alela: předpoklad pro změnu vlastností genů během evoluce

agent: Filozofický koncept označující inteligentního činitele, tj. kdo má moc. V teismu je tímto výrazem označována aktivita transcendentní bytosti.

agnostik: člověk, který věří, nebo nevěří v Boha, a dále je přesvědčen, že v současnosti tuto nás nekonečně přesahující bytost nelze ani dokazovat, ani vyvracet. Důkazy Boží existence totiž pro komplexitu našeho poznání a obrovského evolučního odpadu a zla, dnes nelze používat. Bůh se nedokazuje, v Něho se věří, nebo nevěří. (Slovo agnosticismus poprvé zavedl Thomas Henry Huxleye až v roce 1869.)

amorizace: Naplnění evoluce láskou.

antičástice: Ke každé hmotné částici existuje (-) částice tzv. antičástice. Např. elektron má (-) negativní náboj a jeho
protějšek, pozitron, (+) pozitivní.

antropický princip (AP):  Vesmír je uspořádán tak, že umožnil vynoření se pozorovatele tohoto vesmíru - člověka.  Fyzikální parametry AP  poukazují na nepředstavitelně jemné vyladění všech konstant tak,aby došlo k evoluci inteligence. Ateističtí vědci a filozofové uvádí, že tento princip od vědy spíše odvádí.

AP  slabý: Vesmír musí splňovat určité podmínky, aby se v něm objevila inteligence. Protože se v něm objevila, tyto podmínky existují. APs neříká, proč se zde objevil inteligentní pozorovatel ani netvrdí, že nemůže existovat inteligence jinde ve vesmíru, ani nehovoří o tom, že je za to zodpovědný Bůh. Tyto podmínky mohou existovat i v jiných oblastech naší galaxie a dalších sto miliard galaxií vesníru.

AP - silný: Vesmír má určité nasměrování, které vedlo k vývoji inteligence.  Druhá část silného AP dodává, že inteligence je pro vesmír tak důležitá, že nepřestane existovat,i když vesmír zanikne. Striktně fyzikální definice "silného" APje tato: Připouští  existenci mnoha vesmírů, snad i s mnoha částmi jednoho vesmíru s rozdílným uspořádáním a s vlastními přírodními zákony. Pravděpodobně jen v nepatrném počtu vesmírů jsou podmínky pro vznik složitých organizmů.

antropogeneze: Vznik a vývoj člověka.

anihilace: Fyzikální proces při kterém dochází k zániku páru částice s antičásticí, která musí být stejné ale opačně nabitá.

biosféra: Síť živých bytostí na povrchu planety.

biota: Ekologická jednotka.

bílá díra: Opak gravitačních singularit, kde by se mohla vynořovat hmota.

BŮH: katalyzátor, podivný atraktor, zjevující nám význam zevnitř stvoření, z hmoty, tj. pomocí evoluce. (Jedna z mnoha defnic.)

centrace: Sjednocování kolem jednoho ohniska.

černá díra: Poslední stadium, kolaps super hvězdy do gravitační singularity, ze které následkem obrovské gravitace nemůže uniknout ani foton, čili světlo.

červí díra: Hypotetická spojnice mezi černou dírou v našem vesmíru a bílou dírou v  sousedním,  pokud existuje.

determinismus: Filosofie události, která je způsobena a řízena zvnějšku.

dědičná hmota: kyselina desoxyribonukleová (DNA) ve které je zakódována informace o všch vitálních aktivitách fyziologických procesů.

diafanie: Průsvitnost, v křesťanském kontextu budoucí zviditelnění kosmického Krista přes hmotu po té, až dojde k dalšímu evolučnímu předělu.

divinizace: Zbožštění, naplnění Bohem, Bůh všechno ve všem.

DNA: Deoxyribonukleová kyselina, molekula v jádře buňky. Je to dvojitá šroubovice, která nese genetickou informaci a je v ní zakódovaná  informace pro proteiny. DNA je schopna replikace a je základn9m kamenem veškeré živé hmoty. Struktura DNA byla objevena čtyřmi badaleti v roce 1953 Anglii, z nichž tří obdrželi Nobelovou cenu. Nalezení struktury DNA je dnes považován jako hlavní objev biochemie XX. století na kterém byl založen projekt lzmapování idského genomu, dokončený 12.2.2001.

