NA PRAHU TŘETÍHO PŘECHODU: REFLEXE O SMYSLU EVOLUCE A BUDOUCNOSTI LIDSTVA

Josef Svoboda,

Department of Biology, University of Toronto in Missisauga, Ontario, L5L 1C6, Kanada

1. Úvod

Vážení přátelé, děkuji za pozvání k vaši zajímavé konferenci . Komplementarita vědy a náboženství je dnes uznávané a vítané téma universitních seminářů na západních universitách. Název mého semináře Na prahu třetího rozhraní, je však trochu exotický a žádá si vysvětlení. Je to úvaha o smyslu a směru evoluce, a tak trochu úvaha o budoucnosti lidstva. Žijeme v době dalekosáhlých objevů, od mikrokosmu atomového jádra, až k makrokosmu Galaxií, neuvěřitelně až ke zlomku mikrosekundy zrození vesmíru. (Záměrně se vyhýbám výrazu “stvoření” vesmíru, protože tento pojem přísluší jiné disciplíně, i když pro věřícího člověka ty dva pojmy jsou synonyma).

Otázka, nebo chceme-li záhada, vzniku světa a člověka je prastará, a lidé v různých kulturách a historických etapách si na ni různě odpovídali. Náboženství má na tuto otázku svou jednoznačnou odpověď. Svět a člověk pocházejí od Boha Stvořitele. Před vznikem moderní vědy se těmito tzv. ontologickými otázkami, zabývala filosofie. Dnes jsou otázky vzniku a chováni fyzického světa, života a člověka, předmětem zkoumaní exaktních věd.

Po dlouhou dobu existovaly mezi náboženskými (teologickými) výklady a vědeckými vysvětleními, skoro nepřátelství a řevnivost. Je zajímavé, ze se v poslední době situace v této oblasti uklidňuje. Jedna z nejuznávanějších autorit evoluční vědy, Stephen Jay Gould, profesor Harvardské university (zemřel 2002), dokonce připouští, že existují dvě kompetentní disciplíny, které se legitimně zabývají shora uvedenými problémy: teologie a přírodní vědy. Říká, ze to jsou dvě magistéria: magistérium náboženské, které se opírá u věřícího o pravdy zjevené, a magistérium vědy, jejíž vědecké závěry jsou málokdy konečné. Toto magistérium vědy se zabývá poznatky, kterých se lidský rozum dopátral vlastní snahou, pozorováním úkazů, pokusy a logikou. Tyto poznatky jsou podrobovány stálé kritice a revisi, avšak definitivního poznání, vyjádřeného formou přírodních zákonů, přibývá. Tato dvě magistéria si nekonkurují, ale doplňují se. Víme, že tomu tak v minulosti vždy nebylo. Známé Galileovo odsouzení je toho neslavným příkladem.

Svět a člověk představují společný předmět zkoumání pro teologii i pro vědu. Jestliže ale věda a náboženství docházejí k rozdílným výkladům o tomtéž jevu, nemohou mít obě discipliny pravdu. Buď posuzují jev z různého úhlu nebo se jedna či druhá strana musí mýlit. Proto je tu důležitá otázka kompetence. A také upřímnost při hledání pravdy. Stále ještě myšlení přírodovědců i teologů ovlivňují jistá apriorní přesvědčení.

V tomto příspěvku bych rád hovořil o biologické evoluci, která je logickým pokračováním evoluce vesmíru. V tomto procesu se dají rozeznat tři základní stupně, přechody, rozhraní nebo transgrese. Opomeňme záhadnou proměnu z ničeho v něco, to jest vznik námi viditelného fyzického světa. První podstatně odlišnou realitou je pak rozhraní a přechod od hmoty neživé v hmotu živou. Nazvěme jej první evoluční transgrese. Zrozením vesmíru se také zrodil i čas. Život, na druhé straně ale vznikl v čase.

Pojem „vertikální“ evoluce se obvykle vztahuje na proces zkomplexňování živých struktur, od nejjednodušších až po ty nejsložitější. Od prvotní „améby“, až po člověka. Tomuto nesmírně zajímavému procesu budeme věnovat podstatnou část úvahy. V průběhu biologické evoluce však došlo ještě k druhému, radikálnímu přestupu, transgresi, a to ze stavu sensibilního k vývoji inteligence a vynoření se vědomí. Jinými slovy, k racionálnímu chápání skutečnosti a uvědomování si sebe sama. To, že si o svém vlastním vývoji můžeme povídat, je důsledkem právě této druhé transgrese.

Zastavila se, či zastaví se evoluce u člověka? Dosáhla v člověku konce svého procesu? Bude teď nadále jen stagnovat, bloudit, nebo se točit v kruhu? Odpověď je jednoznačná a přesvědčivá: nezastaví se! Bude pokračovat až za hranice naší představivosti. Za hranice naší nejbujnější představivosti.

Jakým směrem se ale bude evoluce v budoucnu ubírat? Ani o tom není pochyb. Přežije-li člověk své chyby, bude se dále ubírat skrze sebe samého. Člověk svou biologickou evoluci, tj. pomalé zkomplexňování fyzické soustavy už dlouho předstihl. Populace technologicky vyspělých zemí, po biologické stránce spíše slábnou a degenerují. Přírodě odcizenému člověku hrozí biologický zánik. Příznaků je mnoho, ale tímto problémem se nemíníme v tomto semináři zabývat. Nám jde o pokračování ve vývoji.

Jedna z cest vzhůru vede přes vyspělou technologii. Je to cesta svůdná a závratná, ale plná úskalí. Připomeňme si jen, dnes už existující různé aplikace v genetickém inženýrství, např těhotenství mimo ženu v umělé děloze, pokusy a implantacemi živočišného mozku do různých mechanismů, tzv. projekt kyborg, s úkolem sestrojovat “inteligentní” roboty aj. V mnoha případech se volá po ochranném zákonodárství, ale omezující zákony jsou navrhovány jen váhavě.

Inteligentní robot kyborg,, který bude “plodit” sebe se zdokonalující roboty, které nás jednou budou moci nahradit, je dnes už předmětem diskusí nejen v robotice. Je to pro nás dnes zatím odpudivá, přímo pobuřující vize, ale ne nereálná. Vlastně je to vize velmi reálná, a pro mnohé vědce přitažlivá. Ani ne už vize, spíše cesta, kterou se technologicky vyspělé lidstvo ubírá. A ubírá se jí už déle než si uvědomujeme. Nebyl už strojvůdce před sto padesáti lety, během své služby v parní lokomotivě, jakýmsi předchůdcem kyborga? Nejsou šofér a automobil, pilot a letadlo, technici v atomové elektrárně,jakýmisi předstupni kyborgů? Vše, co se od nich vyžaduje, je řízení a kontrola. Od člověka se vyžaduje inteligence a minimální neuro-motorická funkce správného ovládání tlačítek. Práci vykoná stroj, nebo jiný servo-mechanismus. Posádka budoucích meziplanetárních letů bude snad vybírána nejen z lidí inteligentních a jinak zdatných, ale i z těch s menší postavou a váhou. Co se požaduje je inteligentní mozek, nikoliv nadbytečné tělo, které by vyžadovalo větší kabiny a výkonnější raketoplán. Velcí lidé by celý projekt jen zbytečně prodražili. Vidíme, že odtud je ke kombinaci „mozek a stroj“, „mozek ve stroji“, záležitost už jen technická. A ovšem, i morální.

Naštěstí cesty ale vedou i jiným směrem. Technologickou asistenci nevylučuji, ale člověk nemusí být technologii podroben. Lidé směřují zároveň i ke globální spiritualizaci lidstva. Někteří badatelé v duchovní i vědecké oblasti provádí tyto úvahy, a komunikují nám, že tento společenský pohyb nastává. Ale jako mnozí nevěří, že dochází k radikální změně klimatu, tak budou mnozí vždycky pochybovat, že lidstvo zakouší proměnu.

