Home Glosář Postavy Moje stránka

Postavy

 Home

 


Význačné postavy v historii západní vědy a náboženství

Pythagoras, 572-497, zakladatel řecké školy matematiků, kteří věřili, že  čísla jsou základem všeho jsoucna.  Poprvé formuloval pohyb země jako steroidu  a  sídlo duše umístil do mozku.  Ovlivnil Platóna, Aristotela a západní racionalistickou filozofii (např. Keplera).

Demokritos, 460-370,  jako první vyvinul teorii, že se celý svět skládá z atomů.

Euklides, 410 BC, řecký matematik a zakladatel geometrie.

Předsokratovští filozofové: Thales Milétský, Anaximander, Anaximenes, Héraclitos a Parmenides  učili dokonalou poznatelnost jsoucna a všichni se zabývali fyzikálním  složením světa.

Sókratés, 469-399, řecký filozof, který se zabýval etickými a metafyzickými otázkami jako spravedlnost a složení duše.

Platón, 427-347, řecký filozof a Sokratův student, který vyvinul dualistický metafyzický systém, který dodnes ovlivňuje západní filozofické a náboženské myšlení.

Aristoteles, 384-322, řecký filozof  a Platónův žák,  pozorovatel přírody a zakladatel systému, který platil až do doby nástupu vědy, tj. do 17. stol.

Pyrho z Epiru, 361-270, řecký "otec" skepticismu.

Epikuros, 341-270, řecký atomista a zakladatel epikurejské školy, tj. "nepřipisuj nic bohům a přihlédni k veškeré evidenci".

Zénón z Kitia, 335-267, řecký "otec" stoické školy.

Diodoros z Tarsu, 360-390,  řecký myslitel, který spekuloval např. o teplotě slunce.

Cicero, 106-43, římský řečník a  tvůrce latinské filozofické prózy.

Lukretius, 98-55, epikurejec, básník a filozof. V 5. díle svého spisu "O přírodě", popisuje kosmogonii světa, a vývoj člověka od vývoje jazyka, až po touhu po moudrosti a učí, že smrtí všechno končí.

Plinius Starší, 23-79, římský historik přírodních jevů, který zemřel během pozorování následků  erupce Vesuvu.

Ptolemaios,127-151, řecký astronom v Egyptě, opravil Aristotelův geocentrický a astronomický systém, který se udržel až do nástupu koperníkovské heliocentrické soustavy.  Dodnes se křesťanství ještě zcela neosvobodilo od ptolemaiovského vlivu a většina v něm dosud neakceptuje evoluci.

Galen, 130-200, řecký lékař, jehož autorita v anatomii a fyziologii se udržela až do renesance (operoval lidské tělo).

Plótinós, 204-270, řecký filozof, novoplatonik a náboženský genius, který prohlásil, že Bůh je nekonečný.  Měl vliv na Augustina a Bergsona.

Augustin z Hipo, 354-430, Severoafričan, biskup, teolog a filozof, který učil, že hmota a duše nejsou inherentně zlé a že počátek zla, a tedy hříchu, je ve vůli a ne v těle.  Mimořádně  ovlivnil a dosud ovlivňuje křesťanskou teologii a filozofické myšlení. (Některé jeho teologické spekulace se už neučí, jako např., že nepokřtěné děti nedojdou spásy).

Boethius, 480-524, římský filozof a státník, přeložil Aristotelovu "Logiku" do latiny.

Dyonisius Exiguus, 6. stol., kanovník, právník a astronom, který zavedl letopočet křesťanské éry.

Isidor Sevilský, 570-636, biskup a encyklopedista, který shromáždil veškeré tehdejší učení Řeků a Římanů v díle "Etymologiae". Jeho kompendium se studovalo po staletí stagnace v teologii. Isidorem končí patristické období.

Al Kindi,800-870, první velký arabský filozof, aristotelián a platonik, který považoval matematiku za základ celé vědy.

