Stvoření versus evoluce?

Jedním z velkých nedorozumění mezi přírodními vědami a křesťanskou naukou je otázka evoluce. Když Darwin v polovině 19. stol. formuloval svou teorii o vývoji druhů, chopili se jí ateističtí ideologové jako argumentu v boji proti křesťanství a zahnali tak nepřipravené teology do obranného postavení - většina z nich tehdy považovala vývojovou teorii za nepřijatelnou. Postupem času sice vývojová teorie přestala být jablkem sváru mezi teology a přírodovědci, nicméně konflikt v obecném povědomí zakořenil představu, že stvoření a evoluce se navzájem vylučují. V obvyklé formě se tato představa vyjadřuje: "ve škole nás učí, že člověk vznikl z opice; víra říká, že nás stvořil Bůh."

Při uvažování o vztahu evoluce a stvoření si je třeba uvědomit rozdílné kompetence přírodních věd a teologie. Je nutno rozeznávat mezi zjištěnými fakty a jejich výkladem. Kdo jen pozoruje fakta, setrvává v oblasti věd popisných a zjišťujících (přírodní vědy). Jakmile však fakta vysvětluje, přechází do oblasti filosofie, potažmo teologie, pokud k jejich vysvětlení bere v úvahu Boží zjevení. Na druhou stranu tyto vědy zkoumají totéž: stvořený svět a člověka. Jejich výroky by si tedy neměly zásadně protiřečit, i když nalezení shody může být někdy velmi obtížné a může trvat velmi dlouho.

Vývojová teorie
Evoluce znamená v biologickém smyslu postupnou přeměnu jednodušších organismů na organismy složitější včetně člověka. Za zakladatele evoluční teorie je považován Charles Darwin, který v polovině minulého století formuloval její základní principy: proměnlivost vlastností jedince a přírodní výběr. Tvrdil, že měnící se podmínky prostředí vybírají mezi množstvím jedinců (nebo populací) takové, které mají vlastnosti umožňující přežití v nových podmínkách. Tyto vlastnosti se přenášejí na potomstvo. Populace, které nejsou schopny přizpůsobit se změněným podmínkám, vyhynou. Výběr pokračuje přes množství generací až ke vzniku nových druhů.

Darwinova teorie byla dále rozpracována v tomto století na základě objevů genetiky, molekulární biologie a dalších vědních oborů. Klíčovým se stal objev nukleových kyselin (DNA a RNA), které uchovávají genetickou informaci a přenášejí ji na potomstvo. Můžeme říci, že na počátku života byl gen - dědičná informace. Ta určuje vývoj organismu, jeho přizpůsobování prostředí a rozmnožování. Pro náhlou změnu v genetické informaci byl zaveden pojem mutace. Způsob uchovávání a přenášení genetické informace je v přírodě univerzální - funguje pro viry, baktérie, rostliny, zvířata i člověka.

I když mechanismy evoluce nejsou zatím úplně objasněné, současná přírodověda nezná lepší a důmyslnější způsob uskutečňování stvoření než právě evoluci.

Vývoj člověka z hlediska biologie
Pokusme se stručně shrnout, co o vývoji člověka říkají exaktní vědy, zejména paleoantropologie (paleontologie člověka), archeologie, genetika, molekulární bilogie a další obory. Tyto vědy předpokládají, že člověk vznikl náhlou mutací předchozího druhu. U jednotlivých vývojových stupňů člověka lze sledovat evoluční novinky: u rodu Australopithecus dvounohá chůze, u druhu Homo habilis výroba nástrojů, u druhu Homo erectus užívání ohně, u neandrtálců určitá forma představ o posmrtném životě a konečně u poddruhu Homo sapiens sapiens doklady výtvarných projevů.

Ukazuje se, že biologicky nejblíže člověku jsou dnešní lidoopi - šimpanz a gorila. Člověk se ovšem z těchto lidoopů nevyvinul: člověk a lidoopi měli pouze společné předky. Že se člověk bilogicky vyvinul ze živočišných předchůdců, je dnes solidně založená a vysoce pravděpodobná teorie, která je doložena velkým množstvím dokladů. Příčiny tohoto vývoje, některé časové úseky a řada detailů jsou však dosud neobjasněny.