Počítače, které ve Fordových továrnách montují nové automobily, v jiném naprogramování uskladňují ve své paměti i nové ideje, a zpřístupňují je každému, kdo má o ně zájem. Komunikace mezi lidmi skrze počítače vzrůstá geometrickou řadou, takže jí doslova jiskří éter. Kdyby mohlo být takové jiskření zviditelněno, zářila by naše planeta do vesmírné temnoty světlem vlastního sebepoznání, světlem noosféry. Tento stupeň proměny a vývojový přechod do spirituálního světa idejí, je tou očekávanou třetí transgresí. Ze své badatelské praxe se osobně domnívám, že je na co se těšit, pro co pracovat a v co doufat.

Ale co jedinec?, můžeme se ptát. Není v tom kosmickém procesu k vzdálenému stupni vývoje lidstva ztracen? Na tuto základní otázku, domnívám se, že má odpověď asi jen víra, náboženství. Každý z nás je smrtelný a u každého z nás dojde dříve nebo později k osobní transgresi ze života do smrti. Věřící člověk zde dodá, že do věčnosti. Jsme sice součástí vesmírného celku, ale prožíváme svůj osobní život. V něm máme možnost poznávat, podivovat se, rozehřívat svá srdce láskou - a tak urychlovat (anebo zpomalovat) kosmický proces evoluce, který Teilhard de Chardin nazývá vývojem od bodu Alfa k bodu Omega.

2. Vznik života a jeho vývoj.

Zamysleme se nyní nad biologickou evolucí samou. Sotva by se dnes už našel biolog, který by ještě pochyboval o tom, zda se příroda do dnešní rozličnosti tvarů a funkcí vyvinula. Paleontologický záznam, uložený v geologických vrstvách jako v historické knize, je v tomto ohledu přesvědčivý. Ani o tom se nepochybuje, že všechny živé organismy jsou blíže nebo vzdáleněji ‘pokrevně’ spřízněné. S těmi vývojově nejbližšími, to je s šimpanzy, sdílíme až 98 % dědičné hmoty (DNA). Zatím však neznáme její přesný popis, ale existují už přibližné teorie.

Další nezodpověděná otázka se týká vzniku života. Kdyby si někdo za dnešního nedostatečného stavu poznání troufal prohlásit, ze ji rozluštil, tj. že ví jak před více než 3.8 miliardami život začal, v jeho teorii by ihned jeho kolegové našli chyby, kvůli kterým by tento proces nemohl proběhnout. Přesto je evidentní, že život na naší planetě před několika miliardami let vzniknl, a byl zpočátku velmi jednoduchý v porovnání s komplexními formami rostlin a živočichů přítomného makrosvěta.

Jak přesně život vznikl tudíž stále ještě nevíme, ale to nám v další úvaze vadit nemusí. Život je tu a existuje v nesčetných formách a variantách. Považujme za jisté, že po prvním předělu byly tyto formy daleko jednodušší, než jak je shledáváme a studujeme dnes.

V současnosti jsou takovým předmětem zkoumání vzniku života podmořské sopečné vývěry, známé v odborné literatuře jako vulkanické komíny v hlubokém oceáně (deep ocean volcanic vents). Okolo nich se vytvořily celé oázy rozrůzněného života. Tyto horké sopečné komíny produkují neprůhledná mračna ultramalých bakterií, které jsou zdrojem a začátkem potravního řetězce pro obří škeble a jiné přisedlé i plovoucí organismy v blízkém okolí těchto vývěrů, a ty z tohoto mračna pak žijí. Je to skutečně nesmírně významný objev, který by mohl vést k vysvětlení, jak život na naší planetě vznikl. Výzkum je však v této oblasti teprve na začátku.

Považujme také za dané, že se život od svého počátku dále vyvíjel. Po prvotním, 3 miliardy let trvajícím startu, se začal prudce rozvíjet v rozmanitý porost o mnoha kmenech (phyla), které jsou spolu navzájem někde v kořenech evolučně pospojovány. V před-Kambrické éře bylo těchto kmenů víc než sto. Od Ordoviku (stáří 450-500 milionů roků) se tento počet ustálil a zůstalo 32 kmenů. Tyto kmeny přestály všechny pozdější pohromy, jimž byl život na zemi od té doby vystaven.

3. Kambrijská evoluční explose

Po více než tři miliardy let, což představuje šest sedmin trvání života na zemi, byly oceány obydleny pouze bakteriemi a primitivními řasami. Pak však náhle, před 530-550 miliony let, nastal prudký rozvoj organismů. V kratičkém údobí asi 10-20 milionů let, což na geologické škále představuje mžiknutí oka, se objevily nejrozmanitější skupiny, už členitých a morfologicky diferencovaných forem. Došlo k t.zv. kambrijské explosi. (Obrázek 1) Tento evoluční big bang se ještě nepodařilo vysvětlit, ale něco mimořádného v té době muselo podnítit evoluci k tak obřímu skoku. Nejnovější teorie mluví o celé Zemi obalené sněhem (snowball earth). Nové objevy totiž odhalily, že země před 600-700 milióny lety zamrzla od obou pólů až k rovníku. Život přežil jen v mořské vodě pod ledovým krunýřem. Když se později země opět oteplila, došlo k jmenované náhlé evoluční expansi. Zda jde o souvislost pouze náhodnou nebo příčinnou, není dosud vyřešeno. Pro život na zemi však začíná éra mocného rozvoje, protože kambrijskou explosí byly vytvořeny základy všech dnes existujících rostlin a živočichů, kmeny. Celý les, dnes rozkošatěných kmenů. Tyto se v průběhu času začaly větvit v taxonomické třídy, řády, čeledi a rody. Koruna stromu, převážně „listí“, pak představuje rozmanité druhy. A jak víme, list je jen dočasný, nejméně trvanlivý orgán. Listí opadává nebo je strženo větrem. Větve se drží déle, nejdéle pak žije kmen.

Od onoho kambrijského rozmezí se už život rychle rozvíjel přes bezobratlé, ryby, ještěry, až k savcům. Na rozdíl od dlouhé epochy předkambrijské se postkambrijská epocha vyznačuje vskutku exponenciálním rozvojem struktur a funkcí. A ta vede už až k člověku. Tolik o evoluci ve zkratce. Je proto vidět, že od svého zformování, byla naše země bez života jen něco přes půl miliardy let.

Otázka, jak se tento proces evoluce udál je jistě nesmírně zajímavá, ve své podstatě je to ale otázka technická. Mluvíme o „mechanismu“ evoluce a doufáme, že bude řešitelný, a otázka dříve nebo později zodpověditelná. V příštích několika minutách se pokusíme nastínit převládající teorie o mechanismu evoluce.

4. Kreacionismus

Nejstarším výkladem - a to nejen vzniku a rozvoje živých organismů, ale i Země a celého vesmíru - je pro židy, křesťany i muslimy nepochybně 1. kniha Bible, Genesis (1, 1-31). Historické drama postupných aktů stvoření je tu s Michelangelovským rozmachem vyobrazeno na šesti plátnech, které představují symbolické “dny” či etapy stvoření. Bible, jak víme, mluví o šesti dnech a rozvádí tento proces stvoření víc do detailů. Tak v ní hned na začátku čteme:

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země vsak byla pustá a prázdná, temnota byla nad propastnou hlubinou a Boží dech vanul nad vodami...

Druhý den Bůh rozžal nad zemí světlo...

Třetí den oddělil souš od vod, které nazval mořem. Teprve na sklonku třetího dne Bůh přikázal: Ať vydá země zeleň...