John Scotus Erigena, 810-877, irský (neo)platonik a první středověký filozof, který definoval přírodu jako totalitu všeho, co existuje.

Al-Farabi, 870-950, islámský filozof zvaný "druhý Aristoteles", pro jeho rozsáhlé komentáře k Filozofovi - uvedl Aristotela do arabského světa.

Avicenna, Ibn-Sinná, 980-1037, islámský filozof iránského původu a lékař, zvaný "třetí Aristoteles".  Jeho přeložené spisy vzbudily evropský zájem o Aristotela ve 12. a 13. století.

Anselm z Canterbury, 1033-1109, italský benediktín a následovník sv. Augustina, sestavil ontologický důkaz existence Boha.

Theodoric z Chartres, 1121-1150, francouzský filozof, který zharmonizoval mojžíšské a novoplatónské schéma stvoření světa.

Averroes, Ibn Rušd, 1126-1198, arabský filozof a lékař ve Španělsku a největší komentátor Aristotela, který též ovlivnil celou scholastiku.

Maimonidés, Mojžíš ben Maimon, 1135-1204, židovský filozof, který se pokusil sjednotit aristotelský systém s Biblí.  Jeho vliv v židovství  se dá přirovnat vlivu Tomáše Akvinského v křesťanství.

Albert Veliký, 1193-1280, dominikán, který následoval Augustinovu teorii stvoření "ex nihilo", a věřil na transmutaci prvků.

Tomáš Akvinský, 1225-1274, dominikán, dosud v katolické církvi nejvlivnější teolog a křesťanský filozof, který pomocí aristotelismu a všech moderních prvků své doby zharmonizoval rozum a víru ve své "Summa Theologiae" a "Summa contra Gentiles". Svou spiritualitu též vyjadřoval v básních (např. Adoro te devote, aj.). Během života však cenzurován magisteriem (místním biskupem).

Roger Bacon, 1214-1294, anglický františkánský bratr, který v Oxfordu prováděl vědecká pozorování a pokusy. Jeho hlavní přínos je požadavek nutnosti experimentu a matematiky pro poznávání našeho světa. O Mléčné dráze prohlásil, že je složena z mnoha hvězd. Dále navrhnul schéma pro sestrojení parního stroje, a jakýsi první paramodel letadla. Zabýval se konstrukcí mostů a navigací. V díle "Opus Maius" píše o 4 příčinách  omylu:

  • podřizovat se autoritě, která  neví, a tím pádem je bezcenná,
  • vliv zvyků,
  • vliv lidových předsudků,
  • předstírat moudrost na zakrývání vlastní nevědomosti. (Z toho vyjímá autoritu Písma a církve.)

Dietrich von  Freiberg, 1250-1300, navrhnul vysvětlení duhy vysvětlením, že je formována difrakcí a reflexí slunečních paprsků v dešťových kapkách.

John Duns Scotus, 1270-1308, hierarchicky zařadil teologii před filozofii.

William  Ockham,  1280-1347, filozof nominalista,  známý dodnes podle tzv. " Ockhamovy břitvy", principu úspornosti myšlení "entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem", tzn. odmítá pluralitu konceptů a je pro zachování jen toho, který je nejnutnější (a nejoptimálnější).

Nicholas z Autrecourtu, 1320-1347, skeptik a průkopník atomistické kosmologie.

Nicolas z Oresma, 1325-1382, francovský biskup, který zavedl souřadnice pro prostorovou, třírozměrnou geometrii a věřil, že pohyb země je založen na jednoduchém principu.

Mikuláš Kusánský, 1401-1464, kardinál, matematik, experimentátor a filozof, předchůdce Koperníka. Vypozoroval, že země není v centru světa a v botanice zjistil, že rostliny přijímají stravu ze vzduchu.  Jako první zvážil vzduch.

Leonardo da Vinci, 1452-1519, genius, který spojil prakticky umění, techniku a vynalézavost s náboženstvím.