Materialistické koncepce využívají Darwinovu teorii k vysvětlení vzniku života a původu člověka pouze z hmotného základu, přičemž hmotu považují za jedinou objektivní realitu. Ačkoli sám Darwin nevystupoval jako materialista a předpokládal stvoření, jeho přírodovědnou teorii filosoficky rozšířili pokračovatelé a propagátoři, zejména E. Haeckel. Haeckel jako autor sloganu Mojžíš nebo Darwin! vytvořil schizofrenní myšlení: buď věda, nebo víra! Dodnes v povědomí veřejnosti pod pojmem darwinismus přetrvává Haeckelovo pojetí. Darwinovu teorii využil také B. Engels jako podporu svého dialektického materialismu.

Opačným extrémem je tzv. vědecký kreacionismus, který se staví ostře proti evoluci. Jeho zastánci považují popis stvoření světa v Genezi za doslovně platný. Určité změny připouští pouze v rámci původně stvořených druhů. Označení vědecký zde není na místě, neboť kreacionisté zcela účelově vybírají důkazy proti evoluci a zcela ignorují např. geologické poznatky o vývoji Země. Jejich vliv je ale v některých oblastech USA značný.

Třetí směr filosofického chápání vývojových teorií můžeme označit jako finalismus, který zdůrazňuje zacílenost a účelnost dění v přírodě i v celém vesmíru. Do této oblasti patří např. názory P. Teilharda de Chardin (1881-1955). Většina těchto koncepcí (včetně křesťanského evolucionismu) předpokládá nevyhnutelnost stvoření. Obdivuhodná dokonalost v harmonii, koordinaci a vývojové návaznosti přírodních procesů, vázaná na jedinečné podmínky na Zemi, svědčí o nekonečné inteligenci Tvůrce.

Již svatý Augustin si představoval vznik druhů jako přechod z potence do uskutečnění a předpokládal v živých bytostech zárodečné vlohy, které se působením Tvůrce za vhodných podmínek rozvíjejí a zdokonalují. Stvoření a vývoj se nevylučují, nýbrž doplňují. Lze tedy vznik nových druhů označovat jako tvůrčí vývoj .... Tak mohl existovat na počátku nějaký prvotní organismus obsahující potence pro vývoj celé říše jednobuněčných organismů. A když jeho útvarné možnosti byly vyčerpány, mohly vzniknout v jednom druhu nebo ve více druzích podklady pro vznik organismů vícebuněčných. V těch novotvarech mohly být obsaženy fylogenetické zárodky primitivních rostlin a zvířat. I ty novotvary mohly časem vyčerpat své možnosti a dobýt všech možných zeměpisných prostorů. Jeden z těch druhů nebo i více takových se mohly podle tvůrčího plánu stát opět zárodečnými druhy pro další vývoj a biologický vzestup ...

Poslední otázka je, užil-li Tvůrce k vytvoření lidského těla organismu zvířecího. Domnívá-li se někdo, že ano, neodporuje to logice, poněvadž je zachován princip dostatečného důvodu a za účinnou příčinu je pokládán všemocný Stvořitel. Neodporuje to ani zjevení Božímu, poněvadž se tu nepopírá činnost božská. Lze to tedy pokládat za možné a představovat si to jako velkou mutaci způsobenou zásahem Božím. Jiná otázka však je, zdali tomu vskutku tak bylo. Možnost není ještě skutečnost.