Čtvrtého dne umísťuje na obloze slunce a měsíc, aby Zemi osvětlovaly a určovaly délku dne a lunárního kalendáře...

Pátého dne dal vznik živočichům...

Šestého dne Bůh stvořil člověka. „K obrazu svému ho stvořil“.

Sedmého dne Bůh odpočívá. Dokončil své dílo a zakrátko je celé předává do správy muži a ženě: Ploďte a množte se, a naplňte Zemi. Podmaňte si ji a panujte nad vším živým...

Po celá tisíciletí, vlastně až do pokročilého novověku, lidé brali tento scénář doslova. Jak víme, i moderní fundamentalisté stále ještě popírají, že by se věci mohly udát jinak, než jak je to popsáno v Bibli. Převážná část současných teologů už vývoj života v čase přijímá. Stojí jistě za zmínku, že před několika roky sám papež prohlásil, že evoluční výklad stvoření je slučitelný s vírou křesťana, pokud se tím nevylučuje primární intervence Boží.

5. Darwin a jeho předchůdci

Nedivme se proto, že neortodoxní teorie o vzniku druhů, včetně člověka, s kterou se v polovině 19. století přihlásil skromný ale všímavý a světem zcestovalý, anglikánský ministr Charles Darwin (1809-1882), vyvolala přes noc intelektuální revoluci. (Obrázek 2) Přesto, Darwin nebyl úplně první kdo vyslovil domněnku, že se rostlinstvo a zvířena mohou měnit v průběhu času. Už v roce 1809 (kdy se Darwin narodil) francouzský přírodovědec Jean Baptiste Lamarck publikoval traktát, ve kterém předložil svou vlastní ideu o proměnlivosti živých organismů. Lamarck věřil, že se organismy přizpůsobují danému prostředí, a nabytá adaptace se pak stává dědičnou. Dědičnou změnu přivodí “tužba, či potřeba” organismu. Žirafa má proto dlouhý krk, že se po generace natahovala, aby dosáhla listí vysokých stromů.

Příznačné je, že se Darwin v tomto bodě od Lamarcka příliš nelišil. Výchozí a podnětný element změny viděl v principu “užívání nebo neužívání” orgánu či zdatnosti. V slangu tomu říkáme, použij to nebo to zahoď (use it or lose it). Ostré oko, sluch a čich, dlouhé nebo rychlé nohy, velké zuby, a pod. Ty se pak přenášejí na potomstvo. I u Darwina cesta k dědičnosti vedla přes vnější uzpůsobení organismu, dnes bychom řekli, přes fenotyp. O genech se ještě nic nevědělo. Vidíme tedy, že oba autoři se ve výchozích premisách moc nelišili. Genetika byla ještě neznámá disciplína, i když Mendel byl současníkem Darwina. Mendel mohl vědět o Darwinovi, ale ten dozajista nevěděl o Mendlovi.

Genotyp, tj. vnitřní informace, se nedá změnit např. tím, že organismus je přesazen do studeného prostředí. Tím se jeho potomstvo ještě nestane adaptované na studené podmínky. Tam musí dojit k podstatné změně, a to přímo v genetické informaci. Tato změna byla později nazvána mutací. Něco se totiž musí změnit, mutovat, a to přímo v DNA. Genotyp není postižen nebo narušen čímkoliv vnějším. K jeho změně dojde “spontánně” za určitých okolností, a ty se potom přenesou na potomstvo. To vše je ale výsledkem daleko pozdějšího bádání.

Německý biolog August Weismann (1834-1914) svými pokusy dokázal, že se oba jeho předchůdci mýlili, a že nabyté vlastnosti se nepřenášejí. Zárodečná hmota, dnešní DNA, je předávána z generace na generaci beze změny, a je inertní k přijímání vlastností nabytých výživou, tréninkem, výukou, a pod.

Přesto se vznik moderní vývojové teorie počítá od Darwina, protože byla Darwinem nejhlouběji propracována a aplikována i na vývoj člověka. Lze prohlásit, že Charles Darwin znamená pro biologii to, co pro fyziku Albert Einstein. Biologie i fyzika byly těmito dvěma mysliteli otřeseny i proměněny ve svých základech. Otřeseny byly ale také filosofické a politické základy společnosti. Jak si dobře pamatujeme, vývojová teorie měla kardinální vliv na sekularizaci moderního světa. Darwinismus byl adoptován jakožto “vědecký” základ materialismu Marxe a Engelse a klasická genetika byla odsouzena jako reakcionářská doktrína. V Brně, v působišti zakladatele moderní genetiky, Řehoře Mendla, byla dokonce i jeho socha z jeho náměstí odstraněna a to bylo přejmenováno.

6. Neodarwinismus

Darwinovy představy o změně druhů byly tedy trochu jiné, než jak jsou reprezentovány moderními Neodarwinisty. Jak už bylo řečeno, Darwin ještě nic nevěděl o svém současníku Mendelovi, objeviteli zákonů dědičnosti, ani o genech, ani o DNA, ani o mutacích, které jsou hlavními pilíři dnešní genetiky i vývojové teorie. Hnací silou evoluce byl pro Darwina (a zůstal ji i pro Neodarwinisty) přírodní výběr a přežívání zdatnějších populací v důsledku přírodního výběru.

Důležitý aspekt Darwinova pojetí evoluce je “gradualismus”. Organismy se vyvíjely velmi pozvolna. “Evoluce nedělá skoky- Natura non facit saltum”. Darwin doslova říká: “Kdyby bylo možno prokázat, ze existuje komplexní orgán, který by se nebyl vytvořil nesčetnými miniaturními modifikacemi, moje teorie by se absolutně zhroutila“. Organismy se ale přece jen mění, a když ne skoky, tedy miniaturními krůčky, genovými mutacemi. Jde o náhlé, normálně nepředvídané změny v genovém kódu, “genotypu” a ty jsou trvalé a dědičné.

Vesmír byl starými Řeky pojmenován kosmos a hvězdná obloha byla pro ně plná harmonie a krásy. Pohyb nebeských těles se ranně novověkým astronomům jevil jako účelně uspořádaný a přesně jdoucí orloj.

Podobně se nám třeba lípa nebo motýl mohou jevit jako dovedně sestavené a oživené mechanismy. Neodarwinisté trochu posměšně říkají, že inženýr, či hodinář, který tyto rozmanité mašinérie dal dohromady, je slepý. Nevidí, a ani si neuvědomuje, co dělá. Je-li ale slepý, mohl by být přesto sám viditelný a hmatatelný. Slepý hodinář neodarwinistů je však nejen slepý, ale i neviditelný. Skrývá se. Neexistuje v řádu naší zkušenosti. Je to jen hypotetický anti-kreacionistický aforismus. Přezdívka pro slepé přírodní sily.

Není proto divu, ze Darwin a jeho následovníci narazili na rozhodný nesouhlas nejen v kruzích teologických, ale i mezi biology. Slabinou se stala právě neodarwinistická víra, že zdrojem veškeré změny jsou nahodile se vyskytující mutace.

Bylo však spočítáno, že pravděpodobnost vzniku a zdokonalení orgánu jako je oko, skrze nahodile se vyskytující mutace, je hyper-astronomicky nepatrná. Totiž, že za dlouhou dobu by v dědičné hmotě zárodečné buňky určitého druhu došlo k nahodilé změně (mutaci), která by se projevila malou změnou ve fenotypu dceřiné populace toho druhu. Pak opět, za dlouhou dobu by došlo v oblasti stejného genu zárodečné buňky této dceřiné linie k další nahodilé mutaci, ale muselo by to být ve stejném „směru“, která by se opět projevila ve fenotypu a tak posílila, zdůraznila “nasměrovanou” proměnu, atd. Malé nahodilé změny, ve stejné populační linii v předlouhém čase. A to za známého předpokladu, že většina nahodilých mutací si “protiřečí”, to je ruší předcházející změnu, míří jiným směrem, nebo jsou pro druh přímo škodlivé.