Mikuláš Koperník, 1473-1543, polský klerik  a astronom, který z iregularit ptolemaiovského geocentrismu navrhuje jako alternativu a hypotézu heliocentrismus.

Paracelsus, 1493-1541, německý lékař a alchymista, který se nicméně zasloužil o nástup experimentální chemie.

Petrus Ramus, 1515-1572, francouzský oponent aristotelismu, který se snažil oprostit logiku od pouhého zkoumání, a zavedl do ní metodu disputace a důkazu, a tím ovlivnil rozvoj vědeckého myšlení v 17. století.

Johannes Kepler, 1571-1630, německý matematik, který upřesnil orbitální pohyb planet jako eliptických drah. (Žil i c Praze.)

Tycho  de Brahe, 1546-1601, dánský astronom (žil i v Praze). Jeho  objev supernovy v roce 1572 otřásl aristotelskou doktrínou perfektní a neměnné  konstelace hvězd. Změřil přesnou pozici 777 hvězd.

Giordano Bruno, 1548-1600, italský dominikán, který se stavěl proti aristotelské logice a kosmologii, a pro své panteistické doktríny a učení o mnoha univerzech, byl prohlášen papežem Alexandrem VI. za kacíře a upálen v Římě. Bruno položil základy k vědeckému myšlení.

Francis Bacon, 1561-1626, anglický myslitel, který vyvinul induktivní logiku a empirickou metodu zkoumání jevů. Jeho návrhy na spolupráci ve vědeckém světě vedly k založení první vědecké společnosti, The Royal Society.



Galileo Galilei, 1564-1642, matematik, astronom,  fyzik a praktický zakladatel experimentální metody zkoumání jevů, tj. VĚDY. Protože zastával Koperníkovy názory o  heliocentrismu, které byly v rozporu s několika větami v Bibli, které připisují zemi centrální postavení ve vesmíru, dostal se do rozporu s církevní autoritou. Proti své vůli musel heliocentrismus
odvolat a zbytek života strávit v domácím vězení.  Církví byl Koperníkův heliocentrismus z církevního indexu zakázaných knih vypuštěn až roku 1822, formálně až v roce 1846, a papež Jan Pavel II. rehabilitoval Galilea až 31.10.1992. Galileo vynalezl teleskop, pomocí kterého objevil krátery na měsíci, skvrny na slunci, měsíce Jupitera aj.  Zaváděl také matematické výrazivo ke studiu přírody. Od doby Galilea se formálně datuje nástup přírodních věd.

William Harvey, 1578-1657, anglický lékař, který na základě anatomie a fyziologie  popsal krevní oběh.

Marin Mersenne, 1588-1648,  františkánský kněz a mechanik, který koordinoval vědecké úsilí v Evropě pomocí rozsáhlé korespondence, např. s René Descartem.

Pierre Gassendi, 1592-1655, katolický humanista, který odstranil z atomové teorie různé nánosy spekulací a položil ji jako základ pro mechanický model přírody.

René Descartes, 1596-1650, filozof racionalismu a matematik, který se pokusil sjednotit všechno poznání v jednom mechanistickém principu, resp. vědě (tj. fyziku, chemii a fyziologii) a odmítal všechno spirituální, včetně teleologie. Svůj systém chtěl skloubit v jeden celek a sjednotit se svými  geometrickými idejemi, ze kterých sestavoval své hypotézy, často nepřesné, nebo rychle překonané.  Zůstal praktikujícím katolíkem i přes důsledky, které jeho racionalistický přístup přinášel. Idea Boha je podle něho každému vrozená.

Evangelista Torricelli, 1608-1647, kněz, který objevil barometr a poprvé s ním měřil variace tlaku vzduchu.

John Wilkins, 1614-1672, biskup a vědec, který integroval tehdejší vědu s náboženskou vírou.

Blaise Pascal, 1623-1662, matematik a věřící filozof, který vyvinul ideu, že autorita hraje  rozdílnou úlohu ve vědě a v náboženství.