Dualismus. koncept, který se vztahuje na rozdělování jakékoliv oblasti naší reality do dvou, vzájemně kontrastujících domén. Např. myšlení vs. hmota, duch a tělo, nebe a peklo. Descartes považoval mysl za substanci, které chybí prostorové parameetry a fyzikální realita. Myšlení je proto podle něho nehmotné povahy. To je v kontrastu k tělu. Podle něho je lidská bytost rodlena do dvou distinktních oblastí. Židovství tento dualismus nesdílí a bere živého člověka člověka jako jeden celek. Dualistické chápání v náboženských systémech často vede k patologickému teologizování a konstrukcím, které mohou být základem nebezpečných fundamentalizmů. Jejich nositelé jsou apriori neschopni vést dialog s vědou a dogamta považují za idoly, kult, který so pletou s Bohem, kterého nikdy nebudeme schopni uzavírat do formulací (viz např. jeho atribut  všemohoucnosti).  

emergence: Vynoření se nového v evoluci.

entropie: Termodynamický koncept, ztráta uspořádanosti uzavřeného systému ale též ztráta použitelné energie ve formě tepla. V kosmologii je to veličina, která referuje o nevratném pohybu vesmíru do stavu neuspořádanosti a konečně smrti kosmu (2. termodynamická věta).

epifanie: V křesťanském konceptu zjevení Boha na konci evoluce. 

epistemologie - teorie poznání: Nauka, jejímž předmětem je věda, která kriticky studuje principy, obecné hypotézy a závěry z různých vědeckých disciplín, hodnotí jejich obsahy a význam, také nazývaná gnozeologií, tj. teorií poznání.

eschatologie - z řec. eschata, poslední věci. Pojem se používá v monoteizmech jako souhrn učení o  posledních věcech v dějinách toho kterého náboženství. Existovaly a existují i jiné eschatologie, např. nacistická, komunistická, ateistická, nitrosvětská aj.

éter: Podle Huygensovy teorie světla definován jako jemná nevažitelná látka, která vyplňuje celé universum a zprostředkovává přenos světelného vlnění.  Einstein jeho existenci vyvrátil a slovo používal jako synonymum pro schopnost prostoru přenášet elektromagnetické vlny. 

excentrace: Centrace kolem ohniska mimo sebe.

exegeze - z řec. exegesis - výklad. Používá se obvykle pro název teologické vědy, která se zabývá výkladem posvátných textů, Písma pomocí vědeckých metod jako

evoluce (1): je výsledek změn ve výskytu genů v té které populaci, čili změna genofondu, tj. genů všech organizmů v polulaci v průběhu času. Podobně se může evoluce definovat jako změna alel  během času. Změny chování organismu vedoucí k reprodukčnímu úspěchu  jsou podporovány přírodním výběrem a genetické báze pro tato úspěšná chování jsou vložena do genetického rybníku příslušné populace. Mezi chováním organismu a jeho biologickou bází existuje zpětná vazba, takže chování je jak příčina výskytu genů tak následek biologické změny. Evoluce je proto adaptace, ke které dochází během časového úseku. Kromě pokračujícího výběru neexistují žádné další trendy ve vývoji. (Syntetická teorie evoluce.)

evoluce (2): můžeme ji také definovat jako postupnou sebeorganizaci (autopoiesi) hmoty, postupný nárůst na vědomí, tj. nárůst vědomí pomocí kódu, který cestou chaosu a kontingence má svůj původ mimo sebe, v Absolutní Budoucnosti ke které se veškeré jsoucno vývojem má blížit, tj. k bodu Omega, k Bohu. Ontologickým důkazem, že evoluce není slepá náhoda, je pozorovatel vesmíru, člověk, bytost a produkt 13,8 miliard let vývoje. V evangeliu tuto základní pravdu vyjadřuje na úrovni své doby Ježíš slovy "Já jsem cesta, pravda a život" (Jan 14,6). Výraz cesta můžeme dnes přeložit slovem evoluce. Tuto extrapolaci, nebo dedukci, si můžeme dovolit na základě jiných jeho slov učednicím a učedníkům, "když přijde Duch pravdy, bude vás uvádět do veškeré pravdy" (Jan 16,13). Evoluce je z tohoto křesťanského hlediska nejen uvádění a rozšiřování našeho poznání na cestě k poslednímu cíli vývoje universa, k jeho absolutní budoucnosti, k Bohu, ale také zjevení. Je proto úkolem každého monoteizmu a náboženství zapracovat evoluci do své teologiíe Tento úkol dnes zpracovává v monoteismech dialog mezi mezi vědou a náboženství, (používáme pro něj zkratku VAN). 

evoluce (3) - zkrácená 2. definice: postupný nárůst v hmotě na vědomí

foton: kvantum energie záření, které se přenáší rychlostí šíření světla, tj. 300.000 km/sec.

