je psána v matematickém jazyce a písmem jsou trojúhelníky, kruhy a jiné geometrické obrazce…Bez nich se jen potulujeme temným labyrintem." !

Publikum nebylo schopno posoudit vědeckou váhu argumentů, ale bylo okouzleno literárními kvalitami díla, v němž bylo citováno i mnoho básníků a historiků, byly zde brilantní – mnohdy ironické metafory a parodická, vtipná místa.

Galileův triumf znamenal i drtivou porážku jeho jezuitského protivníka Grassiho. To pociťovala jako téměř osobní urážku celá řada profesorů Římské koleje, kteří se pustili do vášnivé polemiky.

“Liberární papež”

16. srpna 1623 zvolen papežem kard. Maffeo Barberini (URBAN VIII.), mladý, sportovní, intelektuálně na výši, bez předsudků; pařížský ex-nuncius a přítel Francie. Accademia dei Lincei jásá a urychleně přijímá jeho synovce – Francesca Barberiniho, který se tak stává Galileovým kolegou. Papež mu dal kardinálský purpur. “Il Saggiatore byl přirozeně věnován novému papeži.”

Galilei měl s Barberinim starou osobní zkušenost – svého času se na něj obrátil kard. Barberini, když mu tehdejší papež svěřil ozdravení vod Trasimenského jezera v Umbrii a např. r. 1611 to byl Barberini, kdo se postavil proti tvrdšímu odsouzení koperníkovských idejí. Nestálo by to za nový pokus?

"DIALOG"

V dubnu 1624 se Galilei vrací do Říma, kde je papežem přijat v privátní audienci. Seznámil papeže se svým záměrem napsat dílo, kde by byly vyloženy protichůdné pohledy na systém světa. Papež nebyl proti, ale prosil ho, aby byl objektivní a nedával přednost jednomu nebo druhému systému.

V červnu 1624 se vrací do Florencie (nese list Ferdinandovi II. dei Medici, v němž je papežem nazýván “drahý syn.”

Zpracování knihy se pro špatné zdraví protáhlo až do roku 1629. nejdřív ale chtěl odpovědět na útok P. Francesca Ingoliho z r. 1616 a tak mu napsal dlouhý list na obranu Koperníkovy teorie, v němž je poprvé vyslovena teorie relativního pohybu.

  • Galileo poznamenává, že na lodi o konstantním pohybu nedochází k žádným mechanickým efektům, které by cestujícím umožnily posoudit, zda se loď pohybuje nebo ne!
  • Galilei si neuvědomil, že Mons. Ingoli se mezitím stal důležitou osobou římské kurie a tudíž, že není jediný, kdo má papežovu důvěru.

Jezuité v této době nelibě pozorují, že ztrácí vliv; nelíbí se jim profrancouzská otevřenost. Roku 1626 Urban VIII. otevřeně obviní Řád, že proti němu v Itálii a ve Francii pracuje – jako represálie slouží zpožďování Bellarminova blahořečení. Žádný jezuita už nedosáhne kardinálského purpuru, zatímco r. 1627 se stane kerdinálem “nový teolog” Pierre de Bérulle; nenáviděný jezuity.

Jezuité útočí

Moc jezuitů, i když byli v defenzívě, ale nepominula za den. Roku 1622 byl kanonizován sv. Ignác z Loyoly a r. 1626 se Tovaryšstvo Ježíšovo rozhodlo stavět gigantický kostel, aby předvedlo svou moc. Náklady hradil bohatý kardinál Ludovisi. Architektem nového kostela se stal jezuita Grassi, znemožněný Saggiatorem, jenž se r. 1628 stal rektorem Římské koleje. Z této koleje vyšly útoky proti novému duchu.

V roce 1624 v úvodní řeči akademického roku zazní silná slova proti “adeptům nových názorů” a apologie autority tradice na poli přírodních věd. Kniha přírody prý má být dešifrována jedině Aristotelovýma očima. Zaútočit na princip autority, jako to dělají “jistí literáti” znamená “porážku víry.” Jezuité se staví do pozice obránců víry, ohrožené herezí! Tovaryšstvo nikdy nevyslovovalo slovo "hereze" nadarmo.  Tak byl zřejmě jimi anonymně udán Galilei u Sv. Officia pro “Il Saggiatore.” (dokument nalezen r. 1982, zdá se, že písmo odpovídá je Grassimu.). Tak, koncem r. 1626 v Paříži vychází pod pseudonymem Lotario Sarsi (Grassi) “Ratio ponderum librae et simbellae” – útok na Il Saggiatore, obvinění z eucharistické hereze. (SIC!)