Robert  Boyle, 1627-1691, anglický "otec chemie" a kritik aristotelského konceptu "aktivní přírody" a advokát mechanistické filozofie při zachování suverenity Boha nad světem.

John Locke, 1632-1704, anglický politický filozof a lékař, který položil základy k epistemologii moderní vědy.

Thomas Burnet, 1635-1715, angl. kněz, jehož kniha "Posvátná teorie země" se snažila vysvětlit stvoření a potopu popsané v Genesi, pomocí nových kosmologických idejí a spekulací.

Nicholas Steno, 1638-1686, italský biskup, geolog a teolog, jehož přesné popisy Toskánska daly základ geologii.

Izák Newton,1642-1727, fyzik, matematik a stěžejní osobnost 17. století, doby vědecké revoluce.  Zformuloval základní zákony mechaniky, zákon gravitace a svou práci vydal v nejdůležitějším díle své doby "Principia" a v druhém, nazvaném "Opticks". Vypracoval též důkaz Boží existence pomocí designu (plánu), a  zabýval se intenzívně biblickými proroctvími.

William Derham,1657-1735, angl. kněz, který rozvíjel ideu, že Boží existence a sláva se projevují v krásách země a  harmonii při astronomickém pozorování vesmíru.

Richard Bentley, 1662-1742, angl. kněz a matematik, který poprvé zprostředkoval vzdělanému publiku základy Newtonovy fyziky, resp. jeho díla Principia.

William Whiston, 1667-1752, angl. kněz a matematik,  student a nástupce Newtona. Opustil však trojiční nauku o Bohu, a přiklonil se k arianismu, čímž si vysloužil církevní tresty a ztrátu místa na Oxfordu.

David Hume, 1711-1776, skotský představitel empirismu, který hájil skepticizmus o náboženských pravdách a dokonce i o jistotě vědeckého poznání.

Immanuel Kant, 1724-1804, německý filozof, ovlivněný Newtonovou fyzikou, který učil, že neexistuje konflikt mezi vědou a náboženstvím. Navrhnul teorii, jak se tvořily planety solárního systému. Poukázal též na omezenost vědeckých metod, takže je zde vždy ponechán i prostor pro náboženskou víru. Kant oddělil vědu a náboženství do dvou na sobě nezávislých kategorií. Naše představy, do nichž je ukládají naše vjemy, a od kterých nás nemůže osvobodit žádná teorie, nemohou postihnout "věc o  sobě".

James Hutton, 1726-1797, skotský vědec, jehož dílo "Teorie země"  položilo základy moderní geologii, ne už na základě katastrofismu, ale sjednocovacího principu a "hluboké historie času",což je možné chápat jako předehru k Darwinově teorii evoluce.

Joseph Priestley, 1733-1804, nekonformní klerik, jehož objev kyslíku byl velkým krokem v rozvíjení chemie jako vědy.

Antoine Lavoisier, 1743-1794, francouzský chemik, který zjistil složení vzduchu a chemicky popsal proces dýchání.

William Paley, 1743-1805, filozof  a teolog, jehož kniha "Přírodní teologie" popsala  v té době nejpopulárnější  důkaz Boha z plánu přírody (tzv. argument z designu).

Pierre de Laplace, 1749-1827, francouzský mechanik v jehož modelu vesmíru mu nezbylo místo pro Boha.

Antonio Rosmini, 1797-1855, kněz, filozof, zakladatel Institutu charity - tzv. rosminiánů. Svou práci zasvětil smíření římského katolicizmu s politickým a vědeckým myšlením a risorgimentem, národním italským hnutím. Nespokojen s církevním postojem ve výchově a ve spiritualitě, založil v roce 1828 institut v Domodosole, který v roce 1839, schválil Řehoř XVI. Lev XIII. však v roce 1888 proklel jeho 40 propozic.  Protože Rosmini vzbudil zájem o Tomáše Akvinského a jeho přínos integrovat filozofii a teologii, jiný papež, Jan XXIII. Rosminiho opět objevil ve svém "Deníku" z roku 1961, a v roce 1998, papež Jan Pavel II. vložil mnohé z Rosminiho díla do své encykliky "Fides et Ratio".