Statisticky vzato je neudržitelné, že by se tímto nahodilým způsobem rozrůznil celý svět milionů druhů, a ty se zároveň zharmonizovaly ve fungující ekosystémy. A přece se vývoj a rozrůzňování druhů děje skrze mutace. Jiný mechanismus nebyl zatím objeven a proto vývojoví puristé trvají na spontaneitě jejich vzniku. Spontaneita ale nemusí nezbytně znamenat nahodilost. Nahodilost je chaotická a nepředvídatelná. Spontaneita může gravitovat určitým směrem. V tom je celý rozdíl mezi neodarwinisty a zastánci nasměrovaného vývoje, evoluce na základě designu, vzoru. Nahodilé produkování mutací nemůže vysvětlit existující různorodost a mnohotvarost v relativně krátkém čase půl miliardy let (od kambrijské explose). Proto je logický předpoklad, že produkce mutací je ovlivňována nějakým faktorem, který jejich vznik, orientaci a početnost, usměrňuje.

7. Katastrofismus

Donedávna se všeobecně věřilo i učilo, ze vývoj od nejjednodušších praprvoků na počátku biologické éry, až k vysoce vyvinutým primátům přítomné éry, trval sice dlouho, ale že byl víceméně plynulý. Novější analysy geologických vrstev a v nich uložených fosílií přesvědčivě poukazují na vše jiné, jen ne na pokojný vývoj.

Moderním paleontologům a paleoekologům se již podařilo identifikovat pět velkých a řadu „menších“ globálních katastrof: (Obrázek 3)

1. koncem Ordoviku (před 440 mil. roky)
2. koncem Devonu (před 365 mil roky)
3. koncem Permu (před 225 mil. roky)
4. koncem Triasu (před 220 mil. roky)
5. koncem Křídy (před 65 mil. roky).

Tak např. po Permském vyhlazení došlo k extinkci až 96 % druhů. Postiženy byly i početné rody, čeledi, několik řádů a jedna třída organismů. Při žádné z těchto katastrof ale nezanikl ani jeden z původních 32 kmenů.

Globální přírodní katastrofy se tedy udávají v důsledku externích, kosmických sil. Náhlé extinkce nastaly po dopadu meteoritů, v průměru ale ne větších, než několik kilometrů. Takový řítící se balvan astrální hmoty měl sílu vyhloubit obrovský kráter, způsobit otřes zemské kůry a vyvolat žhavou tlakovou vlnu. Vyvržený prach pak setrvával v atmosféře po měsíce i roky, a způsobil hluboké podchlazení planety. Co ještě přežilo zhoubu explose, zahynulo v důsledku ochlazení planety, protože značná část slunečního záření nepronikla až k povrchu země a poničené rostlinstvo nebylo s to produkovat dostatek potravy pro živočichy. Proto ten globálně katastrofální důsledek takového dopadu, a stalá hrozba i pro moderní lidstvo. Kdyby se dnes na naši planetu zřítil podobný meteorit, bylo by v mžiku po nás. Je vlastně velkým štěstím, ze život na této planetě dosud úplně zničen nebyl, ale není vyloučeno, že by se tak nemohlo stát v blízké nebo vzdálenější budoucnosti.

Takže evoluce není idyla. Už Darwin říká, že je to zápas (struggle). Slepý hodinář plýtvá prostředky a nezáleží mu na čase. Jakoby pracoval podle známé formule: pokus a omyl. Dává vznik novým skupinám organismů a za čas je opět odepisuje. Obětuje celé generace a generace generací. Dojde-li v důsledku přírodní katastrofy k zhroucení předchozí vývojové pyramidy, už se neopakuje . Vytváření nových forem je mu vítanější, než celá předchozí výstavba zharmonizované biosféry. Jaká to podivná strategie a macešský přístup k vlastnímu dílu. Slepý hodinář darwinistů se se svými výtvory nemaluje. Jakoby každá nová varianta evoluce byla jen mandalou, kresbou v písku jeho Zenové zahrady, kterou náhodně umístil na naší planetu.

Nikoliv tedy naneštěstí (jak jsme si dříve dávné geobiologické katastrofy interpretovali), ale naštěstí, a pro zdárné pokračování evolučního procesu zcela nezbytně, se s historickou pravidelností dostavuje vždy nová katastrofa. Z filosofického hlediska je velmi pozoruhodné, že evoluce by se sama nedokázala posunovat dopředu, kdyby celému procesu nebylo napomáháno zevně. A pokračuje jen skrze převážnou devastaci toho, co už bylo vytvořeno.

8. Zánik dinosaurů

Nejznámější a nejlépe prostudovanou přírodní katastrofou byla ta, která přivodila zánik veleještěrů - dinosaurů. Přihodila se relativně nedávno, před 65 mil. roky. Luis Alvarez (University of California, Berkeley) oznámil v časopisu Science (6/1980, a dostal za to Nobelovu cenu), že analyzoval tenkou, stratigrafickou vrstvičku, která odděluje druhohory od třetihor. “Popílek” vyškrabaný z této vrstvičky obsahoval zvýšené množství iridia. Tento prvek je na zemi vzácný, ale za to je bohatě zastoupen v meteoritech. Alvarez z koncentrace iridia vypočítal, že asteroid, který se kolizí se zemí vypařil, byl asi 11 km v průměru. Dnes už je známo i místo dopadu. Je jim Yukatanský poloostrov v Mexiku. (Obrázek 4) Tato astrální superbomba, jejíž iridiový spad pokryl celý zemský povrch, přivodila zánik většiny suchozemských zvířat. Nejvíce to odnesli veleještěři, jejichž éra tím rázem a definitivně skončila. Z bohaté druhohorní zvířeny přežili z obratlovců jen ve vodě žijící ryby a obojživelníci, do vody či bahna ponoření krokodýli, malé zemní ještěrky a hadi, některé z ptačích druhů a zástupci prvotních savců (Placentali).

Když se po mnoha měsících prach usadil a nebe se opět vyjasnilo, začala se země sporadicky opět zelenat. Z podzemních chodbiček a doupat začali kromě malých plazů také vylézat savci podobní rejsku. Byli tam uchráněni před žhavým hurikánem, který se po dopadu meteoritu na povrchu země rozpoutal. Tak zvolna zabydlují zpustošenou krajinu ochromených ekosystémů.

Paradoxně, s devastací bývalého pořádku se ale dostavuje pro každý přežitý druh i nová příležitost. Jsou k disposici nové niky, objevuji se noví progresivní mutanti, kteří by se dříve v uspořádaném ekosystému těžko prosadili. Náhle mají zelenou. V nastalém chaosu, přesně řečeno na rozhraní chaosu a nového uspořádání, se evoluce dere rychle kupředu a dosahuje zakrátko nebývalých výsledků.

Kdyby se byl meteorit před 65 mil. lety se zemí minul, dinosauři by možná ještě dnes na zemi převládali. Nebylo by o čem diskutovat, protože by nebylo nás, lidí. Ale kolize nastala a rozsáhlou evoluční krajinu od veleještěrů vyprázdnila.

Mezi vývojově ještě mladými savci přežilo i malé zvířátko podobné rejskovi. Pojmenované zoology Purgatorius. Byl to nejranější primát. A pak už to šlo opravdu rychle. (Obrázek 5) Před 55 mil. let se objevily poloopice, před 45 mil. roky opice a před 35 mil. let lidoopi. Za první, přímé předchůdce člověka jsou považováni Ramapithecus (před 15 mil r.) a Australopithecus (před 4 mil.r.). Před 1mil. let už žil Homo erectus a nakonec, před méně než 250 000 lety, z Afrického vnitrozemí vyputoval náš přímý předek, Homo sapiens. Nová exponenciální řada. Evoluční šíp vypuštěný téměř kolmo vzhůru.