GALILEŮV PROCES

Co vlastně obsahoval “Dialog”?

Jak vysvětlit změnu chování Urbana VIII.?

Dialog uvádí na scénu tři osoby, které spolu rozmlouvají pod jmény Salviati, Sogredo a Simplicio. Salviati je Galileův mluvčí, Sagredo klade inteligentní otázky a většinou se dá přesvědčit argumenty Salviatiho. Simplicio (Jednoduchý) hraje roli aristotelika “tradicionalisty” – nemá ale nic společného s nějakým prosťáčkem. Ve skutečnosti bylo jméno vzato od matematika a astronoma, který v 6. století komentoval Euklida a Aristotela; jehož jméno však upadlo v zapomění.

V první “den” Dialogu Galilei ukazuje tradiční distinkci; zděděnou po Aristotelovi, mezi nebeskou a sublunární oblastí – neunese zkoušku faktů. Ve druhém “dni” vyvrací tradiční námitky proti dennímu otáčení Země. Třetí “den” se znovu vrací k problému paralaxe. Čtvrtý “den” se zabývá hlavním argumentem přílivů a vichřic.

Dialog by dnešního čtenáře vyvedl z míry. Nějaký  Koyré  knihu v roce 1906 definoval ne jako filosofickou nebo astronomickou knihu, ale jako “válečný stroj proti zastáncům tradičních doktrín.”

Galilei totiž vede dialog subtilním dávkováním otázek a odpovědí tak mistrně, že se obě doktríny navzájem nerovnají jedna druhé. Čtenář je veden k tomu, že koperníkovská teorie je mnohem bližší realitě, a tomu se právě chtěl Urban VIII.vyhnout. Ke všemu navíc klade Galileo papežův argument do úst Simpliciovi. Papež se cítil oklamán, jako by Galileo nedodržel morální slib.

Politická souhra okolností

Jeden z nejdramatičtějších momentů zápasu Ferdinanda II. s protestanty: V lednu 1631 se Richelieu v rámci své protihabsburské politiky spojil se Švédy a Urban VIII. se ocitl se svou profrancouzskou politikou v delikátní situaci.  Jezuité pak po celé Evropě stojí v první linii zápasu proti protestantské “herezi.” Jejich oblíbeným heslem je poukazovat na  věroučnou laxnost, která ohrožuje víru. Papeži navíc vytýkají nedostatek pevnosti vůči těm, kdo zavádějí “nové ideje.” Kritizují i jeho váhavou zahraniční politiku.

Na Velký pátek 1631 Grassi přednese před papežem apokalyptickou řeč (zanedlouho zaplatí za svou smělost). Hlavou této protipapežské opozice je kard. Borgio, vyslanec španělského krále u Sv. Stolce. Sezení Sv. Officia byla často místem jejich ostrých slovních srážek. Mimořádně ostrá srážka při tajné konsistoři v březnu 1632. Chybělo málo, aby se na sebe vrhli. Někteří kardinálové – např. Ludovisi – došli i tak daleko, že vyslovili hrozbu sesazení papeže, který je ochráncem hereze. Hrubě uražený papež poslal do Madridu protestní nótu. V březnu se k tlaku Madridu připojili Habsburkové, kteří poslali zvláštního vyslance s ostrou nótou. Papež měl zapotřebí obvinění vyvrátit – končí podpora “nových filosofů”, mění se postoj ke Galileimu.

Papež opouští Galilea

Papež byl velmi citlivý na hlasy, které po Římě komentovaly “Dialog.” Později řekl: “Jezuité usilovně skrytě pracují, aby kniha byla zakázána, P. Riccardi mi řekl - Jezuité ho zatvrzele pronásledují.” Šířili dokonce pomluvu, že obraz 3 delfínů z titulního listu je důkazem profrancouzského charakteru knihy. (Ve skutečnosti to byl znak Landiniho, florentského tiskaře.) V září 1632 papež florentskému vyslanci přizná: “někdy je třeba zapomenout na každý pocit úcty a náklonnosti, aby se přispělo k nápravě každého nebezpečí pro katolicismus.”

PROCES

V září 1632 je Galileo povolán na Sv. Officium.

  • pod hrozbou zatčení a s obtížemi dorazí do Říma 13. února 1633; je držen poblíž Sv. Officia ne v cele, ale v pěkném pokoji.
  • papež se rozhoduje (nedůvěřuje Sv. Officiu) jmenovat mimořádnou komisi pod předsednictvím synovce, kard. Barberiniho (ten ujistil florentského vyslance, že vůči panu Galileimu bude prokázána dobrá vůle.)!