Charles Lyell, 1797-1875, jeho dílo, "Základy geologie", interpretuje velice podrobně dějiny země, takže i Darwin o něm prohlásil, že  mělo formativní vliv na jeho myšlení.



Charles Darwin, 1809-1882, přírodovědec, který dokumentoval evoluci a navrhnul pro ni teorii přirozeného výběru. Jeho vliv na dosavadní chápání přírody byl jak ve vědeckém, tak v náboženském světě, obrovský, provokativní a trvá doposud. Své poznatky shromáždil a sepsal ve svém hlavním díle O původu druhů.  Darwin se nevyslovoval k teologickým otázkám, které tento nový pohled kladl, a pouze odmítal starozákonního Boha, který jednal "jako tyran", a to ho vedlo v jeho náklonnosti k agnosticizmu. Darwin však zůstal až do smrti věřícím. Darwinovou teorií evoluce začíná další etapa ve vědeckém světě, kterou do křesťanství integroval ve XX. století Teilhard de Chardin SJ.

Herbert Spencer, 1820-1903, vyvinul sociální aplikaci darwinovské evoluční teorie, tzv. sociální darwinismus.

Gregor Johann Mendel,  1820-1884, Slezan a augustiniánský opat na Starém Brně, jehož botanický výzkum a studium dědičných znaků hrachu, ho vedl k objevu genetiky.  Jeho výsledky a důležitost objevu byly dodatečně vyhodnoceny a uznány po objevu  chromozomů, nositelů dědičnosti. Studoval teologii v Olomouci.

Ernst Mach, 1838 Chrlice u Brna - 1916, prof. fyziky v Praze a filozofie ve Vídni. Učil empiriokriticismus, např., že nelze redukovat elektřinu, teplo aj. na kvantitu. Vytvořil teorii vztahů mezi experimentální psychologií a moderní fyzikou, a formuloval základní principy vědeckého positivismu

Henri Bergson,  1859-1941, francouzský žid. vědec, procesuální filozof a nositel Nobelovy ceny za literaturu.  V roce 1911 vydává L'evolution créatrice, kde interpretuje a filozoficky akceptuje evoluci.  Její tvořivou evoluční sílu ve vesmíru nazývá "élan vital", a přisuzuje jí schopnost generovat nové formy ve stvoření. Bergson měl vliv na Teilharda de Chardin, SJ.

Alfred North Whitehead,  1861-1947, matematik a procesuální filozof, který říká, že "realita sestává z akcí, událostí (events), a že Bůh není statické bytí, ale systém věčných objektů, vyjadřující se v aktuálním vesmíru".

Albert Einstein, 1879-1955, německý žid a fyzik, který, během práce na patentním úřadě v Bernu, v Curychu v roce 1905 opublikoval 4 práce, každá o sobě mimořádně objevná:

  • O speciální  teorii relativity.
  • O vztahu energie a hmoty (E= mc2).
  • O teorii Brownova pohybu.
  • O fotonové teorii světla, které je složeno z kvant - fotonů. (Jen za tuto obdržel Nobelovu cenu za fyziku.)
V roce 1916 publikuje "Základy všeobecné teorie relativity", kde odmítá Newtonovu teorii gravitace jako síly, a popisuje ji jako zakřivení pole prostoru a času,v důsledku působení hmoty.