fundamentalismus: systém nastavení na danou základní hodnotu, základní názor, formulované pravidlo nebo historický dokument, které nesmějí být zpochybňovány. Obsahy mohou být náboženského nebo politického charakteru. Jsou většinou zakotveny v tradici, která se prohlásí za jedině správnou a pravdivou, takže k ní není třeba už na věky nic přídávat. Historickým dokumentům a svatým knihám se pak připisuje naprostá autorita (např. Bible u fundamentalistů a Korán prozatím u všech muslimů, a dogmatická ustanovení o nichž se nepovoluje vést dialog) nebo všeobecná politická závaznost (Komunistický manifest a série swtranických proklamací, např. sjezdů bývalé komunistické strany Sovětského Svazu. Jejich obsah se mohl na schůzích jen přežvykovat, ale nic se k němu nemohlo a nesmělo přidávat. Jmenované hodnoty a formulace jsou obvykle přísně střeženy úřadem cenzorů, aby nedošlo k optimalizaci chráněného a uzavřeného systému kvůli novelám, o které se jeho více otevření a obvykle čestní členové pokouší systém otevřít. Cenzor proto obvykle vydává na svobodnějí myslící členy toho kterého systému různé druhy trestů. Dnes už ne fyzického rázu, ale taktéž bolestivé psychicky. Např. od výměny legitimací, volání k podpisu nemorálních přísah, vylučování ze strany, až k exkomunikacím.

fylogeneze: Vznik a vývoj fyla.

fylum: Kmen, vývojová jednotka.

gen: jednotka nositele informace dědičnosti, sestávající z 4 nukleotidů molekuly DNA. Geny lze izolovat rozmnožovat a vyměňovat některé jejich stavební molekuly - nukleotidy. Geny jsou základní jednotky naší dědičnosti a určují, co se v buňce děje a dávají pokyny jen v rámcí své schopnosti, kompetence.

genetická eroze: úbytek variability přirozeného dědičného materiálu, např. u různých druhů užitkových rostlin- Nejvýkonnější druhy, zdá se, že jsou citliví na výkyvy prostředí a tím zvyšuje jejich ohroženost.

genetická technologie: umělá změna manipulací dědičného matiriálu spojováním a rozmnožováním stavebních prvků dědičné hmoty u biologických systémů s cílem vytvořit nové typy s novými vlastnostmi a schopnostmi.  Organismus, který je "příjemcem" modifikovaných genů, může být jiný organismus než ten, z něhož geny pochází. To je základem genové manipulace.

genom: soustava chromozomů v jádře, která u člověka obsahuje ca. 25 tisíc genů, každý s obsahující DNA. Projekt dešifrování lidského genomu byl formálně ukončen v únoru 2001.

genotyp: genetický profil organizmu, který tento sdílí se svou skupinou.

genová manipulace: využívání zákonů dědičnosti v praxi

gravitační síla: nejslabší ze čtyř sil hmoty avšak její přitažlivost se dá detekovat i na extrémně velké vzdálenosti.

hermeneutika: původně označení pro výklad biblických textů (sdělování víry), šířeji pojem pro jakoukoliv vědeckou interpretaci nějakého ( nesnadného) textu.

heuristika: Věda, jejímž předmětem je objevovat a odkrývat fakta. Heuristickou je možno také pojmenovat hypotézu  přijatou prozatímně jako nejpravděpodobnější. Někdy se tak označuje způsob výuky,přivádějící žáka nepřímo k samostatnému pochopení a odhalení určitého nového poznatku.

hmotová interakce: Vztah mezi přírodními silami, které jsou čtyři: 1)  silná síla - nejsilnější ale krátkodobá, váže protony a neutrony v atomových jádrech pomocí kvarků, 2)  slabá síla, 3) elektromagnetická síla (zdroj všech fyzikálně-chemických jevů jako jsou elektřina, magnetismus, optické a chemické jevy a radioaktivita, 4) gravitace.

homeostáze: Rovnovážný, ideální stav, který neexistuje, také schopnost systému na vrátit se do něj.

hominizace: Polidštění, proces startující po "vynoření" vědomí u hominidů.

chromozom: Jednotka dědičné informace organismů, molekula kyseliny deoxyribonukleové (DNA). V každé buňce lidského těla se nachází řetězec DNA o celkové délce jednoho metru, která je "sbalena". Vlákno DNA je v buňce skladováno v "porcích", které jsou navíc selektivně "namotány" na bílkovinných nosičích. Tato "sbalené porce" dědičné informace je chromozom. Počet chromozomů v buňce je typický pro každý organismus. Lidské buňky obsahují 46 chromozomů, buňkám cizopasného červa škrkavky stačí k uložení veškeré dědičné informace 2 chromozomy a lípa skladuje dědičnou informaci v 82 chromozomech. Chybějící nebo nadbytečné chromozomy vyvolávají těžké poruchy. U člověka je nejčastější z těchto poruch nemoc zvaná Downův syndrom.

imanentní: pojem nečeho, co existuje v řádu našeho universa a našeho vědomí. Jde obvykle o atribut Poslední Příčiny všeho co je, Boha a jeho přítomnost, která není jen transcendentní, ale zároveň  i imanentní.