9. Přírodní výběr nebo sebe-organizace?

Znovu se odvolám na Stephen Jay Goulda, který napsal, že skutečnost naší existence je divoce nepravděpodobná událost. Je to opravdu „zázrak“, že z darwinistického hlediska vůbec existujeme. My si však dovolíme oponovat. Z pozice nahodilosti je to skutečnost dozajista vysoce nepravděpodobná. Ale co když jsme byli od počátku očekáváni?, jak říká Kauffman ve své knize, Home in the Universe. Co když od prvopočátku byla celá evoluce “design”, pojatá se svým konečným cílem inteligentního života. Kaufman píše, že člověk je nutným a logickým důsledkem evoluce první buňky. Přírodní výběr je mocný nástroj evoluce, ale ne všemocný. Ani dlouhodobé třídění dědičné hmoty není s to vyprodukovat oživené komplexní systémy. I nejjednodušší genom je složitější, než lze jeho vznik vysvětlit nahodilým výběrem.

Kauffman dochází k názoru, že existuje vazba mezi ‘přírodním výběrem’ (který je nepopíratelný), a schopnosti živé hmoty ‘sebe sama uspořádávat’. Sebe-organizace je tudíž primární předpoklad schopnosti se vyvíjet. A my jsme ještě na úplném začátku chápání této spojitosti. Oproti thesi: ‘Člověk jakožto produkt šťastných náhod’, Kauffman formuluje antithesi: ’Člověk, výslednice sil nejzákladnějšího zákona (ultimate law) sebeorganizace.

Představme si teď trochu přírodu krátce před příchodem člověka. Bylo to před nějakými 5 miliony let. Byl to svět syté zeleně, převážně už listnatých lesů a pestrobarevných květů. Zpěv, křik a kvakot nesčetných druhů ptáků a žab se v něm mísil s vřeštěním opic. Ze savan a prérií se ozývalo bučení turů a ržaní koní. Bylo slyšet štěkot šakalů a vytí vlků. Země se vlnila stády, tlupami a koloniemi všech možných druhů savců, které se vyvinuly a rozšířily od poslední kosmické katastrofy.

10. A kde je člověk?

Scéna tohoto barvitého divadla překypovala a hlučela shora popsanou kakofonií. Ale hlavní hrdina dramatu stále chyběl. Hrdina, který by byl s to pochopit, o co ve hře jde, uvědomit si svou vlastní existenci a roli, která mu byla v dramatu svěřena. Který by byl schopen rozlišit věci okolo sebe a dát ostatním tvorům jména. Který by byl ochoten pochválit svět okolo sebe i samotnou skutečnost jeho a své existence. Očekávaný hrdina se na scéně náhle objevil a po čase sám sebe pojmenoval.

Když si představíme tu scénu před člověkem a ještě bez člověka, tak nedává, sama o sobě, smysl. Smysl nabývá teprve, když je někým vnímána. Řekneme, že mohla být vnímána svým Stvořitelem, ale v naší přírodovědecké doméně se pojem Boha nevyskytuje. Z evolučního hlediska je člověk důsledkem zřejmého vývojového trendu. Zpětně pak je i důvodem oživeného světa, který dává smysl, jen když je vnímán ve své celosti a úplnosti, a který je ustrojen k tomu, aby byl takto vnímán. (Obrázek 6)

Člověku trvalo nejméně dva miliony let, než se z malého a tmavého tvora s kamenem v ruce proměnil ve svou moderní podobu. Ale uplynulo jen méně než 20 000 let, než se tento ‘divoký’ tvor stal osobností, za kterou se vy i já počítáme. Kulturní evoluce je nejméně stokrát rychlejší než evoluce biologická. Tuhle disproporci je vhodné si zapamatovat.

11. Člověk -„enfant terrible“ biosféry

Netrvalo to ale dlouho a biosféra začala člověčí přítomnost pociťovat. Tento všežravý dvounožec byl stále ‘zaměstnán’ a na cestách, a jeho agresivita k ostatním spolutvorům vzrůstala. Když pak okusil maso zvířat uhynulých v požárech lesa či savany, začal spáleniště nejen vyhledávat, ale požáry sám i zakládat. Stal se z něj dravec, jemněji řečeno, lovec. Velký počet druhů lovné zvěře vděčí za svůj zánik potulným tlupám tohoto olysalého nomáda. Tyto první ekologické pohromy způsobené člověkem před více než 50,000 lety jsou dnes známy pod pojmem “Pleistocénní vybíjení”.

Ona vyšší inteligence, kterou byl nejvyšší primát tak enigmaticky obdařen, se začala zřetelně, ale pro ostatní tvory tragicky projevovat. Člověk nabýval kontroly, ale s podmaňováním okolního světa pokračovalo i jeho distancování se od přírody. Tato alienace a polarizace stále ještě pokračuje, ba nepochybně v naší době vrcholí.

Vedle lovce se později objevil Nomád, který zabral rozsáhlá pastviště pro svá stáda ovcí a koz, a vypudil tím původní pasoucí se zvířenu. Ještě později, jako Zemědělec zbavil krajinu přirozeného porostu lesa, křovin a travin, a začal pěstovat jen jemu vyhovující plodiny. Tak byla podmaněna příroda starého světa od Evropy až po nejzazší Asii. Tak začínali evropští pionýři v Americe i Kanadě, tak ještě dnes pokračují noví osídlenci v Brazílii, Argentině, na Filipínách a v Indonésii. Nakonec přišel stavitel měst, Urbanizátor a Průmyslník. Ten vyloučil i ze zemědělského užívání velké areály pro výstavbu měst, průmyslových objektů a dopravních tepen. V nenasytné honbě za nerostným i obnovitelným bohatstvím se mu již podařilo vytěžit převážnou zásobu zdrojů fosilní energie a pokácet většinu panenských lesů, ze kterých kdysi vyšel. Není živočicha, který by byl před ním už bezpečný. Nemají kam se uchýlit, kde se skrýt. Podprahové populace tygra, medvídka Pandy a nejbližších příbuzných člověka, šimpanze a gorily, jsou už zaevidovány. Mnozí jedinci jsou vědcům tak známí, ze od nic dostali osobní jména. Nedojde-li k radikální ochraně těchto ohrožených druhů, i jejich dny jsou sečteny.

Ovzduší i vody jsou kontaminovány jedovatými zplodinami, které působí onemocnění lidí i odumírání zbylé přírody. Pohleďme jen na zkázu lesů v našich Krušných horách. V poslední době člověk svým počínáním přivozuje i zahřívání planety. Tohle ale je už moderní historie, nám všem dobře známá. Ozývají se hlasy o šesté extinkci, šestém vyhlazování druhů, způsobeném tentokrát výkvětem evoluce samé, člověkem. (Obrázek 7)

12. Proměna Biosféry v Homosféru

A přece se člověk choval od prvopočátku naprosto ekologicky a, padni komu padni, darwinisticky. Využíval každé své evoluční výhody, aby se jeho vlastní rod rozrůstal a jeho pokolení “naplňovalo zemi”. Každý jiný druh, počínaje od virů a konče králíky importovanými do Austrálie, by se choval stejně. Evoluce se přece po zákonu dere kupředu “přírodním výběrem”, a to skrze zdatnější, nikoli slabší populace a organismy. Neodarwinistický purista by tedy neměl být chováním člověka jakožto přírodního druhu překvapen. Mnoho přemýšlivých lidí vidí budoucnost lidské rasy skepticky. “Člověk je jen jedním z mnoha druhů”, říkají, “dnes tu je a zítra tu být nemusí.” Souzeno z mravní roviny obhájci přírody jsou právem pobouřeni. Zavírat ale oči nad „darwinistickým“ dědictvím člověka, pro křesťana nad následky prvotního hříchu, myslím, že je bezbřehý idealismus.