Teilhard de Chardin SJ.  1881-10.4.1955, kněz, paleontolog a mystik. Teologii a vědu se pokoušel představit jako partnery pro dialog a jako první zabudoval evoluci do katolické teologie.  Jako průkopník v novém však používá ve svém systému netradiční názvosloví a pracuje na nové, komplexnější základně, která je zcela zakotvena v jeho mystickém pohledu na Krista a na hmotu, bývá za toto netradiční výrazivo napadán jak ve vědeckém, tak i v teologickém světě. Ačkoliv z počátku římskou kurií cenzurován a na sklonku života potrestán vyhnanstvím do New Yorku, o 100. výročí narozenin byl církví rehabilitován. Důležitost problémů které řešil ve svých pracích a zasílal k cenzuře do Říma, podnítila Pia XII. k vydání encykliky Humani Generis  (1950), kde se evoluce už zcela nezakazuje, ale označuje alespoň jako hypotéza. Teilhardovým hlavním dílem je Le Phénomen humain (Vesmír a  lidstvo, Vyšehrad,1990), a pro jeho pochopení na úrovni mystické, je rozhodující jeho dílo Le  Millieau Divin ("Božské  prostředí" in: Chuť žít, Vyšehrad, 1970). Teilhard svým dílem dal impuls k nástupu nového paradigmatu v církvi, analogické tomu, které nastoupilo v teologii s příchodem Tomáše Akvinkého. Druhý vatikánský koncil, zvláště jeho konstituce Radost a naděje, je z velké části sestavná na základních tezích Teilhardovy syntézy. Tak se dá tento koncil v procesu obnovy křesťanství považovat jako začátek pohybu ke komplexní spiritualitě, která bude schopna Krista evoluce nabídnout celému lidstvu. 

Doplňující poznámka poznámka k seminářům VAN: Teilhardův přínos křesťanství, zapracování evoluce do křesťanství je přínos srovnatelný s přínosem apoštola Pavla. bohužel se doposud nezobrazil ani v jednom z 2865 odstavců v Novém katechismu katolické církve, vydaným papežem v roce 1992, kde pojem evoluce nestál komisi jím zvolených dvanácti biskupů a odborníků v pastoraci, ani za zmínku. Bylo to však právě v bývalém Československu, v jedné větvi skryté katolické církve za totality vedené biskupem Felixem Maria Davídkem (1921-1988), kde se Teilhardova syntéza evoluce a křesťanství uváděla v praxi a dnes už stojí jako nová Tradice, bohužel vedením církve zatím zcela opomíjená. Byl to genius Davídka, který jako první na světě zabudoval interdisciplinaritu a evoluci do výuky teologie na "létající" klandestinní teologické fakultě. Jeho slova "teologie, aby byla pravdivá, musí už dnes stavět na biologii" vyjadřují jeho zákadní postoj. Pamatujme vždycky na Davídka a buďme na tuto prioritu v křesťanství hrdi. Davídek totiž přeskočil vývoj v katolické církvi jistě alespoň o padesát, ne-li ještě o víc let... Davídkova slova se dnes dají srovnat s jinými, které nám nedávno na CMTF UP v Olomouci řekl zase průkopník Teilhardovy syntézy v Polsku, Prof. Jozef Kulisz, SJ. z Wyszinského univerzity ve Waršavě, "bez Teilharda dnes nelze dělat žádnou teologii" (14.2.2003). 

Tillich, Paul Johannes (1886-1965) německý protestantský teolog a jeden z nejpřednějších křesťanských filozofů XX. století. Po odmítnutí nacismu (1933) emigroval do USA, kde strávil svou vědeckou dráhu. Na rozdíl od jiného geniálního protestantského teologa Karla Bartha, který považoval teologii jako prostředek církve k hlásání, Tillich pokládal teologii jako prosstředníka mezi křesťanskou zprávou  a současnou kulturou. Ve své systematické teologii používá pro slobo Bůh termín Základ Bytí (Ground of Being" a předmět našeho "nejzazšího zájmu" "ultimate concern". Tillich se pokusil udělat křesťanskou víru smysluplnější pro současného člověka.

Georges Lemaitre, 1894-1966, belgický kněz, civilní inženýr  a  astrofyzik, který ve 20. letech  pracoval  v Bostonu  a který v Lovani poprvé formuloval teorii (velkého) třesku jako počátek vesmíru. Rozpínání galaxií vysvětlil už  v souladu s teorií všeobecné relativity. Lamaitreho teorie kosmologie byla všeobecně akceptována vědeckým světem.