Inteligentní design (ID): Blízko kreacionistů se dnes formuje malá skupina křesťanských myslitelů, kteří tvrdí, že Darwinova teorie evoluce  nezrušila ideu inteligentního designu (vzoru, plánu) ani v nejmenším. Jejich poslání je rozšiřovat ID teorii na internetu a v publikacích, které jsou nepřátelské evoluci, nebo ji ani neuvedou v textu. Často se odvažují jít proti proudu současného vědeckého světa, který na evoluci staví. Jejich stížnost na evoluční vědu je v tom, že ji považují jako nástroj materialistické ideologie. Mnozí vědci považují ID jako anonymní větev kreacionismu. Jejich teorie s ním však nejsou identické, ale není to komplexní systém, jak budovat teologii po Darwinovi. ID je populární mezi konzervativními křesťany, kteří potom na jejich zíákladě zamítají Darwina, resp. jeho nové vydání, jako neodarwinismus aj. Někteří obhájci ID jsou v právu, když se brání proti zahrnování vědy s materialistickou metafyzikou. Teoretikové ID se potom snaží vypracovávat koncepty, které jsou v konkurenci s vědeckým pojetím evoluce. Věda, ze svého pole práce s hmotou však nikdy nemůže přímo odkazovat na Boha, protože tím by přesáhla své hranice a přestala by být vědou. ID právě zde dělá základní chybu v tom, že do prázdných míst, které nám věda zatím dluží vysvětlit, dosazuje Boha mezer, tzv. God of Gaps. Nebo alespoň upozorňuje na tyto mezery definitivními soudy, jako např.  biochemik Michael Behe, který dokazuje, že vývoj buňky postrádá tuto možnost, protože jde o "neredukovatelnou složitost (irreducible complexity)", která ani během obrovské časové škály, nedovolí, aby tento vývoj proběhl vývojem, ale musí zde být ve hře ID. Podobný příklad nerdukovatelné komplexity uvádí ve své knize, Darwinova černá skříňka, na příkladu vývoje oka. 

Inteligentní Designér (návrhář): Označení pro Boha, které používá dnes většina amerických neokreacionistů, i když Boha ve svých studiích nejmenují. Tak, např. v USA obcházejí článek americké ústavy zakazující hlásat jakoukoliv náboženskou víru na státních školách.

kerygma - řec. zvěstování; to co je zvěstováno.

komplementarita: Každá subatomová částice, na př. elektron, se může podle experimentálního uspořádání chovat jednou jako částice a jindy jako vlna, jejíž délka je dána příslušným impulsem.  Protože jednotlivé vlnové funkce přesahují prostor a čas, resp. představují stavové vektory v abstraktním MNOHOROZMĚRNÉM prostoru, někteří badatelé vybrané fyzikální jevy pak používají jako podporu při rozhodování se pro existenci transcendentní Bytosti, Boha.  (V takovém případě se nejedná o kreacionismus.)

koreflexe: Sdružená reflexe, také totalizace.

kosmogonie: Věda studující vznik vesmíru.

kosmologie: Věda studující zákonitosti vesmíru, jako je jeho složení a původ.

kosmogeneze: Zabývá se vývojem kosmu, jeho evolucí.