Agrese člověka proti přírodě začala už dávnými lovnými pogromy, přepásáním a odlesňováním krajiny, zabíráním zemědělské půdy a výstavbou měst - až po přítomné zamořování planety a navozování změny klimatu. Darwinista by řekl, dobře, máš pravdu až potud, ale pamatuj, příroda bude mít poslední slovo. Králíci, když se přemnoží, zničí svůj zdroj obživy a jejich populace zkolabuje. I člověk, bude-li se chovat jako králíci, dopadne jako ti králíci. Má jistě pravdu. Ale pokračujme dál ve vizi budoucnosti.

Máme-li být objektivní, musíme také uznat, ze přítomná devastace přírody a řádu mimo nás i v nás se už neděje, aniž bychom si to neuvědomovali. Činnost člověka samého je už soustavně sledována, vážena a hodnocena. Jinými slovy, zamýšlíme se nad vlastním chováním. Nastává a sílí zpětná vazba. I když stále ještě příliš pomalu a se zpožděním, přece jen už dochází k opravným zásahům a regulacím na všech rovinách lidské činnosti. Aliance pro ozdravení vztahu mezi člověkem a ostatní přírodou početně vzrůstají a jejich vliv sílí. S nimi vzrůstá i naděje... Většina lidí má ale zatím o této své planetární zodpovědnosti za biosféru asi takový pojem, jako má průměrný Američan pojem a zájem o deficit, kterým je Amerika zadlužena druhým i sama sobě. A přece dříve nebo později budou muset být státní dluhy vyrovnány a také zodpovědnost za biosféru plně přijata. Na neštěstí dluhy nahromaděné vzhledem k přírodě nelze odepsat. Jinými slovy, biosféra se v důsledku lidských zásahů začala měnit v Homosféru , tj. sféru, kde Homo sapiens převládá a dominuje. Souše, oceány i povětří už byly člověkem podstatně pozměněny a kontaminovány, a do chodu i struktury biosféry je nadále zasahováno. S vlivem a kontrolou přichází i zodpovědnost. Nadlidská zodpovědnost! Nezbývá nám než věřit, že lidstvo do rozměrů této zodpovědnosti doroste.

Náboženská víra se opírá o předpoklad, že člověk je k roli globálního stewarda vybaven přírodou samou. Jsme tu na Palackého universitě, tak použiji v obměně známých slov Palackého: “Kdyby nebylo člověka, musela by evoluce takového tvora vytvořit...” Podobně by ale mohla příroda s Palackým prohlásit: “Byla jsem před člověkem, budu i po něm.” To kdyby se ovšem lidstvo svého poslání zřeklo a připravilo si tak svůj vlastní zánik. Je však v moci člověka svou kosmickou „úlohu“ přijmout nebo se jí „zříct“?

Apoštol Pavel napsal: Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské (1.Kor 11). Pavlova slova se dají aplikovat na celý lidský rod.

Existence člověka je nejen biologická ale i transcendentní. Tak jako vývoj sám je transcendentní proces. Není nahodilý ale směřuje. Rozeznat, že vývoj skutečně směřuje odněkud někam je pro nás, pozemské tvory s kratičkým životním rozpětím, velmi nesnadné. Astronomům trvalo dlouho, než poznali, že naše slunce je členem početného národa hvězd mléčné dráhy. Ač to zní paradoxně, chyběl jim náležitý „odstup“, aby si mohli ověřit, kde se naše slunce v galaktické soustavě nalézá. Dospěli k tomu až za dlouho, a nepřímou cestou.

Teilhard byl přesvědčen, ze naše planeta se svou lidskou posádkou je vývojovým hrotem vesmírné evoluce. Že u nejhlubšího zdroje rozmanitých proudů a konfliktu, které dnes hýbají lidskými masami, je postupné probouzení se k vědomí, že nás, ať chceme nebo nechceme, unáší jistý proud o vesmírných rozměrech a s vesmírnou setrvačností. Přes nezadržitelné myšlenkové utváření společného náhledu na svět, nás strhuje stále kupředu k čemusi budoucímu, ’ultra-lidskému’. Teilhard dále píše: Idea evoluce ... dnes ovládá celek naší zkušenosti... Dnes vidíme, že všechno v přírodě, od těch nejmenších prchavých jaderných částic až po ty nejvyšší živé tvory, je možné a vědecky myslitelné jen v rámci jediného vesmírného procesu ‘zkomplexňování’ a ‘zvnitřňování’.

Cítíme, že jsme vtahováni konvergentním proudem evoluce a začínáme nově zhodnocovat celou oblast naší existence. Lidské snažení tak poprvé v dějinách dostává racionálně objektivní směr a absolutní cil, a to skrze vědeckou analýzu, a nezávisle na náboženské motivaci, ale v souhlasu s ní.

John Henry Newman tuto ideu vyslovil ještě před Teilhardem: „Bůh mě stvořil za jistým konkrétním účelem. Vyhradil pro mne určitou práci, kterou nezadal nikomu jinému. I já mám své poslání. Toto mé specifické poslání mi nemusí být zcela jasné v tomto životě, ale bude mi vyjeveno v životě příštím. Mám své místo v uskutečňování jeho plánu... Jsem článkem dlouhého řetězce. Spojující a navazující vazba. Bůh mě nestvořil pro nic a za nic. Mám svou cenu a nemohu už nikdy být odhozen. Nabízí mi, abych s ním spolupracoval na uskutečňování jeho díla..“.

Co říci na závěr? Existují alternativy, mezi kterými je možno si vybrat? Nebo je třeba, jak vybízí Pavel, zkoušet různé cesty? Vracet se, jestliže cesta vede na okraj propasti, nebo slibný experiment nevychází? Má být rozum jediným rozhodčím kudy se ubírat, nebo je souhra hlavy a srdce spolehlivějším lodivodem?

V Americe nedávno vyšla kniha nazvaná Emotional Intelligence. Autor, D. Goleman, v ní ukazuje, že k plnosti mentálního zdraví a projevu patří i rozvinutá emocionální stránka osobnosti. Nové IQ testy už zahrnují skórování emocionálních odpovědí a reakcí na vybrané podměty a podněty.

A co tak zvaná virtuální realita? (Obrázek 8) Skutečnost zdánlivá ale subjektivně zcela přesvědčivá? Bude to cesta objevná nebo zavádějící? Přírodní výběr bude posledním rozhodčím, ale nezapomínejme - do hry se nevměšuje. Kolik utrpení, ztrát, zklamání a prodlení bude způsobeno, jestliže se pokus ukáže být omylem. A to ani nebereme v úvahu, že existují síly a intelekty, které mají v programu jedince i lidstvo zavádět a ublížit mu. A to je zlo.