Kurt Gödel, 1906, Brno - 1978, matematik a logik,  známý svým Gödelovým teorémem, který říká, že žádný matematický systém nemůže dokázat svou vlastní bezespornost a musí obsahovat tvrzení, která nemohou být ani dokázána, ani popřena. Gödel se také zabýval problémem času ve vztahu ke kosmologii a zastával se  Kantovy filozofie. Gödel odvodil rotaci vesmíru a řešil problémy času "rotujících vesmírů" na diagramu smyčky času a šípu času, tj. proč se vesmír např. pohybuje ve směru entropie. Gödelův teorém se uvádí jako důkaz proti vážným předpovědím vědců, že bude jistě možné  v nedaleké budoucnosti sestrojit superpočítač, který by emuloval aktivitu lidského mozku.

John Stewart Bell, irský fyzik, který v roce 1962, během svého působení v Evropské laboratoři pro fyziku atomových částic, CERN, dokázal teorém, který nese jeho jméno. Podle některých fyziků? Bellův teorém je snad největším objevem všech dob. Pro ty, kteří nejsou fyziky, je možné podat obraz teorému asi takto: Dva fotony, letící ze společného atomového jádra, s opačným spinem, tj. rotací, a pohybující se na opačných koncích vesmíru, v důsledku zachování energie, změní svůj spin v okamžiku, kdy ho kterýkoliv z nich změní.  Jde o specifickou teorii stavů závislosti, tzv. provázanosti, entangled states. Doposud se podařilo některé aspekty jeho teorie experimentálně otestovat v Innsbrucku. Zde je též počátek rozvíjejících se hypotéz možných teleportací, nejen kvantových "vztahů", ale v budoucnu i hmotných částic. Sem spadá teorie "nelokalita" hmoty a energie.

Stephen Hawking, 1942,  prof. fyziky v Cambridge a odborník v teorii černých děr, kosmologie a kvantové teorie gravitace. Jeho kniha Stručná historie času  (Mladá fronta,  1991) dává nahlédnout i do jeho současného pohledu na náboženství, kde podle jeho slov, v jeho "obrazu o světě, není místo pro Boha". Hawking už po druhé předpovídá, že do deseti let bude objevena teorie všeho. Nasvědčuje tomu postupné odkrývaní subtilnější struktury hmoty, které se dnes popisuje jako teorie superstrun, tj. hmota ve formě kmitajících a vibrujících smyček a membrán  (strings and (mem)branes).  Tyto superstrunové teorie jsou dnes kandidáti pro sjednocující teorii základních čtyř hmotných sil v jednotnou teorii všeho, tzv. Theory of Everything (TOF).

Pozn. Doposud se na základě kvantové teorie pole podařilo sjednotit  tři síly: silnou, která drží pohromadě atomová jádra (gluony), slabou sílu, která řídí radioaktivní procesy rozpadu (W a Z částice) a elektromagnetismus (fotony). Nepodařilo se však úspěšně zabudovat do teorie čtvrtou, nejslabší sílu, gravitaci.  Ačkoliv jsou pro tuto teorii navrženy částice zvané gravitony,  je zatím nemožné je dokázat.  V  teorii supersmyček, superstrun, nebo také v M teorii (M od slova membrána, mystery, meta- ) je dnes jedním z přednchm badatelů  Argentinec  Juan Maldacena.
***

Zdroje:  Peter M. Hess, PhD., University of San Francisco, "Central Figures in the History of Western Science and Religion", s. 1 - 4, David C. Lindberg and Ronald L. Numbers, God & Nature, University California Press, 1986; Encyclopedia Brittanica; Gérald Durozoi, André Roussel, Filozofický slovník, Praha: EWA, 1994; New York Times, 22/9/98, Science Times, s. D1; aj.

© F. Mikeš, 18-09-12
 
Domů     Nahoru     Feedback
Aktualizace: 2012-09-18  Centrum VAN