kreacionismus: Všichni theisté, tj. věřící v Boha, akceptují učení o (s)tvoření vesmíru. Termín kreacionismus je však termín vztahující se na věřící, dávající přednost biblickému literalismu a odmítající evoluční biologii. Tak se dá dnes už rozlišit několik skupin kreacionistů:
1. Kreacionismus "mladé Země": věří a pokouší se sladit vznik vesmíru v 6 dnech (Gn 1:1 - 2:3) jehož trvání je podle židovského kalendáře víc jak 7000 let. Bůh podle nich stvořil Adama a Evu přímo a my jsme jejich potomci. Vyprávění Bible berou jako historicky pravdivé, včetně episody "pádu", svádění hadem a prokletí lidstva Bohem. Většina jich vě+ří, že iblické vyprávění o potopě, kdy se zachránil jen Noe a jeho rodina, nám vysvětluje katastrofy, zaznamenané v geologických vrstvách Země. Evoluce je pro ně falešná ba dokonce pohoršením. 
2. Kreacionismus "staré Země": Jeho zastánci jsou více otevření vědeckému vysvětlení dějin Země, tj. kolem 4,5 miliardy let. V žádném případě však nevěří ve vývoj živé hmoty z neživé, ale ve zvláštní zásahy Boha do vesmíru, tzv. "zvláštní (druh jeho) stvoření". Každý druh v živé přírodě, jak nám je dnes klasifikuje biologie, byl stvořen přímým zásahem Božím v dávné minulosti, více méně v současné formě. Nové bilogické druhy se nemohly vyvíjet z druhů předchozích. Toto učení zavrhuje možnost vynoření člověka z jednoho druhu primátů, hominidů. Lidksé bytosti mají věčnou duší, která byla stvořena ve své současné formě přímo Bohem.  Tento směr nepřipouští evolouční vývoj druhů, jedině jejich variace během časových period u téhož druhu. Člověk se proto nemohl vyvinout z hominidů. Určité množství lidských duší bylo stvořeny Bohem ještě dříve, než je vdechuje při plození jednotlivému čůověku. Tento konzervativní, antropomorfický pohled na Boží aktivitu v přírodě, tj. vdechování duše každému člověku Bohem při oplodňění, zastává dnes vedení katolické církve v Římě a podobně jako kreacionisté věří na ráj, původní nesmrtelnost člověka, primordiální hřích našich prvních rodičů atd. Tento protievoluční a bohužel nevědecký postoj zastávající doslovný mechanismus prvotního hříchu v Bibli, nemá proto kapacitu ani sílu k reformulaci příchodu, života, učení, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, kterému se máme stále více, dnes s pužitím i vědy, porozumět. Stvoření bylo podle konzervativních monoteistů na začátku dějin perfektní a co máme dnes jsou následky jedině 1. hříchu Adama a Evy v ráji, jako nemoce, strárnutí, utrpení a smrt. Kreacionisté věří, že věda musí být všude falešná, kde odporuje Bibli.
3. Kreacionismus "Vědecký": jde ještě dál a zastává názor, že Biblická vyprávění jsou vědecky autoritativnější než poznatky, které nám předkládá věda. Bible je proto i vědecky autoritativní a nikde jí nemůže odporovat. Protože však se pojem evoluce v Bibli neobjevuje a neodpovídá slovu Božímu, nemůže být pravdivá. Sofima tohoto směru je v tom, že argumentují tím, že tak jako neexistovali svědkové na počátku, když Bůh tvořil člověka, tak neexistují svědkové evoluce. Proto se máme rozhodnout mezi těmito věma teoriemi a protože evoluce je zcela nepravděpodobná, je rozhodně vhodné si vybrat bibickou verzi vzniku člověka. Na této klíčové větě tento kreacionismus se pokouší protlačit do škol např. v USA, možnost, aby vedle sebe byly na gymnásiích vyučovány oba předměty, jak evoluce tak i vědecký kreacionismus. Studenti pak mají možnost se rozhodnout pro jednu nebo druhou alternativu. Tento postoj je velmi nebezpečný porávě pro Bibli jako inspirační text Boží, který se najednou ocitne na úrovni kontextu přírodních věd a začne se s nimi dohadovat a konkurovat jim, místo, jako je tomu v našich kuzech VAN, vést mezi těmito dvěma světy, víry a vědy, intenzívní a plodný dialog. Je s podivem, proč se kreacionisté nedrží staré moudré Galileovy věty, kterou pronesl na účet papeže a celého jeho dvora, který ho soudil: "Bible není o tom jak nám jedou nebesa, ale jak se do nich jede!" My bychom ji mohli dnes vyjádřit snad takto: "Bible není není vědecká kniha, ale kniha nejlepších reflexí - zjevení - o jediném Bohu a naší cestě jak se urychleně k této Absolutní budoucnosti pohybovat, dnes už i pomocí evoluce a to se všemi nábožensky i nenábožensky věřícími...".  Tento typ kreacionismu zavdává příčinu k nárůstu opačného konceptu, evolučního materialismu, jehož přívrženci, dnes např. dobře už známí profesoři jako E.O.Wilson, Daniel Dennett, Richard Dawkins a Will Provine, zcela odmítají Bibli, protože jim nedodává kvalitní vědecké informace, které v ní potom hledají. Tak se dá srovnávat: Vědečtí kreacionisté považují Bibli jako zdroj kvalitní vědy, zatímco evoluční materialisté jako zdroj vědy špatné, pavědy. Oba směry se dopouští stejné chyby, číst jak Bibli tak přírodu na podstatně hlubším základě, totiž na jejich vzájemnéom vztahu a už jsme opět u předmětu VAN, který má toto za úkol se pokoušet vyvíjet.

kristogeneze: Vývoj  křesťanského fyla během 2000 let s úkolem dojít k parusii (v pořadí: biogeneze - noogeneze - kristogeneze).

kulturotyp: Lidská komunita, která sdílí stejné kulturní dědictví.

kvantová mechanika: Aplikace kvantové teorie na pohyb hmotných částic. Jde o popis chování submikrosvěta, tj.dnes už 72 atomových a subatomových částic, ktreré nejsou přístupné přímému pozorování našimi smysly. KM odvozuje poznatky z interakcí těchto částic které detekuje pomocí makroskopických měřících přístrojů, které pak zpětně, nepřímo avšak výrazně, i když nekontrolovatelným způsobem, ovlivňují další chování příslušných mikrosystémů, mikroobjektů. Kvantová teorie a obecná teorie relativity jsou dnes přijímány vědeckým světem, protože přispívají k úspěšnému řešení celé řady fyzikálních problémů.  Zvláště kvantová mechanika byla úspěšná v první polovině XX. století, při stanovování kvantových hladin atomů a molekul.  (Při její aplikaci na nestacionární stavy systémů, tj. s časem se měnící stavy, se  objevují některé logické a filozofické problémy, které dodnes nejsou dostatečně vyřešeny.)

kvantové fluktuace: Neustálé objevování se a mizení virtuálních částic, které se děje v prostoru (ve vakuu), který považujeme za prázdný.

kybernetika: Věda o obecných zákonitostech informace (získání, udržení, přenos, modifikace), nebo také věda o systémech, samoorganizaci a seberegulaci aktivit živých systémů aj. Kybernetika je interdisciplinární a tedy aplikovatelná i na teologii. V teologii ji v 60. letech poprvé aplikoval brněnský biskup skryté církve za totality Dr. Felix Maria Davídek.

materialismus: metafyzická teze, že všechno co existuje je hmota, nebo její produkt.