Kudy se ubírá evoluce na přítomné společenské scéně? Jak se tam projevuje ‘přírodní výběr’? Zamysleme se nad tím např. ve školství: známkovací systém, dnes už všude na světě, postupování do vyšších ročníků, známkování, selekce jedinců s lepším prospěchem na zodpovědnější, lépe placená místa. To přece je výběr! Ve sportu, kde soutěžení je primárním účelem sportovních aktivit. V ekonomice, skrze soustavné zlepšování provozu a administrativy, úspory nákladů, marketingu, aj. V konkurenci, to je v soutěživosti mezi podniky, mezi státy a hospodářskými bloky. Ve výzkumu, selekcí nejslibnějších mozků na instituce a university, práce pod Damoklovým mečem známého „publikuj nebo zhyň“ (publish or perish). V komunikacích mezi jedinci, institucemi a systémy. V dopravě, kdo nás rychleji, bezpečněji, pohodlněji a levněji přepraví po souši, po vodě, vzduchem a jednou i do vesmíru... Naší pradědové by si nedokázali představit, kam svět za pouhé dvě generace pokročil. Troufali bychom si my odhadnout, co bude za sto let? Přestávám vyjmenovávat. Než dokončí tento seminář, něco nového někde někoho napadne, co posune lidstvo o krůček - nebo i o skok- dopředu, nebo nás vrátí zpět.

(Obrázek 9) Všimněme si teď následujícího diagramu, který shrnuje co se událo od počátku světa, od velkého třesku před 10 až 15 miliardami let. Časová stupnice je logaritmická. Vidíme tu počátek života, kambrijskou evoluční explosi, několik velkých katastrof, extinkce dinosaurů před 65 mil. roky, vznik a rozvoj savců a primátů, linii lidoopů až k Homo erectus před ~1 mil. let, k Homo sapiens před ~150,000 lety. Teprve před asi 10,000 lety začala zemědělská revoluce a výstavba měst, od nichž se počítá kulturní rozmach a nástup písemné historie. Před 2000 lety byla v rozkvětu římská říše, před 1500 lety se rodí západní civilizace, posledních 500 let je ve znamení systematické vědy, která před 250 lety podnítila průmyslovou revoluci a posléze informační revoluci. Před 20 lety vzniká komunikační dálnice, internet. V přítomné chvíli mnoha kanály registrujeme každou událost i senzaci. Trpíme informační záplavou (information overload).

Co se týká budoucnosti, jsme krátkozrací, ba skoro slepí. Můžeme se ještě tak domýšlet, co bude za rok, za dva. Otázka Izrael-Palestina asi stále nebude vyřešena, a jistě vzniknou nové politické požáry. Ani nukleární holocaust nelze vyloučit. Půjde-li vše podle plánu, za nějakých 15 roků asi přistane lidská posádka na Marsu, a do konce století se snad stabilizuje lidská populace. Definitivně bude pokračovat globální změna klimatu, i když si nejsme jisti, kterým směrem se klima vrtne. Jinými slovy, budoucnost se dá předpovědět pouze rámcově a v hrubých rysech asi tak do konce století. Ale pozor, co neumíme a co by bylo naivní, pouštět se do předpovědí, kam nás povede lidský duch. To proto, že za každým zákrutem heuristické cesty se jistě bude skrývat netušené překvapení, které může způsobit, a dozajista i způsobí novou revoluci v myšlení a chápání reality. Dosah takového objevu se nedá vůbec posoudit. Proto předvídat budoucnost na dvě stě nebo tisíc let je bezpředmětné. Je jen jedna výjimka předpovědí do daleké budoucnosti, že vývojová trajektorie jak je naznačena na grafu, bude pokračovat k vyšší a vyšší intelektualizaci a spiritualizaci lidstva. Jinak by se celý proces zastavil nebo se evoluce točila v kruhu, a to se dosud nestalo.

(Obrázek 10) Tento druhý diagram opakuje celou historii země po stránce biologické. Organická evoluce je tu naznačena až po druhou transgresi, kdy došlo k vynoření, emergenci lidské mysli.. Kulturní evoluce vede přes zemědělství, architekturu, filosofii a vědu k rychlé expansi noosféry. To je doména komunikovatelného lidského poznání a informací. I tato doména prošla stupni vývoje od používání primitivních nástrojů (tam-tam, telegraf, telefon, email), až k dnešnímu stavu téměř stoprocentního propojení každého s každým, kdekoli na světě, i mimo planetu. Nacházíme se ve fázi totální globalizace, s netajeným záměrem kompletní kontroly biosféry. Tato situace přímo volá po přestupu do třetí struktury nebo fáze evoluce. Domnívám se, že to bude fáze spirituální. Skrze ni by se měla uskutečnit bio-sociologická sebeorganizace, kdy člověk začne určovat svůj další vývoj. Biologická strana této tzv. sebe-řídící evoluce (self-directed evolution) už začala umělým oplodňováním, přenášením genů a eugenickými manipulacemi.

Možná, což je skoro nepředstavitelné, dojde ke stavu „mysli nad hmotou“ (mind over matter), duchovna nad fyzičnem. Jinými slovy, k přetvoření lidské přirozenosti. Snad to je konečným účelem dlouhého procesu proměn ze stavu čisté minerosféry, sféry fyzického světa (Alfa), přes biosféru, asymptoticky směřující ke stavu ducha (Omega), který Teilhard nazývá konečným cílem vesmírné evoluce. V křesťanské náboženské terminologii by tím došlo k proměně celého vesmíru.

15Kristus je viditelný obraz neviditelného Boha…16neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný... a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho… 17On předchází všechno a všechno v něm spočívá… 20aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co je. (Koloským 1, 15-20)

Podle našeho diagramu by se mohlo zdát, že se všechno před budoucími pokoleními rýsuje v pozitivním světle. Znovu si ale můžeme připomenout, že evoluční pokrok se vždy udával skrze globální katastrofy. Tedy i v tom budoucím sociopolitickém a spirituálním vývoji lidstva to nebude vždy hladká a příjemná jízda. Ve hře jsou i rozkladné a zlé ideje. Ty jistě i v budoucnu na čas mohou opět převládnou a způsobit nesmírné škody a utrpení. O tom snad není třeba moc přesvědčovat. Z těch nedávno minulých si připomeňme nacismus a komunismus. Zcestné novo-mesiánské ideje okolo konce milénia vedly k vražedným a sebevražedným masakrům typu Johnstown v Nové Guinei, k explozi v Oklahoma City, k aktivitě vědce, který rozesílal bomby (Unabomber), k sebedestrukci kultu pod sebezvaným mesiášem Davidem Korešem v Texasu, pokusu použít chemické zbraně hromadného ničení sektou Shoko Asahara v Japonsku, k sebevraždám v Solar Temple v Quebeku a ve Švýcarsku, a jiné, nebo ještě skryté teroristické skupiny a hrozby. Přičtěme k tomu bratrovražedné války v Jugoslávii, Ruandě a Burundi, národy Afriky ohrožující epidemie AIDS, zvýšený výskyt přírodních pohrom v důsledku změny klimatu, a dojdeme k přesvědčení, že náš svět není příliš veselý a radostný.

Ale Slepý Hodinář pro některé a Duch pro jiné, je podle nich přesto v aktivitě, i když např. my budeme pohřbeni. Se živými proces začne znovu a znovu. Scéna jeviště světa se jen přestaví a v dramatu se bude pokračovat. Naše časové dimenze pro tyto režiséry nejsou rozhodující. Důležité je, že trajektorie vývoje nekončí, i když vede za rámec naší dosavadní zkušenosti. Budoucnost nelze předpovídat, ale lze v ni věřit.

Albert Einstein je znám svým výrokem, že představivost je důležitější než objev sám. Ale také řekl, že věda vyžaduje víru v harmonii a soulad světa. A že naše touha po pochopení skutečnosti je neukojitelná a věčná. Znovu tedy prvé jakožto výraz druhého. Poznávané i poznávající jsou vytvořeny jeden pro druhého.

Naše představivost nesmí být tedy o nic menší než je potenciální realita. Mysl si už najde prostředky po čem hladoví, jak se uskutečnit. Budoucnost lidského pokroku je limitována jen hranicemi představivosti samé. Jinými slovy, lidský duch zůstane navždy pozadu za skutečností samou, ale i ta se možná před námi vyvíjí. Skromnost a respekt proto budou vždy na místě.