Otázka vývoje lidského druhu se však netýká lidské duše, která je už od základu odlišná od duše ostatních živých organismů svou duchovní podstatou. Ať byl mutační skok po tělesné stránce jakkoliv velký (za předpokladu, že se lidský organismus vyvinul ze zvířecích předků), nedá se vůbec srovnat se změnou, která se udála při vzniku člověka s duší organismu. Vlastně se vůbec nedá mluvit o změně, ale o zcela novém stvoření, které se opakuje při vzniku každé lidské bytosti:

Správná nauka o původu duše, zvaná kreatismus, není sice formálním článkem víry, ale souvisí těsně se zjevenou naukou a odpovídá i zdravému rozumu. Lze ji vyjádřit takto: Jako Bůh stvořil duši prvního člověka z ničeho a spojil ji s tělem vzatým ze země, tak tvoří z ničeho každou lidskou duši a spojuje ji s tělesným zárodkem v lůně mateřském, a to v okamžiku jeho vzniku.

Stanovisko církve
K metodě vědeckého kreacionismu a jeho doslovného chápání biblických obrazů stvoření se církev vyjádřila v encyklice Pia XII. Divino afflante Spiritu z roku 1943, a dále v dokumentu Papežské biblické komise Výklad Bible v církvi z roku 1993, kde se upozorňuje, že biblické knihy nejsou knihami dějepisnými ani přírodovědnými.

V roce 1996 papež Jan Pavel II. přednesl projev ke členům Papežské akademie věd, v němž shrnul postoj církevního magisteria k evoluční teorii. Z jeho projevu vybíráme:

... Můj předchůdce Pius XII. v encyklice Humani generis (1950) už konstatoval, že mezi naukou víry o člověku a o jeho povolání a mezi evolucí neexistuje rozpor za předpokladu, že neztratíme ze zřetele některé nepopíratelné body ...

... Encyklika Humani generis na základě tehdejšího stavu vědeckého bádání jakož i požadavků teologie považovala nauku evolucionismu za vážnou hypotézu, zasluhující zkoumání a hloubkové studium stejně jako zkoumání opačné hypotézy... Dnes, téměř půl století po vydání encykliky, nové poznání vede k tomu, aby byla evoluční teorie uznána za více než hypotézu. Je vskutku pozoruhodné, že tato teorie byla postupně přijata vědci v důsledku řady objevů v různých oblastech poznání...

... Otázka evoluce se přímo dotýká magisteria církve, neboť zahrnuje určité pojetí člověka: Zjevení nás učí, že člověk byl stvořen k obrazu a podobě Boha. Tuto nauku vyložila také konstituce Gaudium et spes, když připomněla, že člověk je jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého. Jinými slovy: člověk nemůže být podřizován jako pouhý prostředek či nástroj ani svému druhu, ani společnosti, je hodnotou sám o sobě. Je osoba..., je povolán, aby vstoupil do vztahu poznání a lásky se samotným Bohem... Na základě duchovní duše má tuto důstojnost celá osoba i ve svém těle. Pius XII. tento podstatný bod zdůraznil: jestliže lidské tělo má svůj původ v předem existující živé hmotě, duchová duše je stvořena bezprostředně Bohem.

Tedy ty evoluční teorie, které podle filosofií, jimiž se inspirují, učí, že duch se vynořuje ze sil živé hmoty nebo že je pouhým epifenoménem hmoty, nejsou slučitelné s pravdou týkající se člověka.

... U člověka se tedy setkáváme s ontologickou diferencí, s ontologickým skokem...

... Úvaha o metodě užívané v různých oborech poznání nám umožňuje smířit dvě hlediska, která by se zdála nesmiřitelná. Pozorovací vědy popisují a měří různé projevy života se stále větší přesností... Moment přechodu k duchovní skutečnosti nemůže být předmětem takového pozorování.

zpracoval Jiří Kopecký
pasáže tištěné kurzívou jsou výňatky z knihy: Dominik Pecka, Světlo a život, Svitavy - Trinitas 1998, str. 142-148

Použitá literatura:
Biologický vývoj ve světle vedy a viery, sborník Společnosti Božieho slova na Slovensku, 1995
Universum, revue ČKA č. 26/1997

Studiní materiál kurzů VAN. F. Mikeš
Domů     Nahoru     Feedback
Aktualizace: 2012-09-18  Centrum VAN