Mendel Georg Johann: Opat augustiniánů na Starém Brně; studoval i v Olomouci. Otec genetiky, který objevil materiální templát dědičnosti, ale nedokázal popsat jeho příčinu a mechanismus jejího procesu. Svými pokusy s dědičností charakteristik několika druhů hrachu , který křížil, jistě přispěl k odmítnutí tehdejší víry, že mechanismus dědění se děje řízením božím. Brněnský biskup mu zakázal křížení myší, protože se jednalo, podle biskupa o sex, a tudiž poskvrňující aktivitu. Paradoxně, sexofobní osobností byl právě zakladatel augustiniánů a učitel církve, biskup sv. Augustin (4. stol.), podle kterého mechanismus dědičného hříchu přechází přes mužské semeno.

metafora: Literární útvar, z řec. metapherein - přesun, kde se jedná o situaci nebo ideu, která se vyjadřuje pomocí jiné, na základě nějaké jejich vnější nebo vnitřní souvislosti.

midraš:  z hebr. příklad, metafora, vyprávění, např. v mišně nebo v evangeliích Ježíšova podobenství jsou midraše.

modernismus: Náboženský subjektivismus.

monáda: Jedne z názvů pro ontologickou jednotku (např. lidskou m.).

monofyletismus: Hypotéza o původu z jednoho biologického druhu (opak polyfyletismus).

monogenismus: Předpoklad o původu z jednoho páru (opak polygenismus).

mystika: Každé prožívání absolutního smyslu života, v užším smyslu prožívání nadpřirozeného spojení s Bohem, s poslední Realitou.

mýtus: Pokus hovořit v termínech časoprostoru o realitě, která je mimo tento časoprostor, proto často náboženského charakteru. Též vyprávění o době, ze které nejsou žádné historické prameny a záznamy anebo vůbec jakékoliv vyprávění, které se snaží postihnout nadčasové, nebo dosud neznámé, pomocí smyšleného příběhu základní pravdy o člověku a jeho světě.

navíjení: (na sebe) Spirálovitý proces, orientovaný podle centrální osy evoluce, kterou je v křesťanství Kristus.

negentropie: Tendence  přírody dosáhnout vyšší komplexity, pozorovaná jak v kosmické tak v biologické evoluci, kde se na její špičce vynořil člověk. Negentropie se pohybuje proti proudu entropie. Člověk je negentropický činitel, podílí-li se na komplexní výstavbě vesmíru. V lidstvu jsou některé systémy entropické, např. zlo, fašismus, komunizmus a všechna  ideologizovaná náboženství.

neutronová hvězda: Závěrečné stadium života hvězdy o hmotnosti ca.  2 větší než naše slunce, která se předtím zhroutila na poloměr ~20 km. Její hmotnost tvoří neutrony, které brání dalšímu smršťování hvězdy.

noogeneze: Vznik a vývoj reflexe.

noosféra: Síť reflektujících a spolu komunikujících lidských monád po celé zemi, nesmírně zesilovaná pomocí informační sítě, internetu aj.

nukleotidy:  Základní bloky nukleových kyselin.

nukleové kyseliny:  Sloučeniny kyseliny fosforečné, cukrů a 4 organických bází, které tvoří DNA a ribonukleovou kyselinu (RNA), základní substance ve všech živých buňkách, ve kterých je uschována genetická informace a může být dále přenášena.

obecná teorie relativity: Teorie MAKROSVĚTA, vypovídající o fyzikálních charakteristikách vesmíru, který podle ní tvoří jeden celek, jednotu.

ontogeneze: Vznik a vývoj bytí (jsoucna) v evoluci.

ontologie: Studium vztahů na úrovni bytí, nebo existujících věcí. Ontologická diskuse se zabývá věcmi jak jsou, tj. často v kontrastu k našemu poznání, tj. epistemologii reality.

ortogeneze: Jednosměrný vývoj, hlavní vývojový směr, také zkomplexňování a zvnitřňování.

panchristismus: Přesvědčení o konečném, ontologickém naplnění světa v Kristu.

paradigma: Struktura, která se prokázala jako operativní.  Cena každého paradigmatu, tj. jak v teologii tak ve vědě, je dána jeho heuristickou hodnotou.