Rád bych zakončil zajímavou scénou, která si vyžádá trochu představivosti. Poblíž města Kyaik-tyo v Burmě přečnívá z poloviny okraj náhorního útesu obrovský bludný balvan. Balvan je veliký jako dům, je celý pozlacen a buddhističtí mniši sedávají na plošině za ním a rozjímají o inpermanenci světa. Balvan by se prý už dávno zřítil do propasti, kdyby jej, podle jejich legendy, nepodpíral jediný Budhův vlas. (Obrázek 11)

Z toho, co jsme zde vyložili, můžeme uzavřít, že naše malá planeta s křehkou bárkou života, by se už asi také dávno „zřítila“, kdyby jí nepodpíral Budhův vlas. Pro křesťany je to metaforicky zase Boží prst, či jeho dlaň. Věřme, že tomu tak bude i nadále, a že proces transformace bude pokračovat přes třetí a možná další transgrese a průlomy, až do stavu Omega.

Naše osobní svoboda je velká a svým způsobem absolutní, protože máme moc přijmout nebo odmítnout nabídku božího společenství. Svoboda lidského rodu, naší pozemské humanity, je také velká, ale ne absolutní. Dovoluje různým kulturním, ideologickým a politickým seskupením generací během dějin, usilovat o dobré i špatné, podřizovat se nebo vzpírat přírodním a božím zákonům. Sumární projevy a nasměrování lidstva jsou však vždy nakonec podrobeny nepřekonatelné gravitaci k Bohu. Meandrující řeka ve svém horním toku bere břehy a níže se z břehů rozlévá, ale nakonec poslušně vplývá do moře. Tak i humanita s veškerým stvořením směřuje do oceánu Boží přítomnosti. Tento úchvatný evoluční proces byl až donedávna člověku utajen. Evoluční nauka je proto kardinální objev lidského génia. Ještě uhrančivější je ale poznání jejího explosivního rozpínání do vyšších, vždy emancipovanějších a spirituálnějších vrstev existence. Snažme se tento primordiální proces lépe pochopit, se zápalem se s ním ztotožnit, a tak jej svou nepatrnou gravitační váhou urychlit. Maranata!

--------------------------------------------------------

Text k obrázkům

Obr.1. „Strom života“ sahající svými kořeny 3,5 miliardy let do hloubky času, a náhle se rozvětvující před 700 miliony roků, v krátké epoše „předkambrijské evoluční explose“ (D.C. Dennett, 1996).

Obr.2. Charles Robert Darwin (1809-1882). Darwin neargumentoval evolucí, aby jí podpořil atheismus, nebo aby skrze ní dokazoval, že pojem Boha je neslučitelný s přírodním řádem. Spíše dokazoval, že magisterium vědy, které dochází ke svým závěrům studiem přírodní reality, není schopno se k otázce Boží existence a Božího charakteru vyslovit. Tento obor, spolu s otázkami po smyslu života a základech mravního jednání, je výlučnou doménou náboženského magisteria (Gould 1999).

Obr. 3. Pět větších biotických katastrof od začátku prvohor po konec druhohor. Křivka grafu ukazuje, jak vrůstala rozličnost živočišných druhů v oceánech v průběhu věků. Mořské sedimenty vykazují podstatné úbytky druhů na konci Ordoviku (II), Devonu (III), Permu (I), Triasu (IV) a Křídy (V). Praporky na šipkách označují časovou periodu, než se počet mořských druhů zregeneroval do původního stavu.

Obr. 4. Oblast obrovského kráteru na poloostrově Yukatan, Mexiko, vyhloubený asteroidem před 65 miliony let. Tento asteroid zahubil veleještěry a udělal tečku za druhohorami (Leakey a Lewin 1995).

Obr. 5. Evoluční větev vyšších primátů. Veleopi se oddělili od opic před více než 30. miliony let, lidská linie od veleopů asi před 10 miliony, a šimpanzi jen docela nedávno, před 3mil. let. Ještě zajímavější je vzájemná genetická příbuznost vyšších primátu a především člověka se šimpanzem (98.4% DNA!). (Bennett 1966.)

Obr. 6. „Jíst, přežít, rozmnožit se…“ “Ale proč?!“

Obr. 7. A Bůh jim přikázal: „Buďte plodní a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte si ji, a panujte nad vším živým“. A oni příkaz splnili.

Obr. 8. Virtuálně jste zde!

Obr. 9. Průsečík času. Přítomnost si lze představit jako obálku tlakové vlny, která nás unáší z minulosti do budoucnosti. Časová stupnice (roky) je logaritmická.

Obr. 10. Tři historická rozhraní (vývojové přechody, transgrese) světa, včetně člověka. Kosmická evoluce započala explosí energie (velký třesk) před 10-15 miliardami let. Energie se ztvárnila v hmotný, posléze oživený vesmír, který se v člověku spiritualizuje. Proces není ukončen, ale zrychleně pokračuje.

Obr. 11. Tento balvan, potažený čistým zlatem, hřaduje na okraji 300-metrového útesu s pagodou, blízko města Kyaik-tyo v Barmě. Balvan je na spadnutí, ale nikdy se nezřítí, protože jej podpírá Budhův vlas. (Foto Hirji Kubota-Magnum, Japonsko)

---------------------------------------------

Doporučená četba

Behe, Michael, J. 1996. Darwin’s Black Box. The biochemical challenge to evolution. Touchstone: New York.

Dawkins, Richard. 1991. The Blind Watchmaker. Why the evidence of evolution reveals a universe without design. Norton: New York.

Dennett, Daniel, C. 1996. Darwin’s Dangerous Idea. Evolution and meanings of life. Touchstone. Simon & Schuster: New York.

Goleman, David.1995. Emotional inteligence. Bantam Books: New York.

Gould, Stephen, J. 1989. The Wonderful Life: Burgess Shale and the nature of history. Norton: New York.

Gould, Stephen, J. 1999. Rocks of Ages. Science and religion in the fullness of life. Random House of Canada: Toronto.

Johnson, Phillip, E. 1995. Reason in the Balance. The case against naturalism in science law and education. Intervarsity Press: Downers Grove: Illinois.

Kauffman, Stuart. 1995. Home in the Universe. The search for laws of self-organization and complexity. Oxford University Press: New York.

Kolektiv autorů. 1985. Towards a Civilization of Love. Ignatius Press: San Francisco.

Leakey, Richard and Roger Lewin. 1995. The Sixth Extinction. Doubleday: New York.

Nash, M. 1995. „When Life expolded“. TIME 146 (23), s.38-46.

Schroeder, Gerard, L. 1998. The Science of God. Broadway Books: New York.

Spetner, Lee. 1998. Not by Chance. Judaica Press: New York.

Svoboda, Josef. 1997. Na Prahu Třetí Transgrese. Úvaha o směru a smyslu evoluce. Přednáška k poctě J.L.Fischera. Universita Palackého v Olomouci.

Svoboda, Josef. 1999. The Homosphere. In: Encyclopedia of Environmental Science. Kluwer: Boston.

Svoboda, Josef and Doris Nabert. 1999. The Noosphere. In: Encyclopedia of Environmental Science. Kluwer. Boston. 741pp.

Swimme Brian and Thomas Berry. 1992. The Universe Story. From the primordial flaring forth to the ecozoic era - a celebration of the unfolding of the cosmos. Harper: San Francisco.

Tattersall, I. 1998. Becoming Human. Oxford University Press: Oxford.

Zukav, G. 1989. The Seat of the Soul. Simon and Schuster: New York.

 
Domů     Nahoru     Feedback
Aktualizace: 2012-09-18  Centrum VAN