Zvláštní komise

  1. znalec: Mons. Oreggi, osobní teolog papeže, vzdálený jezuitským ideám
  2. P. Pasqualino – mladý teatín (teatínský řád má v tu dobu spory s jezuity)
  3. P. Inchofer – jezuita, zuřivý antikopernikián, ale osobní přítel P. Riccardiho.

Po 5 sezeních v jednom měsíci komise sestavila zprávu, v níž shrnuje články obžaloby:

  • kromě menších přečinů jeho neúcta k posvátným autorům a zesměšnění Ptolemaiových argumentů.

Hlavní obžaloba

Jako hlavní provinění bylo to, že v knize Dialog porušil zákaz, který mu roku 1616 uložil kardinál Bellarmin – nehájit koperníkovskou teorii, odsouzenou Sv. Officiem. Jde o porušení disciplinárního řádu proti církevnímu příkazu a ne o doktrinální herezi, což by bylo mnohem těžší, jak stojí poznamenáno. Komise předává protokol Svatému Officiu, kterému náleží úkol vynést verdikt.

Vlastní proces je zahájen 12. dubna 1633. Galileo se před soudci objeví celkem 3x.

Od první chvíle Galileo zpochybňuje Bellarminův zákaz z roku 1616. Aby ho umenšil, ukáže komisi dopis, který mu Bellarmin napsal po událostech z roku 1616 a píše v něm, že šlo jen o obyčejné oznámení Sv. Officia. Tato odpověď vyvolala v tribunálu zmatek. Přímí svědkové, např. Bellarmin Segbizzi už nemohl vypovídat.

Po rozhovoru s kardinálem Barberinim se ke Galileimu vydal k tajnému rozhovoru 27.4 komisař Maculauo (něco takového procedurální předpisy nedovolovaly!)

Žádal na Galileim, aby byl smířlivý a to ve svém zájmu!

Kardinálu Barberinimu napsal:

“Tribunál si zachovává svou reputaci a vůči viníkovi může projevit dobrotu, Jeho Svatost i Vaše Eminence budou spokojeny.”  V následném sezení Galileo skutečně pokorně provedl sebekritiku a prohlásil, že když znovu přečetl knihu, povšiml si, že ”téměř bezděky hájil Koperníkovu teorii, stržen literární snahou o efekt.”

ROZSUDEK

Ráno 22. června 1633 se poslední sezení procesu koná v salónu dominikánského konventu S. Maria sopra Minerva. Galileo zde naslouchá čtení rozsudku: Tribunál připomíná odsouzení koperníkovských tezí z roku 1616. Konstatuje, že vydání Dialogu je výsledným porušením nařízení autorovi, učiněné mu dříve – že nemá držet ani hájit Koperníkovy názory, které jsou v rozporu s Písmem. Vytýká se Galileovi, že neřekl plnou pravdu, i když nakonec odpověděl ”katolicky.”

Pak následuje vlastní rozsudek:

Protože Galileo se učinil podezřelým z hereze tím, že hájil falešnou doktrínu, která je v rozporu s Písmem, má odvolat ”s upřímným srdcem a nepředstíranou vírou” bludy a hereze, které byly zmíněny. Kniha DIALOG je dána na index. Galileo je odsouzen k vězení a má se podrobit pokání.

Pak Galileo na kolenou s rukou na evangeliáři recituje formuli odřeknutí. Pak se znamená křížem a podpisuje akt odvolání.

Odsouzení spočívalo v domácím vězení. Po procesu ještě určitou dobu pobýval u florentského velvyslance ve Ville Medici, pak v paláci svého přítele, sienského arcibiskupa, a potom, až do smrti ve svém venkovském domě ”Il gioiello” a v Arcetri na předměstí Florencie. Mohl tam i přijímat své žáky a roku 1638 zde dokončil své mistrovské dílo ”Discorsi e dimonstrazioni matematice interno a due move scienze attinenti alla meccanica ed ai movimenti locali.”

Galilei umírá slepý umírá 8.1.1642

Rehabilitace

  • Proces s ním byl znovu revidován počínaje pontifikátem Benedikta XIV.v XIX. století.
  • Teprve až roku 1822 autorizováno povolení k vyučování Koperníkova systému v Církvi.
  • V roce 1968 kard.vídeňský kardinál  Franz König jako prezident Sekretariátu pro nevěřící, doporučuje oficiální rehabilitaci Galilea.
  • Konečně papež  Jan Pavel II. tak učinil v promluvě před Papežskou akademií věd při příležitosti vzpomínky na Alberta Einsteina 10.11.1979.

Materiál kurzů VAN, F. Mikeš

Domů     Nahoru     Feedback
Aktualizace: 2012-09-18  Centrum VAN