parusie: Příchod, advent, zde rozvedeno jako práce pro parusii, tj. základní křesťanská aktivita, vědomé přibližování příchodu Krista.  Tento kurz má za úkol, vědu a křesťanství představit jako dva aktivní, konvergentní a synergické přispěvatele, nebo urychlovače parusie. Vědu jako aktivitu, která k ní přispívá svou prací s hmotou, a křesťanství pomocí eucharistie, obětováním  energie našich aktivit a pasivit a životem ve společenství věřících. Tak k uskutečnění parusie přispívají v jak vědy tak náboženství světa.

planetizace: Propojování lidstva na povrchu planety vzájemnými vztahy, mnohonásobně zesílenými pomocí internetové sítě. (Výraz zavedl Teilhard de Chardin, který už v 50. letech předvídal dnes probíhající informační revoluci.)

personalizace: Prohlubování osobní jedinečnosti, spolu se schopností se odevzdat.

pleroma: Plnost, v křesťanském pojetí konečné spojení stvořeného s nestvořeným v Kristu, nebo naplnění všeho tak, že Bůh bude "všechno ve všem" (1Kor 15, 28).

postmodernismus: Kritický postoj vůči modernímu věku a jeho typologickým znakům. Často přesvědčení, že dnes není možné nalézt pravdu protože je všechno relativní, včetně všech náboženství.

postulát, axiom: Věta, která tvoří základ určité teorie. Její platnost se však již dál nedokazuje.

princip neurčitosti: (Heisenbergův) Nikdy nelze určit současně polohu a rychlost atomové částice, např. elektronu.  Čím přesněji měříme, tím nepřesnější je hodnota druhé veličiny.

procesuální teologie: zabývá se vztahem Boha k universu  jako k vývojovému procesu, který je kreativní, navzájem provázaný, dynamický a otevřený budoucnosti. Bůh je v tomto systému studován jako vztahové jsoucno, tj. propojený a přítomný v každém okamžiku v životě každého člověka, jako i na všech jiných úrovních bytí. Procesuální teologie považuje svět jako navzájem propojený, tzn. jako gigantický ekosystém, kde všechno co zraňuje nebo napomáhá vývojovému procesu jednoho bytí, zraňuje nebo pomáhá všemu, co existuje. 

prostoročas:  Kombinace tří prostorových rozměrů a času.

protologie - věda o počátku vzniku universa (analogie eschatologie - učení o konci světa).

přírodní teologie: Důkazy existence Boha, které jsou založeny na lidském rozumu a pozorování, včetně důkazů z designu v přírodě, nebo v procesech přírody, na rozdíl od těch, které se získávají z náboženské zkušenosti nebo zjevení, viz teologie přírody.

reflexe: Schopnost člověka nejen vědět ale i vědět, že ví

reliktní záření: Reliktní rádiové záření o teplotě ca. 3 K, (-270C), které je pozůstatkem velkého třesku. Jde o zbytek intenzivního záření, které pochází z prvních minut existence vesmíru. (Viditelné např. jako "sněžení" na TV monitoru, který není nastaven na příjímacím kanálu.)

rituál: časové zpřítomnění určité události (v náboženstvích, obvykle na archetypální úrovni - viz C.G. Jung), která napomáhá udržovat společenství které jej realizuje, případně se vztahuje na funkci celého světa.

scientismus: přesvědčení, víra, že popisu veškeríé reality je schopna jen věda, která je zároveň nostilekou veškerého poznání. Scienitsmus dělá ostrou hraini mezi vědou a náboženským systémem. Věda je víra, že to je doména s exklusivním nárokem na zjišťování pravdy o liských hodnotách (etika) a jediný zdroj označující význam a účel všeho co je. Doména náboženství  je a domény vědy zcela vytěsněna. jinými slovy věda je jedinou formou zprostředkující nám pravdu, proto věda a náboženství musí být v konfliktu

singularita: Teoretické místo, ve kterém byla v okamžiku velkého třesku soustředěna veškerá  "hmota a energie" vesmíru.  Pro singularitu neexistuje žádný systém, který by ji dovedl fyzikálně popsat.

socializace: Zvyšování počtu a úrovně meziosobních vazeb.

speciace: Vznik biologických druhů rozdělením původní jednotky.

spiritualita: kapacita nebo schopnost pro záhadu, tajmství, něco co ještě není odkryto, nebo také touha po nekonečnu (Diarmuid O'Murchu)

spiritualizace: Zduchovnění, každé zkvalitnění mezilidských vztahů.

supra: Předpony označující vyšší stav.

superstrunky, supersmyčky: Základní fyzikální částice, které podle nových strunových teorií mají jediný rozměr, "délku", a v prostoru tvoří nekonečně dlouhé "tancující"  a vibrující sítě a smyčky. Teorie superstrunek má jako cíl vypracovat sjednocující teorii všeho, tzv. "theory of everything" (TOF), která by v sobě logicky zahrnula všechny doposud známé dílčí teorie, včetně čtyř základních sil v hmotě.

teismus: víra v existenci božské reality, obvykle míněn vždy monoteizmus (jeden Bůh), oproti panteismu (všechno je Bůh), polyteizmu (mnoho bohů) a ateizmu (není Bůh). Teistická náboženství jako židovství, křesťanství a islám se zakládají na víře v jednoho Boha, zatímco hinduizmus si drží víru v mnoho bohů.

Deetailnější popis: Teizmus učí, že existence universa a jeho pokračování za to vděčí jediné bytosti, Bohu, který je rozdílný od vesmíru. Teizmus proto proklamuje dualistiký vztah mezi Bohem a světem. Bůh kontroluje události z oblasti mimo svět lidí. Hlavní otázkou je, zdali je možné považovat boha jen jako transcendentní bytost, tj. mimo hranice naší zkušenosti, nebo zároveň též jako imanentní bytost, existující ve světě. Panentheismus je víra, že Bůh existuje na obou úrovních, transcendentní i imanentní. Paul Tillich skloubil tyto dva přístupy v jeden:  Bůh není ani v jedné doméně, protože je kreativní základ prostoru našeho universa, na které ale není vázán. Bůh je imanentní ve světě tím, že sice existuje stále jako jeho kreativní základ, ale je ke stvoření zároveň transcendentní svou svobodou.

teologie přírody: je kritická reflexe uvnitř tradice založené na historickém zjevení a náboženské zkušenosti. Zabývá se reformulací teologických výpovědí dotýkajících se přírody na základě poznatků, nebo ve světle přírodních věd. Patří sem např. tradiční teorie dědičného hříchu, stvoření, prozřetelnosti a všemohoucnosti Boží. Teologie přírody se pokouší modifikovat je tak, aby byly konzistentní s dobře podloženými vědeckými teoriemi, založenými na teorii evoluce, ačkoliv z ní primárně odvozeny nejsou. (Termín teologie přírody zavedl nositel Templetonovy ceny za vývoj vztahů vědy a náboženství (1998) a prof. fyziky a náboženství na Carlton College, IL, USA, Ian G. Barbour).

teorie všeobecné relativity: Einsteinova rovnice vyjadřující vztah mezi gravitační dynamikou a pohyby, které jsou způsobené zakřiveností prostoročasu.

transcendentní: pojem něčeho, co je mimo naše materiální univerzum, vesmír,  co zároveň může označovat  naše povědomí o něčem co tento pojem označuje, naše přesvědčení o něm. Obvykle jde o jeden atribut Poslední Příčiny všeho co je, Boha.

ultra: Předpona pokoušející se vyjádřit další stav.

ultrahominizace: Více vědomý a více optimalizovaný stav lidstva, který je blíže k paruzii, kdesi ji už více "vidí", "miluje", a tím ji také rychleji přibližuje. Jeden z pojmů zavedených Teilhardem de Chardin, kterým si pomáhá zabudovávat fenomén evoluce do křesťanství. Jde také o pojmy jako je ultraevoluce, ultrazodpovědnost (za svět), ultracentrum (což není nic jiného než Bůh-Láska) aj.

velký třesk: "Big Bang", je název vzniku počátku vesmíru, který začal před ca. 15 miliardami let expanzí ze stavu tzv. singularity do podoby, ve které se nachází dnes.

věda: systematické získávání vědomostí vyhodnocováním a formulací problému, sbíráním dat, pozorováním a experimentováním a konečně formulováním a testováním hypotéz. Také soubor vědeckých metod a jejich používání k odkrývání zákonů o hmotě a vůbec vesmíru.

vědecká publikace: (platí doposud v každé disciplíně, a  chce sdělit své výsledky vědecké  komunitě,  je vždycky rozdělena do těchto sekcí:

• a)  popis problému a jeho dosavadního stavu, který musí být  doložen relevantními odkazy z vědecké literatury,
• b)  popis metod, materiálů a přístrojů, které byly použity při práci,
• c)  prezentace výsledků, nových dat a pozorování,
• d)  diskuse nových informací a jejich vztah k dosavadnímu problému a znalostem,
• e)  závěr
• f)  souhrn s vyjmenováním klíčových slov pro okamžitou publikaci abstraktu nové práce (viz např. Chemical Abstracts).
  

virtuální částice: Kvantová částice, na kterou nemáme jinou detekci, než její existenci zjistit z výsledků  měření jejího vlivu na jiné částice.

zavíjení: Konvergentní fáze navíjení vesmíru směrem k parusii.  Fenomén křesťanství byl absolutně nutný k tomu,  aby zavíjení nastartovalo ("když se naplnil čas (Kairos)", viz Lukáš 2,6 ).

2. termodynamická věta: Neuspořádanost - entropie (S), jakéhokoliv uzavřeného systému a jeho okolí roste.

Domů     Nahoru     Feedback

Aktualizace: 2012-09-18  Centrum VAN